„Jsme v Bregenzu rezidenčním sborem, což nás těší.“

„Při příležitostných odskocích do divadla jevištní pohybovou praxi sbor vždy dožene.“

„Setkání s Fabiem Luisim? Užíváme si každou vteřinu spolupráce s ním.“

Dnes naposled. Muži Pražského filharmonického sboru se chystají na Verdiho Rigoletta, jehož pětadvacáté představení uzavírá program letního festivalu v Bregenzu. Na open air scéně Seebühne pro 7000 diváků se hraje od poloviny července a čeští sboristé se podíleli na všech večerech. Léto u Bodamského jezera naplněné prací končí.

„Tradiční zakončení sezony. A jsme rezidenčním sborem, což nás těší,“ komentuje desáté výročí pravidelné účasti na Bregenzer Festspiele manažer sboru Radim Dolanský. Větší část tělesa i s ženami byla vidět a slyšet letos v červenci také ve třech představeních zřídka dávané Massenetovy opery Don Quichotte, uváděné uvnitř ve Festspielhausu. A v plném počtu devadesáti Pražský filharmonický sbor brilantně účinkoval ve Verdiho Requiem. Vše s Vídeňskými symfoniky.

Příprava operní inscenace trvá několik týdnů. Výsledek v případě opery Don Quichotte je dojemný, krásný a zábavný, s plnou vážností nesoucí umělecké poselství. Reflexi čtěte ZDE.  V koncertním a kongresovém sále Festspielhausu s téměř 1700 místy vás ihned napadne, že Jules Massenet je fatálně nedoceňovaný autor… Pražský filharmonický sbor přidal velkým scénám záviděníhodnou vokální jistotu – zřetelný a krásný zpěv tělesa, které je zvyklé na mnohem těžší a rozsáhlejší party a které při příležitostných odskocích do divadla jevištní pohybovou praxi vždy dožene. „Sbor zpívající během roku převážně na koncertech? Skvělý jevištní výkon, vokální i po stránce splnění představ režie,“ chválí pražské těleso bezprostředně po premiéře intendantka festivalu Elisabeth Sobotka.

Verdiho Rigoletto je pro sboristy časově o něco snadnější úkol. A také umělecky. Sbor, stejně jako orchestr, je totiž v sále a zvuk je – ve špičkové kvalitě – přenášen ven na Jezerní scénu reproduktory. Sólisté mají samozřejmě k dispozici i obraz dirigenta. Opera v tomto auditoriu, to je v dobrém slova smyslu masová podívaná. Včetně artistických výkonů těch, kteří na scéně hrají „sbor“, ale nezpívají. Dojmy z takového přestavení čtěte ZDE. Pro muže Pražského filharmonického sboru při povrchním pohledu „léto u jezera“. Ale nepodlehněme klamu. Je naplněné čekáním na večerní práci. A pětadvacet představení během měsíce není málo…

Sboristé přijíždějí a pak zase odjíždějí – na Verdiho Requiem z Prahy velká posila zvláštním autobusem. Jádro zůstává. Rigoletto a opět Rigoletto… Tradiční zakončení sezony. Ta další, ve které si sbor připomene pětaosmdesát let, je ovšem už za dveřmi.

Uplynulá byla hodně zajímavá. Díky pozvání České filharmonie v ní zažil Pražský filharmonický sbor v Mahlerově Druhé symfonii debut v newyorské Carnegie Hall. „Pak jsme spojili nespojitelné – přeletěli jsme z Ameriky rovnou do Ruska, kde jsme zpívali Glagolskou mši,“ vzpomíná Radim Dolanský na některé okamžiky. A blízká budoucnost? Výročí založení sbor oslaví v Praze v prosinci Honeggerovým Králem Davidem s Vlámským symfonickým orchestrem. Pak se v zimě vrací do Moskvy, do tamní nové koncertní síně. Následuje Hongkong.

„Budeme tam mít dva samostatné koncerty. Když se podařilo prosadit á capellový koncert v Mariinském divadle, proč by se to nepodařilo i jinde? Takové koncerty těleso udržují v potřebné kvalitě a dostávají ho i dál. V Petrohradu se podařilo vystoupit s kantátami Bohuslava Martinů, což je pro Rusy dost exotické. Také v Bonnu jsme publikum nešetřili – a s podobně náročným programem pojedeme i do Hongkongu,“ říká manažer tělesa. V Asii se podle něj západní symfonický repertoár už učí poslouchat, na sborový repertoár si budou muset ještě zvykat…

Sbor se příští rok chystá také na Velikonoční festival v Salcburku a do koncertního sálu Labské filharmonie v Hamburku. A pak v létě následuje samozřejmě i operní návrat na festival do nejzápadnější výspy Rakouska k Bodamskému jezeru.

Pražskému filharmonickému sboru teď končí letošní léto v Bregenzu. Účast na dvou operních inscenacích je krásná věc, ale vrcholem (reflexi čtěte zde) bylo i pro zpěváky přece jen Verdiho Requiem s Fabiem Luisim. „Setkání s takovým dirigentem se podaří málokdy a užíváme si každou vteřinu spolupráce s ním,“ říká Radim Dolanský u kávy den po koncertě. A dává nahlédnout až hluboko do lidské polohy umělecké práce. „Jeden z členů sboru si mě vzal během zkoušek na Requiem stranou. Čekal jsem nějaký problém. Ale on se usmál: Chci ti jenom říct, že jsem strašně šťastný.“

Foto: Bregenzer Festispiele, Pražský filharmonický sbor