„Jan Adam Questenberk miloval hudbu a operu, která tehdy byla na vzestupu, a zaměstnával jen sloužící, kteří byli současně i hudebníci.“

„Barokní opera La Semele od Johanna Adolpha Hasseho se našla ve sbírce hraběte Questenberka a je tedy více než pravděpodobné, že se tu také hrála.“

„Barokní divadlo není nuda. Naopak, je to živelná, naturalistická, epická, lascivní, excentrická a expresivní podívaná.“

Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského pozval do Jaroměřic nad Rokytnou Ensemble Damian, který tu 9. srpna provedl barokní operu La Semele. Jejím autorem je Johann Adolph Hasse, autorem provedeného nastudování zakladatel souboru Tomáš Hanzlík. Tři pěvecké role ztvárnili Martin Ptáček, Dora Rubart Pavlíková a Hana Holodňáková.

Jaroměřice nad Rokytnou jsou někdy označovány jako „Moravské Versailles“. Obec má jen kolem čtyř tisíc obyvatel, ale vévodí jí velký barokní zámek, který se v 18. století stal evropským kulturním centrem. Jan Adam Questenberk miloval hudbu a operu, která tehdy byla na vzestupu, a zaměstnával jen sloužící, kteří byli současně i hudebníci. Nejenže se zde provozovala opera, na kterou měli přístup všichni obyvatelé Jaroměřic, ale působil zde i skladatel František Antonín Míča. Jeho opera O založení města Jaroměřic je první českou operou vůbec.

Je proto logické, že ve zdech zámku i v jeho zahradě se koná už čtyřiadvacátý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského, který láká na své produkce obyvatele ze širokého okolí a který křísí ducha někdejší hudební kultury. V úterý 9. srpna večer se v Sále předků dávala barokní opera La Semele od Johanna Adolpha Hasseho, který byl významným skladatelem 18. století. Tato jeho opera se našla ve sbírce hraběte Questenberka a je tedy více než pravděpodobné, že se tu také hrála.

Do Jaroměřic ji přivezl Ensemble Damian z Olomouce, který se provozováním barokní hudby a oper zabývá už léta, v čele se svým zakladatelem Tomášem Hanzlíkem, který je i režisérem. „Cílem není historická rekonstrukce, ale živý a současný tvar, který je dobře srozumitelný širokému spektru diváků. Soubor kombinuje historické, moderní a netradiční nástroje,“ praví se v programu.

Nazývat dílo operou je poněkud zavádějící. Je autorem označena jako „serenata a tre“, což byl oblíbená forma pro menší díla, něco mezi operou a kantátou. Tři zpěvní hlasy s doprovodem orchestru předváděly děj, který bylo možno jakýmkoli způsobem ztvárňovat. Režisér Tomáš Hanzlík dal průchod své fantazii a představil možnosti, které barokní fantazie někdejšího diváka mohla vyplodit, ale snažil se, aby to dokázal vstřebat i divák současný. A ten byl překvapen, že barokní divadlo není nuda. Naopak, je to živelná, naturalistická, epická, lascivní, excentrická a expresivní podívaná, s výraznou, přehnanou gestikou i mimikou a s obrovským vnitřním nábojem, který ústí do uvolnění všech emocí, které jdou až na dřeň.

Z úvodního noblesního jednání nejvyššího boha Dia a jeho krásné milenky, královské dcery Semele, se postupně stává napínavý boj vstupem žárlivé manželky Juno, nejprve jen pěvecký, postupně nastupuje i fyzická složka. Na jevišti se objevuje nejprve mořská bouře, vyvolaná dvěma pásy prostěradel, napnutých z portálu do portálu, která přižene nafukovacího delfína (nebo je to žralok?), později dojde i na boje mezi postavami zblízka, včetně strhávání paruk a trhání kostýmů – odnáší to především Amorek, který zůstane v plné nahaté kráse, se zdůrazněním svého pohlavního atributu. Je z toho podívaná, ze které se točí hlava, a baví se jak herci, tak kupodivu i divák. Ke třem zpívajícím protagonistům se totiž na jevišti přidávají další osoby, Vendeta, ze které je pak Semelina chůva, kterou ztvárňuje mim. Amorek a ještě dva další amorci jsou role němé, zato fyzicky a mimicky velmi činné a čilé. Baroknímu divadlu vládnou atributy. Objevují se jednak na hlavách jednajících postav, Zeus má k tomu ještě v jedné ruce znak orlice a ve druhé obrovský falus. Dámy mají složité účesy, které berou ve strkanici za své, stejně jako jejich mohutné krinolíny.

Představení bylo poznamenáno událostí, o které jeden z amorků, Marek Řihák, informoval publikum ještě před zahájením představení. Představitel mimických postav Vendety a chůvy Climene Sergej Sanža musel náhle na chirurgický zákrok a jeho postavu zaskočil režisér Tomáš Hanzlík. Ten se vedle všech možných divadelních profesí (autor, hudební skladatel, režisér, scénárista i choreograf) projevil i jako nadaný mim a komik. Působil jako spiritus agens veškerého destrukčního dění na jevišti, a přitom hlídal z první linie všechny momentální potřeby účinkujících.

Sexuálně nevázaného vládce bohů Dia zpíval Martin Ptáček, velmi zdatný kontratenorista s příjemným, kultivovaným a vyrovnaným hlasem, odpovídajícím barokní praxi. Jeho manželku Juno zpívala tmavším sopránem Dora Rubart Pavlíková, která do znělého hlasu dala maximum zášti a bojovnosti. Mladou milenku, královskou dceru Semele, představovala Hana Holodňáková, která vládla výrazným hereckým talentem, ale nedokázala postavu dynamicky vystavět od sladké a naivní zamilované princezny až po slávychtivou dračici. Nastoupila už od počátku ve forte, silným, poněkud ostrým sopránem, který byl schopen krkolomných koloratur, ale nezvládal silné vibrato, což odporuje barokní praxi. Postavu Vendety a chůvy Climene ztvárňoval expresivně, i když jen mimicky Tomáš Hanzlík. Na malém jevišti, které bylo od publika odděleno jen paravány, působil mumraj šesti lidí jako velká rvačka. Do toho nikdo nezapomínal zpívat a obdivuhodně jen tři lidé zvládali polyfonně se proplétající hlasy. Na místo orchestru hrál celý večer jen jeden člověk na podivuhodný nástroj s názvem claviorganum. Napůl cembalo a napůl amplifikovaný varhanní pozitiv působil v recitativech accompagnato přirozeně a v áriích plně. Zajímavé řešení se zdá být pro provozovací praxi ideální pro svoji mobilitu i zvukovou opravdovost a nosnost.

Barokní divadla se těší v současnosti stále větší oblibě a jejich provozování je nedílnou součástí prezentace města a jeho turistické přitažlivosti. Jaroměřice nad Rokytnou mají v zámku obrovský potenciál, především v odkazu dávného majitele, kterého dosud nedokázaly patřičně marketingově využít. Jan Adam Questenberk realizoval sice velké hudební akce v zahradě, ale v levém křídle zámku měl velké barokní divadlo. Bohužel bylo v padesátých létech minulého století přestavěno na školu, která ale dnes už svému účelu neslouží. Představa, že by prostor byl rehabilitován a do zámeckého křídla by se opět divadlo vrátilo, byť už jen jako replika, se zdá být utopistická, ale jak jinak by „Moravské Versailles“ mohlo konkurovat tomu francouzskému? Jistě by to pozvedlo prestiž malého města a podnítilo zájem turistů, kteří hledají kulturní zážitky. Barokní divadlo je dnes přece in!

Foto: MHF Petra Dvorského