„Seriózně jsem začal komponovat, když mi bylo asi jedenáct.“

„Housle mi moc neseděly. Nebylo to pohodlné.“

„Teď se koncentruju na violoncello. Ale také mě baví dirigování. A mým největším snem je napsat operu.“

Jmenuje se Thomas Prechal, je z Nizozemska a upozornil na sebe letos v srpnu na Letní hudební akademii Kroměříž jako violoncellista a zároveň i jako autor skladby, kterou zahrál. Byl nakonec jedním z jejích čtyř oceněných laureátů, výjimečných absolventů vybraných z více než sedmi desítek účastníků. Při závěrečném symfonickém koncertě seděl mezi violoncellisty v orchestru, ale věděl už tehdy, že s nimi 14. září nebude v pražském Rudolfinu, kam pojedou jako Mladí filharmonici Dvořákovy Prahy program s dirigentem Tomášem Netopilem zopakovat na mezinárodní festival. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz šestnáctiletý interpret a komponista, slyšící i na jméno Tomáš Prchal, říká, proč ne. Ale hlavně přibližuje svůj hudební vývoj a další plány a také vysvětluje, jak je to s jeho vztahem k české hudbě.

Mluvíte docela pěkně česky!

Mám českého otce a mluvím trošku česky. Tatínek se jmenuje Prchal, ale když přišli do Holandska, tak tam přibylo to písmenko „e“, protože Prchal bylo moc těžké na výslovnost. Takže já mám oficiálně v pasu Thomas Prechal.

A narodil jste se v Holandsku.

Ano, v Utrechtu. Tam bydlím a chodím na střední školu. A tam mám možnost, která se jmenuje Pre-College – program pro mladé hudebníky, mám tam hodiny violoncella a hudební teorie. Jde o takovou přípravu před podáním přihlášky na konzervatoř, což je u nás vysoká škola, jako tady v Čechách Akademie múzických umění.

Už víte, co dál?

Je mi šestnáct, jsem student gymnázia a ještě nejsem úplně rozhodnutý. V Pre-College mám před sebou poslední rok. Rád bych potom studoval v Paříži, je tam vysoká úroveň, ale je samozřejmě těžké se tam dostat. Zkusím to… a kdyby to nevyšlo, tak bych studoval asi v Německu.

Byl jste na Letní hudební akademii Kroměříž, kterou pořádá dirigent Tomáš Netopil. Jak jste si našel Michaelu Fukačovou, která tam bylo lektorkou hry na violoncello?

Znám její jméno jako vynikající původem české violoncellistky. A také se mi líbí hrát v orchestru, i to byl důvod, proč jsem se přihlásil do Kroměříže. S těmi sólovými hodinami se to hezky spojilo. A už jsem jednou slyšel a viděl dirigovat pana Netopila v Amsterdamu, byla to tehdy Janáčkova opera Jenůfa, to mě moc zaujalo.

S Filharmonii mladých Dvořákovy Prahy v Rudolfinu ale nevystupujete. Není to škoda?

Mám bohužel jiné koncerty v Holandsku. Je to škoda. Ale ve Dvořákově síni v Praze už jsem jednou hrál. To bylo v roce 2018, kdy bylo výročí České republiky, nebo Československa. Hrál jsem tam tehdy Variace na slovenskou lidovou píseň od Bohuslava Martinů.

Váš otec je muzikant?

Ano, cellista. A cellista byl i můj dědeček. Dědeček studoval v Praze a v roce 1968 přišel do Holandska. Mému otci tehdy byly dva nebo tři roky, ale přesto mluví perfektně česky. Česká kultura je u něj ještě silně přítomná.

To, že jste byl letos na kurzu v Kroměříži, je důsledkem rodinných kořenů a vztahu k české hudbě?

Ano. Navíc rodina mé babičky je z Moravy, jeden z mých předků byl starostou v Kyjově. Takže mám také hodně rád folklorní hudbu.

Jezdíte do Česka často?

Každé léto. Máme chatu v Českém ráji. Krásnou roubenku.

Takže chalupu.

Aha – ano, chalupu.

A na Moravu jezdíte?

Tak často ne, takže jsem byl rád alespoň v Kroměříži.

Byl jste na Letní hudební akademii poprvé?

Ano.

Co vám jako violoncellistovi mohla a stihla předat Michaela Fukačová?

Je výborná cellistka a hodně mluví o zvuku. Hledali jsme nejpříjemnější zvuk, takový, který k dané hudbě nebo hudební pasáži patří nejlépe. Je to pro mě moc dobré. Sám chci hledat zvukové barvy a paní Fukačová je na to moc dobrá.

Takže vás už nemusí učit techniku.

Ale ano, také. Ale i tu nadstavbu. Jsem rád, že jsem v Kroměříži byl.

Budete se vracet?

Bude to záležet i na jiných plánech, ale asi ano. Moc se mi v Kroměříži líbilo.

Pak byste si mohl za rok v září třeba zahrát s orchestrem i v Rudolfinu, když to letos nevyšlo.

To by bylo dobré!

Hrajete na cello od pěti let?

Ano. Už docela dlouho.

Díky tatínkovi?

První podněty mi asi dala matka, ona je houslistka. Ale housle mi moc neseděly. Nebylo to pohodlné. A pak jsem zkusil violoncello a zjistil, že to je to pravé, že tak to musí být – a ne jinak.

A učil vás otec?

Ne, mou první učitelkou byla profesorka, která už kdysi vyučovala mého otce. Umí dobře učit, zvláště techniku. Mám od ní dobré základy.

A kdy jste začal komponovat?

Zkouším to odmalička. U klavíru.

Hrajete i na klavír?

Jenom improvizuju. Když mám na klavíru noty, tak si moc nevím rady… Seriózně jsem začal komponovat, když mi bylo asi jedenáct. Tehdy už vznikly věci, které jsem opravdu dopsal, ne jako předtím, kdy jsem napsal deset taktů… pak jsem měl nový nápad… a šel od toho. A také jsem si skladby už začal sám interpretovat. Teď už mám kompozice i pro komorní soubory a pro orchestry.

Učíte se kompozici?

Ještě ne, zatím mám jen hudební teorii. Komponování považuju za tak osobní věc, že si ani neumím představit, jak by se mohla učit… Zatím to jde samo. Komponování mě baví. Harmonie, formy…

Číslujete skladby? Kolik už máte opusů?

Zezačátku sem je čísloval, ale pak jsem přestal. Když vezmete, že bych teď byl kolem dvacátého opusu… a kdybyste to srovnal třeba s Rachmaninovem, který byl ve dvacátém opusu už šíleně dobrý… Tak jsem si řekl, že čísla používat nebudu, aby to lidi bezděky nesrovnávali. Mám zatím menší skladby, na velké je ještě čas. I lidé chtějí kratší, deset minut a méně. Ale chystám se na sonátu pro violoncello a klavír, která bude delší. A už jsem napsal Smyčcový kvintet, který má asi osmnáct minut… Myslím, že od šestnáctiletého skladatele lidé nechtějí symfonii.

Tak třeba později…!

Doufám, že to přijde.

Budete v budoucnu hrát, nebo komponovat?

Teď se koncentruju na violoncello, které potřebuje čas na cvičení. Skládání je volnější činnost. Rád bych dál hrál své skladby. Myslím, že to na pódiu může zaujmout, že je zvláštní, když violoncellista může přidat něco vlastního. Ale také mě baví dirigování. A mým největším snem je napsat operu.

Kterou by třeba jednou dirigoval Tomáš Netopil…

To by bylo vynikající!

Foto: Petr Veber, archiv LHAK