„Mám v sobě více osobností a jedna nemusí nutně souviset s druhou.“

„Kdyby mi tohle někdo řekl v roce 2013, považoval bych ho za velkého snílka.“

„Za nejdůležitější pro vývoj mladých hráčů považuji otevřenost – čím více vlivů, směrů a perspektiv, tím bohatší umělecká osobnost.“

Festival Prague Music Performance má za sebou další mistrovský kurz vedený pianistou Alfredem Brendelem a před sebou v říjnu trojici koncertů, které budou ohmatávat hudební prostor nových souvislostí, experimentu a improvizace. Klavírista Jan Bartoš, který za Prague Music Performance stojí jako ředitel a dramaturg, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje hudební světy, kterými se zaobírá. Jak říká, jako interpret nejvíce tíhne ke klasickému repertoáru, jako posluchače ho ale velmi zajímá hudba na pomezí současného jazzu a současné vážné hudby. A na Alfredu Brendelovi obdivuje nejen klavírní umění, ale i jeho knihy… a také vkus filmového znalce.

Máte za sebou deset let existence institutu a pořádání festivalu Prague Music Performance. Zaznamenal velký vývoj, nebo je od počátku ve tvaru, který není třeba příliš měnit?

Charakter Prague Music Performance se postupem času velmi proměnil, protože začal čím dál více odrážet různorodost mých zájmů. První roky jsme pořádali pouze klasickou letní školu a festival. Před osmi lety jsme začali působit celoročně, přidali jsme experimentálnější koncerty, filmové přehlídky, výtvarné a taneční performance, vydávání knih a tak dále. Až v nedávné době se myslím koncept projektu ustálil a přesně vím, jak chci, aby vypadal.

Co jste si sliboval od přítomnosti Alfreda Brendela a co opravdu přinesla?

Přítomnost Alfreda Brendela přinesla daleko více, než jsem na začátku vůbec mohl předpokládat. Když jsme ho v roce 2013 pozvali poprvé ke dvěma přednáškám v rámci letní školy, netušil jsem, jak zásadní a vzácný vztah se mezi námi vyvine a že se stane i mým dlouholetým mentorem. Alfred Brendel mě vždy fascinoval šíří svých zájmů a komplexním přístupem k umění a hudbě. Praha do té doby znala jen jeho klavírní umění, ale například jeho knihy pro mě patří k tomu nejlepšímu, co bylo o hudbě kdy napsáno. Ještě před několika lety však neexistovala ani jedna jeho kniha v českém překladu. Prague Music Performance v roce 2016 spojilo své síly s vydavatelstvím Volvox Globator a v průběhu těch sedmi let vyšly čtyři knihy – Brendelovy kompletní eseje, kompletní poezie, Abeceda klavíristy a jedna z jeho posledních knih Když dozněl potlesk. Alfred Brendel je také velkým znalcem kinematografie – uspořádali jsme tři filmové přehlídky, jejichž byl kurátorem. Jeden večer věnoval i našemu společnému oblíbenci Janu Švankmajerovi. Kromě toho v průběhu těch sedmi let měl Alfred Brendel pět přednášek a vedl čtyři mistrovské kurzy. Kdyby mi tohle někdo řekl v roce 2013, považoval bych ho za velkého snílka.

A co jeho přítomnost přinesla letos, ve srovnání s rokem 2020?

Pandemie nám překazila větší projekt, který jsme museli v jeho půli přerušit. Ale nakonec se nám i tak podařilo uspořádat a natočit tři přednášky a jeden mistrovský kurz, které tento rok u příležitosti devadesátých narozenin vydalo na DVD vydavatelství Supraphon. Alfred Brendel nikdy nenapsal a ani neplánuje napsat memoáry. Podařilo se nám ale natočit a vydat jeho přednášku Můj hudební život, která je jediným autobiografickým dokumentem, který přímo od něj existuje. A za to jsem moc vděčný.

Berete si z podobných akcí ještě i vy sám něco pro sebe, nebo jste v jejich případě už jen organizátorem?

Samozřejmě je to pro mě vždy velmi poučné. Navíc, když teď jako pedagog sám působím na Hudební a taneční fakultě AMU a kromě klavíristů vedu i komorní soubory, velmi mě zajímá, jak Alfred Brendel pracuje se smyčcovými nástroji a jak klavírista může smyčcařům svým pohledem i prospět.

Máme vás spojeného s interpretací klasické koncertní hudby. Věnujete se sám i těm dalším oblastem hudby, které festival Prague Music Performance prezentuje?

Mám v sobě více osobností a jedna nemusí nutně souviset s druhou. Zatímco jako klavírista nejvíce tíhnu ke klasickému repertoáru, jako posluchače mě velmi zajímá hudba na pomezí současného jazzu a současné vážné hudby. Jedním z mých hudebních hrdinů je například Ornette Coleman, který hudbu obohatil o free jazz.

Jak jste dospěl k mentorskému či pedagogickému zaměření svých pořadatelských aktivit?

To je jednoduché. Po studiích v Amsterdamu a New Yorku jsem zjistil, že nám v České republice tato rovina chybí. A instituce, které by takové věci měly organizovat nejvíce, přílišnou aktivitou na tomto poli netrpěly. I když i to se začíná k mé velké radosti měnit k lepšímu. Za nejdůležitější pro vývoj mladých hráčů považuji otevřenost – čím více vlivů, směrů a perspektiv, tím bohatší umělecká osobnost.

Spojuje letošní koncerty fenomén improvizace, nebo najdeme ještě nějaké další spojnice?

Hlavním tématem letošního ročníku je pro mě syntéza řádu a chaosu, daného a improvizovaného, pevných struktur a absolutní svobody. Takový bude i úterní koncert barokní houslistky Mayi Homburger s jazzovým skladatelem a kontrabasistou Barry Guyem. V první části koncertu vystoupí soubor Terra Incognita, který ve své hudbě také spojuje několik hudebních světů. Ale nejedná se o žádný crossover, ten vlastně nemám moc rád, protože se často pohybuje za hranicí kýče. Jde mi o harmonii protichůdných elementů, kterou potřebujeme vytvořit i v našich životech.

Co považujete za obzvlášť vzácné v letošním programu?

Návrat jednoho z mých hudebních hrdinů Anthonyho Braxtona po sedmatřiceti letech do Prahy. Patří k nejvýznamnějším osobnostem americké hudby, a to nejen jazzové a experimentální, ale i současné klasické. Významem stojí vedle Johna Cage či Milese Davise. V České republice není příliš znám, protože tu hrál pouze jednou v roce 1984 na Mezinárodním jazzovém festivalu v pražské Lucerně, kdy ho jako reprezentanta kapitalistického umění zařadili na program až někdy kolem jedné hodiny v noci a v Lucerně zbylo už jen pár lidí… Dali jsme také dohromady čtyřicetičlenný ansámbl Radost, ve kterém působí přední improvizátoři z české jazzové a experimentální scény, kteří k Braxtonově poctě nastudují jeho kompozice pod vedením skvělého švýcarského dirigenta a Braxtonova asistenta Rolanda Dahindena. Pro mě osobně bude tento koncert 10. října v Divadle Archa jednou z nejdůležitějších kulturních událostí roku, nezávisle na tom, že jsem jejím pořadatelem.

Ze světa čistě klasické či vážné hudby figuruje letos v programu vlastně jen jméno Alfreda Brendela. Zůstanete i nadále u tohoto konceptu, ve smyslu spektra hudebních žánrů a oblastí… a v něm téhle „klasiky“ jako nepřevažující?

S tím si dovolím nesouhlasit. Tento rok například z barokního světa přichází Maya Homburger, v souboru Terra Incognita působí skvělá varhanice Jiřina Marešová a Matouš Vlčinský, který má bohaté zkušenosti se středověkou hudbou… Barry Guy, Roland Dahinden a Anthony Braxton zase přicházejí ze světa soudobé hudby. V minulosti jsme pořádali premiéru Miroslava Srnky, souborné provedení Bartókových kvartetů s Quatuor Diotima, koncert souboru Phantasm s anglickou renesanční hudbou a tak dále. „Klasika“ snad není jen klasicismus a romantismus…?!

—————

O mistrovském kurzu Alfreda Brendela jsme psali ZDE.

Foto: Fb J. Bartoše, Fb festivalu Prague Music Performance, Petra Hajská