pondělí, 30 srpen 2021 17:04

Eliška Gattringerová a Vilma Bořkovec: V Logice chaosu se najde každý

Autorka:

„Hudebníci z Please The Trees nejdřív připravili doprovodnou zvukovou složku a výsledná hudební podoba pak vznikala postupně během zkoušení na principu improvizace.“

„Umění obecně je právě o zkoušení různých věcí, posouvání hranic, vystupování z komfortních zón, hledání. Opera díky tomu může být živá.“

„Pro nás jako zpěváky je to setkání dvou odlišných hudebních prostředí ohromně osvěžující. Jsme jinak zvyklí být na sebe hrozně přísní.“

 

373A6781

 

Soubor RUN OPERUN, který před necelým měsícem vzbudil pozornost svou „queer“ Traviatou na Stalinovi, chystá hned na úvod sezóny další premiéru. Věren svému záměru vnášet do operního světa svěží vítr, nové inscenační principy, aktuální témata či humor a přibližovat tak operu i publiku, které by tento žánr ve své tradiční podobě nelákal, se pustil do autorského díla. Jejich nová inscenace Logika chaosu kombinuje původní libreto operní režisérky a zakládající členky souboru Vilmy Bořkovec s autorskou hudbu Kryštofa Kříčka a Václava Havelky z indie rockové kapely Please The Trees a s improvizovanými pěveckými party. Tématem opery jsou psychické poruchy a emoce, které lidi s podobnými problémy denně provázejí. Premiéra představení se koná 1. září 2021 od 19:30 v Divadle NoD. O složité cestě ke vzniku inscenace a „hledání“ jako zásadním principu současného živého umění jsem hovořila s Vilmou Bořkovec a s jednou z interpretek představení, sopranistkou Eliškou Gattringerovou.

Říkáte, že Logika chaosu je operou o psychických poruchách. Čemu se konkrétně věnuje?

V: Nechtěli jsme ukazovat jednu konkrétní poruchu, spíš jsme vycházeli ze zkušeností lidí, kteří se necítí dobře v některých společenských situacích a nevědí proč. Vzniká z toho velký strach, který může přerůst až do nějaké psychické poruchy, jako je třeba OCD (obsedantně-kompulzivní porucha). Ale do nějaké míry tyhle pocity zažívá snad každý, aniž by je jako poruchu vnímal.

E: Ty problémy jsou někdy těžko uchopitelné. Často to ani není nějaká konkrétní diagnóza. Může to být třeba strach z jízdy metrem. To není samo o sobě nemoc, asi na to hned nebudete brát léky, ale může to dost zásadně ovlivňovat váš život. Je pravda, že každý z nás interpretů se v inscenaci v něčem našel. Škála podobných problémů, úzkostí, nejistot a strachů je hodně široká.

V souvislosti s covidem se o problematice psychického zdraví mluví častěji. Proměnila inscenaci i tato perspektiva?

V: V této době vyvstala vedle našeho původního tématu řada dalších problémů; finanční, existenční, společnost se celkově hodně proměnila. Měla jsem v jednu chvíli krizi, kdy jsem si říkala, jestli vůbec má smysl pokračovat. Premiéru jsme několikrát odkládali. Když jsme zase začali zkoušet, musela jsem si na to téma nějakou dobu zvykat a vlastně jsem ho i začala nahlížet trochu nově. Ale je to téma, které bude asi aktuální v každé době, i když ta perspektiva bude jiná. V současnosti se tahle problematika akcentovala hodně u dětí, což je pro mě samotnou hodně alarmující a vážné.

 

MahulenVondrkov

 

To rozhodně. Nemusí se posluchači bát, že z představení odejdou s depresí?

V: Věřím, že to téma nepřinášíme způsobem, ze kterého by divák propadl ještě větší depresi, ale naopak se tomu v rámci představení může často i zasmát. Pracujeme s tím na hraně pochopení, nadsázky, byť je to pro nás stále vážné téma. Jde o umělecký tvar, který má od tématu určitý odstup, ale ten základ je reálný a každý se v tom tak trochu může poznat. Určitě to nemá být řecká tragédie na téma obsese, která by diváka dostala do úplného stresu.

E: Naopak se to snažíme trochu odlehčit. Nahlížíme na něj jako na součást všedního života, ze které si člověk sám někdy dělá legraci, i když ví, že to třeba není úplně v pořádku.

Co bylo prvním impulsem ke vzniku opery?

V: Vycházíme z osobních zkušeností. Už asi před dvěma nebo třemi lety jsme seděly s Bárou Pokornou, která je spoluautorkou a dramaturgyní inscenace, a dlouze jsme diskutovaly o divadle a přemýšlely jsme nad tím, že bychom chtěly psát o něčem, co známe nebo co znají lidi kolem nás. Něco, co by zaujalo proto, že se o tom třeba tolik nemluví. Mezitím tohle téma sice mnohem výrazněji vstoupilo do veřejného prostoru a o psychických poruchách se dnes mluví daleko víc, my jsme to ale chtěly pojmout jinak. Až v téhle fázi nás pak napadlo vytvořit operu. Opera tedy nebyl náš původní záměr, první bylo to silné téma. V průběhu té diskuse jsme si pak uvědomily, že by možná bylo hezké, kdyby to bylo hudební.

Text jste tedy vytvářely spolu s Barborou Pokornou?

V: Text jsem napsala já, ale Bára mi ho dramaturgicky upravila, dávala mi k němu důležité poznámky. Bez ní by určitě neměl podobu, kterou má. Začala jsem pracovat tím způsobem, že jsem si vytvořila postavy, původně jich bylo osm, deset. Pak jsem přemýšlela, jak se může která postava pohybovat a fungovat, jak se může cítit v různých situacích. Jaký má vnitřní život. V naší inscenaci jsou nakonec postavy čtyři. Nesnažili jsme se ale o doslovný popis nějaké konkrétní psychické poruchy, chtěly jsme to nahlídnout umělecky. V tom nám právě hodně pomohla hudba, protože je blíže emocím, které tito lidé zažívají. Může tu hlubokou podstatu mnohem lépe vystihnout.

Kdy a jakým způsobem se hudba přidala?

V: Hudebně na inscenaci spolupracují členové kapely Please The Trees, Václav Havelka a Kryštof Kříček, kteří samozřejmě nejsou operní skladatelé.

E: Na základě libreta připravili doprovodnou zvukovou složku, určitý podklad, a výsledná hudební podoba pak vznikala postupně během zkoušení na principu improvizace.

Jak konkrétně jste improvizační princip v opeře využili?

E: Jako interpreti jsme vlastně na začátku dostali jenom text. To se mně ani kolegům ještě nikdy nestalo. Vždycky dostaneme noty a vždycky už přicházíme na zkoušky připravení, předem korepetujeme… Tady jsme dostali jen nějaké věty a vůbec jsme nevěděli, co nás čeká, do čeho jdeme. Na zkouškách jsme teprve slyšeli připravený hudební doprovod. Vilma jako režisérka nám vysvětlila, jak si kterou roli představuje, co by každá z nich měla obsahovat, jaká je, jak by se chovala v určitých situacích. Pak jsme zkoušeli, jak kterou z těch daných emocí vyjádřit zpěvem. To je samozřejmě další důležitá věc: když některou z emocí jako zpěvák cítíte, neznamená to ještě, že to je slyšet. Hledali jsme různé nuance výrazu a hlasových poloh, abychom skutečně vyjádřili to, co jsme chtěli. Zároveň jsme si dávali vzájemně zpětnou vazbu, všichni říkali, jak na ně to či ono působí, jestli to funguje, nebo ne. Byl to dlouhý a náročný proces hledání. Každá postava se navíc nechová pořád stejně, ale různě se proměňuje, takže i v rámci jedné role jsme museli hledat různé výrazové a emoční polohy. Často i jeden text, jedna věta zazpívaná dvěma odlišnými způsoby vytváří naprosto odlišnou emoci a pro diváka je to úplně jiný vjem. Tento způsob práce byl pro nás jako pro interprety opravdu náročný a úplně nový, všechno, co od nás v opeře zazní, jsme vymysleli sami.

 

eliskaBC2A4353

 

Setkala jste se už dříve jako interpretka s podobnou improvizací?

E: Nesetkala, snad kromě toho, že občas člověk improvizuje, když zapomene text. (smích) Zpívala jsem ale samozřejmě jiné soudobé opery. Někdy šlo i o grafické partitury.

Nebála jste se pustit do improvizace bez předchozí zkušenosti?

E: Já jsem to od začátku brala jako výzvu. Jako zpěvačka nemám k notám takový vztah jako instrumentalisté, třeba klavíristi. Měla jsem z toho velký respekt, ale hrozně jsem to chtěla zkusit. Říkala jsem si, že mě v nejhorším Vilma vymění. (smích) Bála jsem se, když jsem přišla na první zkoušku, protože jsem měla opravdu jen ten text. Ale hodně nám pomohla hudební koučka Bella Adamova, která improvizaci studovala, tuším, ve Švýcarsku. A když se to celé rozjelo, bylo to nesmírně tvůrčí a inspirativní. Úplně nás to strhlo. Kdybyste viděla moje noty, mám tam tisíc vtipných poznámek typu „mega díra“ nebo „mega vysoko“, všechno jsem si zapisovala vlastními slovy a dost expresivně. (smích)

Takže ani výsledný tvar nemáte zapsaný v notách?

E: Nemám. Já jsem si vlastně všechno popsala slovně nebo tam mám různé šipky, obrázky. Nakonec těch poznámek bylo tolik, že jsem si musela nechat přetisknout libreto, protože už to nešlo přečíst.

V: Poznámky některých interpretů jsou opravdu geniální a podle mě by se měly archivovat. (smích)

Objevuje se v inscenaci improvizační princip i jinde než v hudbě?

V: Improvizace je skutečně především v té pěvecké a hudební složce. Naopak režijně jsem se snažila mít všechno o to lépe připravené. Tím, že v jedné rovině ta stavidla hodně povolíme a zkoušíme experimentovat, je potřeba být o to pevnější jinde, aby se ani interpreti, ani diváci necítili roztříštění nebo zmatení. Snažila jsem se zpěvákům předat to, jak každá postava vystupuje, jak se chová, ale jak naznačila Eliška, oni ten text zpívají několikrát za sebou, pokaždé trochu jinak. Celý proces vystihuje slovo „hledání“. Na mně potom je být velmi pohotová a snažit se to usměrnit, aby to dávalo smysl. Režie je z mojí strany připravená poměrně klasicky.

 

JohanaMatunov

 

Měl váš postup při vzniku inscenace nějaký předobraz? Inspirovaly jste se někde?

V: Já řeknu pravdu. (smích) Přišli s tím původně kluci z Please The Trees, Václav s Kryštofem. Já jsem se s tím nikdy dříve nesetkala a nebyl to můj nápad. Naopak jsem na to taky chvíli nevěřícně zírala, jestli to myslí vážně, bála jsem se, jak to budeme zvládat. Teď jsem z toho ale hrozně nadšená a chtěla bych to víc propagovat, zkoušet a rozvíjet. Za nás jako RUN OPERUN je to první projekt tohoto typu. Prošli jsme si spoustou chyb a slepých uliček, za které jsme ale rádi, protože jsme se z nich mohli poučit. Je to zároveň dobrý způsob, jak více otevřít zpěváky i herecky, protože je tam to herectví najednou mnohem víc vidět.

Takže vaše původní představa byla, že Please The Trees něco složí?

V: Vlastně už když jsme se o tom s nimi jen bavili, zazněl od nich tenhle návrh. Já jsem se nechala totálně opojit jejich naprostým klidem a důvěrou v to, že to bude fungovat, a tak jsem souhlasila. Tím, že jsou z jiného hudebního prostředí, měli ke všemu úplně jiný přístup, což opeře rozhodně prospělo. Podle mě je umění obecně právě o tom zkoušení různých věcí, posouvání hranic, vystupování z komfortních zón, hledání. Opera díky tomu může být živá.

Jak jste přišli právě na Please The Trees?

V: Napadlo to jednoho ze členů RUN OPERUN, Matěje Kose, který je doporučil. Já jsem nejdřív namítala, že Please The Trees je přece rocková kapela, ale Matěj mě přesvědčil, že Kryštof s Václavem přemýšlejí rozhodně v širším spektru a jsou hodně otevření a flexibilní. Když jsme se potkali, čekala jsem, že budu muset zase dlouze hovořit na téma obsese a vysvětlovat, o co nám jde, ale oni během pěti minut řekli: „Tak jo.“ (smích) Hned přišli se spoustou vlastních návrhů, co by se jak dalo udělat. Bylo to od začátku hodně milé.

 

520

 

Jak toto spojení s úplně odlišným hudebním žánrem vnímají zpěváci?

E: Pro nás jako zpěváky je to setkání dvou odlišných hudebních prostředí ohromně osvěžující. Jsme zvyklí být na sebe hrozně přísní, pořád se musíme někam trefovat, aby se „Mozart neobracel v hrobě“. (smích) Kryštof s Václavem tohle vůbec nemají. Myslím, že jsme se od nich rozhodně naučili nějakému pro nás novému sebevědomí. Oni obdivují naše krásné hlasy a vůbec nechápou, proč pořád nejsme spokojení, proč se někde zastavíme, že nám něco nevyšlo, proč pořád něco řešíme. Oni jsou v tom, co dělají, úžasně sebevědomí, což tady mnoha lidem chybí. Pro ně i pro Vilmu jako režisérku je podstatné vyjádření emocí, o které jim jde, a je jim úplně jedno, jestli to bylo tudy, nebo jinudy, jestli jsme u toho měli málo, nebo hodně dechu.

V: S tím naprosto souhlasím. Kouzlo je v tom, že na scéně budou čtyři profesionálové, kteří opravdu umějí skvěle zpívat. Kromě Elišky ještě Eva Esterková v alternaci s Kristýnou Kůstkovou, Raman Hasymau a Martin Vodrážka. Náš přístup ale trochu narušil tu přísnost, kterou v sobě opera má. Dovolili jsme si teď tak přísní nebýt, což koresponduje i se samotným tématem naší opery. Psychické poruchy často člověka nutí se nějak koordinovat, hlídat, kontrolovat, něco neustále opakovat. Je to takové zakletí, u OCD mají ty takzvané kompulze jasně daná pravidla, člověk musí třeba třikrát něco zaklepat na dřevo, dvakrát otevřít dveře, pak je dvakrát zavřít, vzít něco pravou rukou, pak levou. Ten svobodný umělecký princip je s tím vlastně v kontrastu, ale umožňuje nám tu podstatu co nejlépe vyjádřit a předat divákovi tak, aby to pochopil.

Plánovali jste od začátku hrát v Divadle NoD?

V: Když jsme hledali prostor, byla právě v NoDu vypsaná rezidence, na kterou jsme se přihlásili a získali ji. Moc se jim líbil náš koncept autorské opery. A je to skvělý prostor. Jsme rádi, že tam představení můžeme i reprízovat. Zatím chystáme reprízu na 25. 9., ale chtěli bychom jich naplánovat víc. I pro RUN OPERUN je to určitý milník, protože je to první opera, kterou plánovaně reprízujeme na stejném místě.

Jak jste v NoD vyřešili zvuk? Předpokládám, že to není akusticky úplně ideální prostor.

V: Komplikovaná je především kombinace hlasů s elektronickými nástroji. Snažíme se o to, aby zvuk byl co nejkompaktnější. Navíc nemáme hlediště na jedné a jeviště na druhé straně, ale hrajeme v aréně, diváci budou kolem dokola.

E: My jsme původně jako zpěváci byli absolutně proti tomu, abychom měli nějaké porty, ale máme skvělého zvukaře Vojtu Krátkého, který zvládl udělat nazvučení opravdu citlivě.

 

JohanaMatunov3

 

Jak vypadá scéna?

V: Naše scénografka Anička Pospíšilová prošla taky mnoha vývoji této inscenace. Původně jsme chtěli velkou výpravnou scénu. Postupně nám docházelo, že to nefunguje, takže jsme ji redukovali vlastně do minimalismu, který koresponduje i s hudbou. Pracujeme s minimem rekvizit a působí to daleko líp.

Zaujaly mě výrazné kostýmy. Jak se v nich zpívá?

E: Máme vlastně dvoje kostýmy. Civilní a pak ty extravagantní, které právě znázorňují vnitřní emoce postav, v těch ale nezpíváme.

V: Kostýmy jsou bakalářská práce Vojtěcha Hanyše, se kterým RUN OPERUN dlouhodobě spolupracuje. Dělal je přímo pro toto představení, ale vzhledem k dlouhému vývoji celé inscenace a několikanásobnému odkládání premiéry se kostýmy a práce s nimi taky určitým způsobem vyvíjely a proměňovaly. Celá inscenace je stále neuvěřitelně živá, improvizovat se bude částečně i při představení. Sami jsme zvědaví, kam nás to společné hledání ještě dovede.

 

ViktorieMacnov

 

Foto: Johana Matunová, Mahulena Vondrášková, Viktorie Macanová, archiv E. Gattringerové, archiv souboru RUN OPERUN

Jana Jarkovská

Flétnistka a pedagožka.

Studovala na konzervatořích a akademiích v Praze (Jan Riedlbauch, Jiří Válek, Štěpán Koutník), Stockholmu (Tobias Carron) a Miláně (Simona Valsecchi), kde působila rovněž jako odborná asistentka. V současnosti vyučuje flétnu na Konzervatoři Teplice. Na domácích i zahraničních pódiích vystupuje především s klavíristou Bohumírem Stehlíkem, s nímž tvoří mezinárodně úspěšné Duo du Rêve. Spolupracuje rovněž s řadou současných skladatelů a skladatelek, na jejichž premiérách se interpretačně podílí. Pravidelně natáčí pro Český rozhlas. V roce 2018 vyšlo v nakladatelství Radioservis její první CD Pidluke-padluke s hudbou Jiřího Temla, které natočila v rámci svého doktorského studia na HAMU. V roce 2020 vydala album Vlastním hlasem se sólovými flétnovými skladbami současných českých skladatelek (Bodorová, Cílková, Loudová, Švarcová, Vetchá). V září 2021 vychází její nové CD Snow and Stars s tvorbou Sylvie Bodorové.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.