„Sopranistka Anja Pöche předvedla od prvních tónů velmi krásnou barvu hlasu a nutno říci, že až na pár míst vedla prim po celou dobu koncertu.“

„Mám za to, že i u staré hudby lze daleko šířeji pracovat s dynamikou a afektem. Obecně myslím, že by pěvci mohli více pracovat s tělem a mít hlasy více zakotvené. Dílo vyznělo přesně, leč opatrně.“

„Určitě by pomohlo více se opřít do textu a v místech, kdy se dalo využít těžkých dob (například v třídobém rytmu), daleko více ‚muzicírovat‘.“

Emauzské opatství, kostel Panny Marie a slovanských patronů v Praze, bylo v úterý 20. července místem zahajovacího koncertu Letních slavností staré hudby, o kterých jsme ve VýhleduPlus psali zde. Pořadatelé pozvali německý vokální soubor Calmus Ensemble. Ten reprezentují sympatičtí mladí umělci – sopranistka Anja Pöche, altistka Maria Kalmbach, tenorista Friedrich Bracks, barytonista Ludwig Böhme a basista Manuel Helmeke. Představili se ve stěžejních Jeremiášových Lamentacích pro Zelený čtvrtek a Bílou sobotu Orlanda di Lassa a v motetech Thomase Stolzera a Leonharda Lechnera. Náš portál přináší svým čtenářům ReflexiPlus níže.

Program zahajovacího koncertu Letních slavností staré hudby byl zajímavou přehlídkou duchovních meditací nad životem a smrtí, které vycházely z biblických textů. Lipský Calmus Ensemble koncert uvedl motetem Herr, wie lang wilt du mein so gar vergessen? (Jak dlouho ještě, Pane, na mě ani nevzpomeneš?) ze sbírky Neue deutsche geistliche Gesänge für die gemeinen Schulen vydané ve Wittenbergu v roce 1544 Thomase Stolzera. Ten coby původní Slezan patří mezi význačné autory první čtvrtiny 16. století ve střední Evropě. Text moteta vychází z Lutherova překladu třináctého žalmu krále Davida. Sopranistka Anja Pöche předvedla od prvních tónů velmi krásnou barvu hlasu a nutno říci, že až na pár míst vedla prim po celou dobu koncertu. Určitou výhradu směrem k ní a jejím kolegům si dovolím – postrádal jsem jasnější artikulaci. Koncovky byly doménou basisty Manuela Helmekeho.

Jak uvádí programový text Jana Bati, kapelník bavorského vévody Orlando di Lasso byl bezesporu nejvšestrannějším a nejobdivovanějším skladatelem své doby a Jeremiášův pláč zhudebnil několikrát. Pětihlasá verze Lamentací pro Zelený čtvrtek a Bílou sobotu, kterou umělci přednesli včera, vyšla tiskem u mnichovského nakladatele Adama Berga roku 1585 ve sbírce s názvem Hieremiae prophetae lamentationes et aliae piae cantiones. Nejsem specialista na starou hudbu, ale všiml jsem si, že soubor latinské texty vyslovuje italsky, avšak některé výrazy ne, například „Jerusalem“. Zvláštní barevnosti zpěváci dosahují změkčenou výslovností, ovšem vokály, zejména „e“ a „o“, zůstávají úzké… Lamentace Orlanda di Lassa jsou zkouškou pro posluchače. Interpretovat tak závažné dílo vyžaduje ohromnou energii, o kterou se ansámbl snažil, ale dle mého soudu musí k takovému dílu ještě dozrát. Noty, které měly zaznít, zazněly. Dynamicky se umělci pohybovali od pianissim (která byla překrásná) k jakémusi slabšímu mezzoforte. Rozumím, že vzhledem k významu textů lze přistoupit k takové hudbě s pokorou a intimitou, ale skutečně mi chyběla určitá barevnost společného zvuku. Občas bych rád slyšel výrazněji například hlas Manuela Helmekeho, který se očividně zapíral, a přitom má překrásný témbr. Mám za to, že i u staré hudby lze daleko šířeji pracovat s dynamikou a afektem. Obecně myslím, že by pěvci mohli více pracovat s tělem a mít hlasy více zakotvené. Dílo vyznělo přesně, leč opatrně.

Třetím skladatelem na programu byl Leonhard Lechner. Od něj zazněla moteta Nacked bin ich aus meiner Mutter Leib kommen (Nahý jsem vyšel z lůna své matky), O Menschenkind, merk eben (Ó, dítko Boží, pohleď), Selig ist der gepreiset (Blahoslaven buď ten, kdo Pána ctí), Herr, decke mich in deiner Hütte (Pane, skryj mě ve své chýši) a Gott gibt, Gott nimmt (Bůh dává, Bůh bere). Jak uvádí program koncertu, Lechner byl odchovanec Orlanda di Lassa a čelný představitel německé vokální hudby sklonku 16. století a funerální moteta psal ve dvou etapách – v Norimberku a ve Stuttgartu. Lechnerovy skladby byly na koncertě předělem mezi Lassovými Lamentacemi pro Zelený čtvrtek a Bílou sobotu. Soubor se jich ujal s větší jistotou, avšak místy se jakoby noty valily samospádem. Určitě by pomohlo více se opřít do textu a v místech, kdy se dalo využít těžkých dob (například v třídobém rytmu), daleko více „muzicírovat“.

Koncert měl úspěch, publikum bylo očividně spokojeno a vytleskalo si dva přídavky – jeden od Johanna Sebastiana Bacha a další od romantického skladatele a sbormistra školy svatého Tomáše v Lipsku, Gustava Schrecka. Za mě osobně bylo vystoupení Calmus Ensemble na úrovni, rád bych umělce viděl znovu třeba za rok, abych mohl sledovat jejich další vývoj. Každopádně děkuji za hudební, zejména duchovní zážitek.

Foto: Petra Hajská