KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Vánoční kantáta Luboše Fišera opět v plné síle english

„Luboš Fišer dokázal i ve vánoční hudbě pracovat dramaticky s dynamikou a velkými kontrastními plochami.“

„Nejprůzračněji, nejintimněji, vyzněly ženské hlasy a´capella. A samozřejmě v té nejčistší křehkosti pak dětské sólo.“

„Nemohl jsem nezaslechnout ženino pohrdavé konstatování: „Hele, lepšolidi! Už jim dohráli…““

Jak je v Hradci Králové už tradicí, také letos na druhý vánoční svátek, na den sv. Štěpána zazněla v zaplněné katedrále Svatého Ducha v rámci Vánoc v katedrále „Vánoční kantáta“ Luboše Fišera. Letos ji doplnily vánoční písně pěti moravských autorů. Zpíval Katedrální sbor Cantores Gradescenses Hradec Králové, Komorní sbor Česká Lípa-Liberec a hrála Harmonie východočeských filharmoniků pod taktovkou Josefa Zadiny.

Napřed zazněly vybrané písně z vánočních mší Antonína Hradila, Eduarda Marhula, Emila Háby, Karla Hradila a Miroslava Příhody. Z víceméně rurálního, byť mile horoucího zvuku, se oprostily zčásti písně „Vzhůru, bratři milí“ (Hába), která byla pojata dramatičtěji a hutněji, a „Hajej, svaté Jezulátko“ (Příhoda) zase svým hlubokým ponorem evokujícím pravoslavné zpěvy.

Pak se obsazení ansámblu rozšířilo o další hráče včetně bicisty. Jak známo, Luboš Fišer dokázal i ve vánoční hudbě pracovat dramaticky s dynamikou a velkými kontrastními plochami a gradovat tak posluchačský zážitek. Provedení jeho „Vánoční kantáty“ bylo opět velkolepé. Úvodní i závěrečný recitativ a rozeznění katedrálních zvonů během skladby (Milada Fejtková) přinášely zklidnění do emotivně i radostně vybuchující hudby, takže posluchač měl šanci průběžně vstřebávat narativní sílu skladby. Páteř kantáty tvoří ty nejznámější české vánoční písně a koledy, vrcholící až hymnickým provedením „Narodil se Kristus Pán“. Sborové party autor rozdělil na smíšené, mužské a ženské, přičemž instrumentální doprovod se zpěvu přizpůsoboval a nikdy tudíž nepotlačoval srozumitelnost textu, byť zahřměly i žestě. Ovšem soulad mužských hlasů s nižšími varhanními rejstříky (Jiří Kudrna) zněly v akustickém prostředí katedrály nejúžasněji. Naopak nejprůzračněji, nejintimněji, vyzněly ženské hlasy a´capella. A samozřejmě v té nejčistší křehkosti pak dětské sólo (Anežka a Veronika Smutných), protože co by to byly za Vánoce bez dětí, že? Motivy koled se různě střídaly a prolínaly, pokaždé s jiným instrumentálním doprovodem; jednou to byly táhlé smyčce či ostinata, poté horny se smyčci, burácející žestě a varhany, jindy bicí. Vše do sebe zapadalo, nic netrčelo, ani nezadrnčelo, jedině snad občas varhany ve vyšších rejstřících.

Prostě zážitek, který bude dlouho rezonovat a naplňovat tak adventní čas, který ještě zdaleka neskončil… Ale něco mi přesto poněkud zkalilo slavnostní, všobjímající náladu. Když jsem vyšel ven z katedrály, míjel jsem postaršího muže a ženu, stojící na protějším chodníku. Nemohl jsem nezaslechnout ženino pohrdavé konstatování: „Hele, lepšolidi! Už jim dohráli…“, které dokončil neméně opovržlivě muž: „Přej jim to. Příští rok už jim nemusí stát ani ten kostel.“ Důsledek jiného vánočního představení…

Foto: František Sladký

Jan Hocek

Publicista

Nestudoval hudbu. Nestudoval žurnalistiku. V časech, kdy pracoval jako strojník sklářských automatů, horník v uranových dolech, strážný, vrátný, skladník, pojišťovací poradce, knihkupec a prodejce hudebních nosičů, intenzivně poslouchal hudbu. Po převratu o ní mohl konečně i psát. Není tak úplně nevzdělán, v osmdesátých letech mu byl soukromým učitelem novinář a rozhlasák Čestmír Suchý, který v časech normalizace dělal myče oken. Vždy toužil dělat publicistiku. Vzdělával se sám v různých oborech, a to díky samizdatovým publikacím. V devadesátých letech psal pro regionální tisk a kulturní měsíčník Kult. Vedle politického zpravodajství a reportáží se začal věnovat také divadelní a hudební kritice. Hudbě zůstal věrný dodnes. Vedle vášně pro hudbu, hraničící až s melománií, a již zmíněného divadla, miluje filmové a výtvarné umění, přírodu, tajemno, poslech Vltavy a literaturu. V osmdesátých letech byl kmenovým autorem Zeleného peří, pravidelných pořadů Mirka Kováříka s poezií neoficiálních básníků v malostranském Rubínu. Jeho poezie vyšla ve dvou antologiích – Zelené peří (1987) a Od břehů k horám (2000). V roce 2008 mu vyšel román A šaty skáčou po žábě. Jeho hudební recenze, reporty a další texty lze najít v Harmonii a na portálech Jazzport a HISVoice. A teď už také v KlasikaPlus.



Příspěvky od Jan Hocek



Více z této rubriky