„Klasickou mši za zemřelé obohatil skladatel o explicitní zaslíbení související se vzkříšením.“

„Vypjaté sólové party stoupající do vysokých poloh často obsahují chytlavé melodie.“

„Akustika tohoto ojedinělého prostoru, smývající mnohé dohromady, neumožňuje cizelovat detaily.“

Juraj Filas věnoval své Rekviem „Modlitba naděje“ obětem teroristických útoků. Pořadatelé tentokrát pražské provedení díla připsali při příležitosti stého výročí ukončení první světové války obětem válečných konfliktů – a protože bylo 11. listopadu, tak i válečným veteránům. V akustice katedrály sv. Víta, kde je velký dozvuk, vyzněla skladba především hodně monumentálně. Její melodičnost a posluchačská přístupnost, ani její poselství se však neztratily.

Klasickou mši za zemřelé obohatil skladatel v závěru v textu i v hudbě o zásadní prvek, o explicitní zaslíbení související se vzkříšením. Pozitivní a harmonizující náboj vložil do díla vědomě a autenticky – je přesvědčen jak o potřebnosti křesťanského pohledu na svět, tak o legitimitě návaznosti na krásu vtělenou do umění minulosti. Dílo, zkomponované a poprvé uvedené v minulém desetiletí a uvedené pak v roce 2011 v New Yorku s pěkným ohlasem k desátému výročí teroristického útoku a pádu budov Světového obchodního centra, hrála Filharmonie Hradec Králové už v pátek ve svém domovském sále. Koncert reprízovaný na Pražském hradě dostal v souvislosti s jubileem konce války a vzniku republiky rámec závažné umělecké i společenské události.

Juraj Filas naplnil sedmdesátiminutové plochu hudbou plnou emocí, hudbou barvitou, dramatickou i kontemplativní, stupňovanou ve výraze až k horní hranici. Sólistům, zejména tenoristovi, ale i sopranistce napsal vypjaté party stoupající do vysokých poloh. Často obsahují výrazné, až chytlavé melodie. Základní hudební motivy a témata, která se během skladby logicky vracejí, si posluchač jednou provždy zapamatuje, ať už jde o charakteristické sestupné sekvence žalozpěvu, nebo o směle klenuté kantilény, vyjadřující a zároveň i povzbuzující naději. Filas je opravdový melodik s jistou rukou, co se týká proporcí, nasměrování a vyznění. A pokud celkové řešení a koncepce skladby připomene snad Verdiho Requiem, je to dojem vyvolaný nábojem hudby, neúprosným tahem kupředu, naléhavostí proseb i návraty tématu bouřlivé části Dies irae.

Dirigent István Dénes měl úkol rýsovat zřetelné obrysy, povzbuzovat neutuchající interpretační zanícení a udržet napětí. Akustika tohoto ojedinělého prostoru, smývající mnohé dohromady, neumožňuje cizelovat detaily a v rychlejším tempu ani nedovolí pochytat všechnu krásu. Filasova skladba však s něčím podobným vlastně počítá, je modelována ve velkém měřítku. Nejkrásnější opojné kantilény má ve skladbě nesporně tenorista – a mladý americký sólista Matthew Plenk, kterého je možné slyšet i v Metropolitní opeře, je obdařil nádherně otevřeným hlasem, plnými výškami a dlouhodechým legatem. Sopranistka Anda-Louise Bogza měla podobně exponovaný part; místy ji trochu zrazovala intonace, ale v dramatičtějších částech a ve vrcholných a závěrečných pasážích díla přidala do celkového zvuku čistý, úctyhodný fond a potřebnou velkolepost korunovala. Romana Janála, zpívajícího v Hradci Králové, nahradil v Praze narychlo, ale plnohodnotně mladý barytonista Filip Bandžak, který se už před několika lety podílel v metropoli na studiové nahrávce díla. Kühnův smíšený sbor má ve Filasově Requiem Oratio spei podstatnou úlohu a splnil ji ve všech dynamických a výrazových proměnách výborně.

Proslovů bylo v první půlhodině večera před hudbou až příliš, respektive byly až moc obsažné. Méně bývá více, i vzhledem k teplotě v chrámu. Nicméně nešlo jen o koncert, ale o slavnostní večer… O večer, který nejen hudbou, ale právě i slovy sděloval a utvrzoval některé důležité hodnoty.

Foto: Martina Řehořová – Člověk a víra