neděle, 25 září 2022 12:57

Pavel Šporcl v roli objevitele nádherného koncertu Jana Kubelíka. Houslista houslistovi rozumí dokonale!

Autor:

„Mladý pan dirigent Rožeň s Janáčkovou filharmonií Ostrava ukázal, že Mendelssohnova předehra rozhodně nepatří do starého železa.“

„Šporclovy housle zpívaly jako o život.“

„Nebývá pravidlem, že sólista během jednoho večera zahraje víc než jeden koncert a nějaký ten přídavek. Šporcl i v tomto ukázal, že je nezaměnitelný a nezařaditelný originál.“

 

000

 

Jeden z nejznámějších českých houslistů Pavel Šporcl zavítal v rámci svého turné Pocta mistrům II do Ostravy. Na koncertě v kulturním domě Akord představil Šporcl své aktuální CD, které nedávno vyšlo u německého vydavatelství Hänssler Classic. Vedle ikonického koncertu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho se na něm nachází exkluzivní světová premiéra zapomenutého Houslového koncertu č. 1, který napsal nejslavnější český houslista historie Jan Kubelík. Obě kompozice Šporcl na koncertě 23. září provedl spolu s Janáčkovou filharmonií Ostrava, kterou řídil dirigent Jiří Rožeň.

Pavel Šporcl patří do vzácné skupiny umělců, kteří klasickou hudbu dokáží popularizovat, aniž by tratili na uměleckém renomé. Houslista zaujal svými „home made“ koncerty během pandemického období. Neúnavně pořizuje nové nahrávky, z nichž předposlední album Paganiniana bylo nominováno na prestižní ocenění ICMA.

Aktuální nahrávka Pavla Šporcla je dramaturgickým počinem hodným velké pozornosti. Magnetem nového alba je světová premiéra Houslového koncertu č. 1 Jana Kubelíka. Houslový mág přepsal dějiny výkonného umění a stal se skutečnou celebritou světového věhlasu. Na Kubelíkovy koncerty nechodily stovky, ale i tisíce lidí. Jeho pověstné stradivárky „Emperor“ hrály dokonce samotné anglické královně Viktorii. Povahu jeho osobnosti dokládají nejen jeho jazykové znalosti (hovořil plynně anglicky, německy i francouzsky), ale i to, že byl také asi jediným českým umělcem, který vydělal tolik peněz, že si koupil zámek a panství. Štěstí mu to sice nepřineslo, ale to už je jiná písnička. Zato hláška „Hraje jako Kubelík.“ zdomácněla a stala se okřídleným rčením pro další adepty hudebního kumštu, kteří zaujali mimořádným uměleckým výkonem. Vraťme se však zpátky k programu koncertu Pavla Šporcla, který odkaz nejslavnějšího českého houslisty zviditelnil na své nové nahrávce.

 

002

 

Na úvod koncertu houslista přišel bez svého nástroje, zato s mikrofonem v ruce. Šporcl si obvykle své koncerty moderuje a nejinak tomu bylo i v Ostravě, kde po přivítání obecenstva stručně a výstižně představil dramaturgii večera. Neokázale, spatra a s nehledanou rétorickou pohotovostí, kterou by člověk čekal spíš od profesionálních mluvčích. Nejprve se rozezněla ouvertura Hebridy, op. 26 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Hebridy jsou souostroví u západního pobřeží Skotska, které skladatel v roce 1829 navštívil a zavítal i do přírodní jeskyně podobné starobylé architektuře. Nejprve si Mendelssohn načrtnul začátek skladby v partituře, teprve posléze se inspiroval hebridskými ságami. Upoutala ho zejména pověst o keltském králi Fingalovi.

Mendelssohnova předehra je plná nádherného romantického napětí a krásných zvukových scenérií, které Janáčkova filharmonie dokázala pod taktovkou mladého dirigenta Jiřího Rožně rozehrát s imaginativní sugestivitou. Od tiché, vlnící se figury ve smyčcích, která přesvědčivě evokovala neklidnou mořskou hladinu a šumění nedozírné vodní plochy, přes druhé téma v dechových nástrojích až po košatou, z hlubokých poloh rostoucí melodii smyčců. Mendelssohn nezůstal pouze u romantizujícího hudebního oparu a dokázal svou hudbu dramaticky zaostřit. Rytmickou akceleraci filharmonici podali s nenucenou lehkostí a přesnou souhrou. Nádherné motivy žesťů, které svými osamocenými vstupy komentují zvlněnou hladinu smyčců, se rovněž vydařily. Mladý pan dirigent Rožeň s filharmoniky ukázal, že Mendelssohnova předehra rozhodně nepatří do starého železa, ale je to skladba plná mužné energie a vynikajících lyrických i dramatických momentů.

 

006

 

Poté už přišla řada na Pavla Šporcla, který se svými modrými houslemi přišel zahrát skladbu, kterou slyšelo celé publikum včetně mé maličkosti úplně poprvé. Nejprve však pár drobných informací o Kubelíkově prvním houslovém koncertu, který je jednou z naprosto zapomenutých skladeb.

Koncert vzniknul během první světové války, během níž byla Kubelíkova koncertní dráha přerušena. Houslista odehrál několik charitativních koncertů a věnoval se hudební kompozici. Po drobnějších přednesových skladbách pro housle a klavír, jako byly Melodie, Pierrette, Stará píseň a Nocturno, se dopracoval k prvnímu zásadnímu dílu: Houslový koncert č. 1 C dur je prvním ze série šesti houslových koncertů. Kubelík ho premiéroval ve Vídni rok po jeho dokončení (29. ledna 1917) pod taktovkou dirigenta Oskara Nedbala. Dobová kritika tehdy spekulovala o vlivu italské opery a eklektickém romantismu. Prý se „Kubelík snaží sloučiti virtuosní formu s vážností propracované věty“. Ti bystřejší si ovšem povšimli, že Kubelík – skladatel sice využívá novoromantické postupy, ale velmi rafinovaně, se smyslem pro krásný zvuk, harmonické novoty a barevnou instrumentaci. V době vzniku koncertu měl Kubelík za sebou už šest velkolepých turné po Spojených státech amerických a tato zkušenost je v koncepci a stavbě jeho koncertu rovněž slyšet.

 

004

 

Začátek koncertu zní v žestích a perkusích jako oslavná intráda. Hned po pauze nastupuje nádherně vyklenutá stupňovitá melodie houslí, prozatím ještě v sólovém znění. Posléze se ozve hlavní, opravdu líbezné a slunečné téma, které je vzápětí transponováno do vyšší polohy. Šporcl rozehrál Kubelíkovu hudbu s vítanou brilancí a velkou péčí o souhru a intonační preciznost. Od prvních několika minut bylo evidentní, že má sólový part naprosto pod kontrolou, ale také si umí neoromantickou hudbu vychutnat jako muzikant. Jeho líčení lyrických pasáží nechyběla medová barevnost, technicky orientovaným běhům zase přesnost a dokonalá artikulační srozumitelnost. První věta koncertu snoubí grandiózní a slavnostní prvky s lyrickými partiemi. Dlužno říci, že velmi zajímavě. Prostor dostanou také nevtíravé souzvuky a fanfáry žesťů. Vedlejší, mollová tónina, v níž se hlas houslí prostírá ve vysokých sférách, rozhodně patří k nejlepším momentům díla. Co mě však nejvíc překvapilo – v Kubelíkově koncertu není místo pro rigidní samoúčelné virtuózní pasáže. Všechny melodické myšlenky slouží jediné věci: rozezpívanému, čarovnému, smyslově opojnému a strhujícímu vyprávění houslí.

Dokonalým důkazem je druhá věta Andante cantabile, která vyrůstá z ponurých hlubin smyčců a postupně se pozvedá v dechberoucí melodii sólového nástroje. Není v ní nic strojeného, vylhaného a kupodivu ani sentimentálního. Je to čistá, pohádková krása, podložená místy perlivými rozklady harfy. I v pohádkách ovšem jsou dramatické momenty, Kubelík to věděl a vyhnul se obratně jakékoli laciné stylizaci. Je zajímavé, že Kubelíkův koncert nezní jako sólistická přehlídka světové celebrity, ale dává štědré instrumentační možnosti celé řadě dalších nástrojů. Orchestrace druhé věty je skutečně mistrná, svědčí o tom výsostně stylizované party dřevěných i žesťových nástrojů, které zde mají i poutavé sólové role.

 

001

 

Janáčkova filharmonie zahrála své party s naprostou jistotou a galantními témbry. Šporclovy housle zpívaly jako o život. První poslech bývá ošidný, ale pokud mě nešálí smysly, druhá věta Kubelíkova koncertu je jedním z klenotů světové koncertní houslové literatury. Je skvělé, že se objevitelské mise zhostil právě Šporcl, který v sobě slučuje atributy technicky špičkově vybaveného hráče, velkého muzikanta a člověka, který si umí poradit v každé nové a překvapivé situaci.

Třetí věta odpovídá svou veselou náladou koncepci tradičních romantických houslových koncertů. Nicméně svým zvukem už Kubelíkova hudba kotví ve 20. století. Docela často však rezonuje s neoromantickou estetikou, která byla populární v první polovině 20. století právě v Americe. Žádná pasáž Kubelíkova koncertu se překvapivě nedá označit za hudební manýru, natož nějakou nápodobu. Tak bytostně byl tento geniální virtuos se svým nástrojem srostlý, že v tomto díle dokázal najít svou cestu a své myšlenky. Přitom je vylíčil způsobem, který je srozumitelný všem, aniž by někoho urazil mělkostí či servilitou. Třetí věta je grandiózním vyústěním celého díla, perfektní rytmické změny, střídání tempa, krkolomné pasáže a neselhávající kantabilnost sólového partu… to vše směřuje ke stručnému, nekřiklavému závěru.

Bravo Pavlu Šporclovi, tento objev se mu skutečně velmi povedl. Kubelíkův koncert patří nejen na česká, ale i na světová pódia a ve Šporclovi našel ideálního interpreta. Nejde mu totiž o to „ukázat ramena“, ale hraje s niterným přesvědčením a posláním. Otevírá stavidla minulosti, abychom si všimli, že osobnost člověka není nikdy jednobarevná a jednostranná. To je i případ Jana Kubelíka, který je považován za houslového mága, ale o jeho kompozičním díle vlastně nikdo poslední desítky let neměl ani potuchy. Díky Šporclovi se to nyní změní. Ale zpátky ke koncertu. Šporcl totiž provedením Kubelíkova díla zdaleka neskončil.

 

003

 

Nebývá pravidlem, že sólista během jednoho večera zahraje víc než jeden koncert a nějaký ten přídavek. Šporcl i v tomto ukázal, že je nezaměnitelný a nezařaditelný originál. V druhé půli večera zazněl Mendelssohnův Houslový koncert e moll, op. 64. Diamant mezi houslovými koncerty zahrál Šporcl beze stopy únavy, s krásným nadhledem a jemnou všímavostí k lyrickému, sametovému zvuku. Musíme vyloučit nepodložené námitky o sportovním výkonu, obě skladby byly zahrány bravurně, na Šporclovi nebyla znát nejmenší únava a podařilo se mu udržet přesvědčivost až do poslední noty. Když koncert končil o půl hodiny později přídavkem v podobě Fibichova Poemu v Kubelíkově úpravě, stál už sál Akordu na nohou. Tento výkon si všichni protagonisté zasloužili ocenit zvučným potleskem vestoje.

Šporclovi za tento skvostný objev patří velké uznání. Takto bych viděl špičkového klasického umělce současnosti. Nacházet v minulosti zasuté, zajímavé artefakty je někdy cestou, která může hezky překvapit.

 

007

 

Foto: Jaroslav Elfmark

Milan Bátor

Hudební publicista, pedagog, kytarista

Rodák z Opavy, pochází z umělecké rodiny, bratr David je básník, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým básnířkám. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, kde završil studia doktorským titulem v oboru Hudební teorie a pedagogika. Dlouhá léta působí jako hudební pedagog, na kytaru a etnické strunné nástroje hrál v kapelách Pearl Jam Revival, Nekuř toho tygra, Nisos, aj. Jako korepetitor a kytarista získal v ústředních kolech soutěží řadu diplomů za vynikající umělecký doprovod. Rád píše a přemýšlí o hudbě a interpretaci, spolupracuje s Českým rozhlasem a tištěnými časopisy a internetovými portály. Na hudbě miluje svobodu, mnohotvárnost a dar spojovat. 
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.