„Velmi brzy mne už nebavilo hrát jenom bluegrass.“

„Mandolínový orchestr Dobrman je dnes jediným systematicky hrajícím mandolínovým orchestrem v republice.“

„Pokud jsme si přehrávali skladby přes video, za moc to nestálo.“

Mandolína je nástroj u nás velmi vzácný, ve státech jižní Evropy téměř tradiční… V Itálii vznikla v sedmnáctém století dnes nejpoužívanější břichatá neapolská podoba s laděním jako housle, ale dalších podob existuje nespočet – portugalská, irská… a z Ameriky přišel „gibson“ tvar. Jak je to tedy s mandolínou v současné době a jaký byl její vývoj? Podrobný rozhovor poskytl portálu KlasikaPlus.cz český mandolinista Petr Vrobel, uznávaný v tuzemsku za velkého nadšence a propagátora mandolíny.

Kdy ses poprvé setkal s mandolínou a čím tě tento nástroj oslovil?

V životě hrají náhody velkou roli, alespoň v tom mém. Chodil jsem jako malý kluk „do houslí“. Maminka říkala, že jsem rád cvičil, a já sám nemám žádné negativní vzpomínky na dětská houslová léta. Spíš ty veselejší. Ke všemu jsem měl každý rok jiného učitele (paní učitelku Šmolíkovou, pány učitele Mrázka, Babku, Herejka, Sedláčka…) a to bylo často příčinou veselých příběhů. Každý měl svoje citlivá místa a já věděl, jak si hodiny na housle zpříjemnit – houslaře se zeptat, jak se staví housle, filatelistovi přinést ukázat známku z dědečkova archívu… To jsme se pak někdy ke hraní ani nedostali. Přesto jsem odchodil všechny roky obou cyklů.

A potom?

Na gymnáziu v Blovicích jsem na housle už nehrál, zato jsem trápil basovou kytaru ve středoškolské rockově-metalové kapele Riff. Našimi vzory byly Iron Maiden, AC/DC, Saxon… Po střední škole jsem nastoupil na Pedagogickou fakultu v Plzni, a jak to tak bývalo, studium začalo chmelovou brigádou v Kravařích. Tady jsem se setkal se skupinou ChBQ. Hrála bluegrass, ale úplně jinak, než jsem slyšel v rádiu třeba od Zelenáčů. Měli vícehlasé vokály (vévodila jim později tragicky zesnulá Pavlína Braunová), dvoje neskutečně dobře zvládnuté housle konzervatoristů (Jirka Vopava – dnes COP a Aleš Březina – dnes skladatel a ředitel Institutu Bohuslava Martinů), banjo, kontrabas. Základem byla pak dvojice bratří Chvalů – Martin na kytaru a Jirka na mandolínu. Jejich muzika mi učarovala, a tak, když od nich odešel banjista Jaroslav Pertlíček a založil si skupinu Centrum, kývl jsem s nadšením na jeho nabídku hrát v kapele na housle. Brzy odešel mandolinista a mně byl tento nástroj vlastně přidělen, protože se na něj hraje podobně jako na housle. To bylo jaro 1989. Neměl jsem vlastní nástroj, a tak mi střídavě půjčovali mandolínu Jirka Chval a Jirka Vopava vždy na zkoušku. Doma jsem cvičil na mandolínu z hračkářství – nešla naladit, ale pražce měla. Těsně před první svatbou v dubnu 1989 jsem si pak koupil svoje první dva pořádné nástroje od Eduarda Krištůfka – „áčkovou“ Gibson a „efkovou“ Monteleone mandolínu.

Velmi brzy mne už nebavilo hrát jenom bluegrass. V červenci 1989 na Portě jsem potkal Radima Zenkla (dnes je světovým velikánem ve hře na mandolínu). Zastavil se u mne, když jsem si přehrával pod stromem některé klasické skladby, a čekal, až se probudí ostatní muzikanti z opileckého snu a začneme opět jamovat. Chvilku mne poslouchal a pak jsme spolu strávili celé čtyři dny na Portě, kdy mi ukazoval, jak se co hraje, povídal mi o světě, který jsem dosud neznal. Vedl jsem pak v jím založeném portovním mandolínovém orchestru Mando Komando sekci druhých mandolín. Před jeho emigrací do USA v srpnu 1989 mi ještě poslal nějaké nahrávky, školy… No a tím jsem byl chycen do spárů mandolíny úplně.

Další chapadla, která mne držela a drží při mandolíně, jsou setkávání, a mohu říci, že i přátelství, s těmi největšími hráči. Jsem vděčný, že mohu alespoň nakouknout do jejich světa a dnes jsou mými opravdovými hudebními vzory. Mezi tyto muzikanty určitě patří Mike Marshall, Caterina Lichtenbergová, Don Stiernberg, Radim Zenkl, Jiří Plocek, Petr Kůs, Martin Krajíček, Miroslav Váňa, Eva Trnková, Vít Hanulík, Ondřej Kozák, Jozef Scheiner… Zahrát si s nimi je pro mne stejný pocit, jako kdyby mi něco dobíjelo baterky, vlévalo energii, znovu oživovalo. Osobně jsem se potkal při rozhovoru pro televizi i se Samem Bushem, další legendou mandolíny, a i toto setkání mě utvrdilo v tom, že ti nejlepší jsou skromní a ochotní pomáhat ostatním. I v tomhle jsou mým vzorem.

Kde se u nás v České republice vlastně vzala mandolína a v jaké oblasti (v jakém státu) jsou její kořeny?

Kde se u nás vzala mandolína v Čechách, nevím. Ale protože jsme byli dlouho součástí Rakouska-Uherska, předpokládám, že v rámci jedné země se používání hudebního nástroje rozšíří rychle. Dodnes má mandolína z evropských zemí obrovskou tradici právě v Německu, Rakousku a samozřejmě ve Francii (mandore – mandola, kvintera) a v Itálii, kde vznikla dnes nejpoužívanější břichatá neapolská podoba v 17. století s laděním jako housle – G, D, A, E. Původně vznikla mandolína z orientálních nástrojů, které se přivážely jako kořist křížových výprav proti Arabům. Je to vlastně taková malá loutna. Při jejím postupu Evropou se vyskytly různé varianty nástroje, ale to je na celý samostatný článek, protože dnes má tento nástroj kromě různých tvarů, co se stavby nástroje týče (břichaté, ploché, různý počet strun, neapolská, portugalská, irská, z Ameriky pak gibson tvar…), i nespočet hudebních variant – mandolína, mandola, mandocello, mandobass, oktávová mandolína, dobromandolína, mandolínové banjo,dvanáctistrunná mandolína… Zároveň je mandolína v příbuzenském stavu s nástroji jako dombra, balalajka, bouzouki, bandura, bandora…

A jak je to s jejím využitím a dostupností?

Mandolína je regulérní hudební nástroj jako třeba kytara, housle, flétna, akordeon, klavír… Má bohatou hudební literaturu (Vivaldi, Beethoven, Mozart, Calace, Munier, Leonardi, Grisman, Zenkl, Marshall…). Mandolínu uslyšíte v rockové hudbě, folku, klasické hudbě, popu, jazzu. Její použití je bez limitu třeba i proto, že existují akustické i elektrifikované verze všech typů mandolín.

V Čechách se dnes staví spousta nástrojů z mandolínové rodiny – máme vynikající lutiéry, jak se stavitelům říká. Břichatky (s hruškovitým tvarem těla) se moc nepoužívají. Staré nástroje nelze většinou použít, nové jsou drahé a jejich využití by bylo hlavně v klasických mandolínových orchestrech, které tu nejsou. Používají se tvary odvozené od tvaru, který vyrobila firma Gibson a který zdokonalil Lloyd Loar, který chvíli pracoval pro Gibson jako zvukový inženýr a ovlivnil stavbu plochých mandolín jako Stradivari stavbu houslí. Proto drtivá většina nově postavených nástrojů má tento Gibsonův tvar (nejčastěji A a F typ). Já sám mám nástroje od Rostislava Čapka, Miroslava Váni a Pavla Sučka a jsem s nimi nadmíru spokojen.

Jsou u nás v České republice v současné době nějaká místa, kde je možné se učit na tento nástroj a je k dispozici nějaká mandolínova literatura?

Mandolína se v Čechách částečně učí v Základní umělecké škole v Letovicích pod vedením Martina Krajíčka, který zde vyučuje kytaru. Systematicky se jí ale věnuje pouze ZUŠ J. S. Bacha v Dobřanech, kde se věnuji dětem od sedmi let. Zároveň zde vznikl i mandolínový orchestr DOBRMAN (Dobřanské mandolíny), ve kterém hrají amatéři vedle učitelů hudebních oborů a žáků hry na mandolínu. Jinak se mandolínovým zájemcům nabízí workshopy, které většinou trvají jen přes víkend. Vím pouze o jednom týdenním workshopu, který se teď koná ve Valticích (původně v Hustopečích). Kromě tohoto se všechny většinou věnují hře bluegrassu a jemu podobných stylů. Je to díky široké základně hráčů, kteří se věnují tomuto stylu hudby. Valtický (Hustopečský) workshop byl osazen učiteli, kteří byli rozkročeni napříč mnoha žánry (S. Palúch, M. Vavro, R. Ragan, P. Szabados, S. Kotas, M. Krajíček…), a tak se zde žáci dostali do kontaktu s new acoustic music, jazzem a podobně. Já se sem snažím vpašovat i klasickou hudbu, populární melodie… Moje krédo je, že vás naučím hrát na nástroj, a vy si pak hrajte, co vás bude bavit.

Literatura dneska není problém – pokud umíte jazyky, dnes se dá sehnat cokoli. Musíme ale rozlišovat amatéry od poučených. To se týká hlavně schopnosti číst noty. Bohužel kromě not existují tabulatury, které sice umožní i neznalému not hrát na nástroj, ale pokud neumí noty, je tím pro hudebníka uzavřena většina hudební literatury. Přepsaných not do tabulatury je jen zlomek. Když si uvědomíme, že se dá hrát na mandolínu v podstatě vše, co je napsané pro housle nebo flétnu, nemusíme se bát, že nebudeme mít co hrát. Navíc samotná literatura pro mandolínu je také bezedná. V tomhle problém nevidím.

Co když zájemci cizí jazyky neovládají? České příručky nejsou?

Co se týká škol v češtině, ty v podstatě neexistují. Pořád se vydává škola, kterou napsal Josef Kotík – Hrajeme na mandolínu (1987). Je to sice škola napsaná skoro před padesáti lety, ale je to jediná škola postavená na klasickém postupu od prázdných strun po skladby. Já jsem napsal publikaci Škola hry na mandolínu, která se snaží odpovídat na dotazy, které nejčastěji vznášejí studenti workshopů, kde učím, a pak soukromí žáci. Obsahuje široký rejstřík hudebních stylů, úvod do harmonizace, improvizace, návody k poslechu… Ale není to ta klasická učebnice jako třeba v minulém století v Čechách velmi populární pětidílná německá škola, kterou napsal Theodor Ritter Neue Mandolinenschule (1913 až 1915). V češtině vyšly i dvě publikace Jana Máci Bluegrassová mandolína a Mandolínová sóla (v českých bluegrassových a country hitech), ty se ale věnují pouze bluegrassu, a navíc nejsou klasickou učebnicí.

Při svých cestách a účinkování v Německu, Španělsku nebo Rakousku jsem se setkal s obrovským počtem škol a not pro mandolínu. Ke všemu všichni přední hráči komponují a vydávají svoje skladby (Amerika, Evropa, Japonsko). Kdo chce, noty si určitě najde. Co vidím jako větší problém, to je vedení – existuje jen velmi omezené množství učitelů schopných vést studenta delší dobu (i třeba jen konzultačně). Na druhou stranu se mandolína podprahově nebere jako nástroj, na který se masověji přihlašují děti. Pořád vedou klavír, flétna, kytara, housle… Tím chci naznačit, že se k ní dostávají muzikanti až v pozdějším věku a důvodem je většinou něco jiného, než právě ten prvotní zájem o mandolínu – slyšel jsem důvody, jako že u ohně bylo milión kytar, tak hraju na mandolínu, aby tam znělo něco jiného, nebo mandolína bývá brána jako doplňkový nástroj pro zpestření hudby, hry muzikanta (kytaristy, houslisty, často violisté střídají mandolínu s violou). Je to škoda, mandolína je vlastně kombinací melodického, harmonického i perkusního nástroje. Je plně uplatnitelná od sólového hraní po hraní v orchestru. A hlavně se na ni dá hrát už v útlém věku a první úspěchy se dostavují velice záhy.

Jaké jsou tvoje současné hudební aktivity?

Snažím se podle rozumného hesla „Co Čech, to mandolinista.“ seznámit posluchače s mandolínou, jak jen to jde. Proto kývnu na všechny výzvy s mandolínou. (smích) Občas vystupuji sólově, už snad třicet let hraji v duu s kytaristkou Alenou Kozákovou (klasická hudba), velmi mne baví hraní v kvartetu VanSwing pro swingovou a gypsy hudbu. Několik vystoupení za rok absolvuji s Janek Eret triem – folková autorská tvorba. Občas si zahraji s Orchestrem Atlantis nebo jeho menší sestavou Atlantis Collegium skladby Antonia Vivaldiho, velkou školou pro mne bylo (a možná ještě i bude) účinkování v Orchestru BERG. Bavilo mne hrát přes tři roky v orchestru baletu ND v Praze v baletu Romeo a Julie nebo v muzikálech v plzeňském Divadle J. K. Tyla (Řek Zorba, Ferdinand). Velkou radost mám z tria Gracie (tři děvčata saxofon, mandolína, kytara), kde jsem s nimi zpočátku také hrál a dnes už mne nepotřebují. Pomyslnou třešničkou na dortu je to, že děvčata vyhrávají plno dětských soutěží (i celostátních – celostátní dětská Porta, Folky Tonk…).

Mandolína může být výborným nástrojem do komorní hudby. Které spojení je ti nejbližší?

Já mám mandolínu nejraději všude, ve spojení s jakýmkoliv nástrojem. Mám rád její zvuk s kytarou nebo klavírem (v triu O-kla-ho-ma jsme hráli klavír–housle–mandolína, také nádherný zvuk). Velmi populární byl The MaMaMaMandolin Quartet (dvě mandolíny, mandola, mandocello, občas host kontrabas), se kterým jsme účinkovali i v zahraničí. To byla trsací obdoba klasického smyčcového kvarteta s dokonalým klasickým zvukem. Odehrál jsem jeden koncert pouze s perkusemi – i to je velmi zajímavé spojení.

V minulosti u nás existovaly mandolínové soubory nebo orchestry. Máme tu nějaké i v současné době?

Neznám důvod, ale už za c. k. Rakouska-Uherska a první republiky byly velmi populární tamburašské orchestry. Lidé si neuvědomují, že sice zvuk je podobný a hraje se také trsátkem, ale s mandolínovými orchestry nemají nic společného, a často si je pletou. Je zvláštní, že ale mnoho tamburašských orchestrů mělo odnož mandolínového komorního sdružení.

Mandolínových orchestrů bylo u nás v minulém století na celém území státu mnoho, existoval i jakýsi cechovní Svaz mandolinistů a kytaristů pro ČSR v Praze založený roku 1922. Pomáhal mimo jiné mandolínovým souborům v jejich aktivitách, sháněl notový materiál, byl odrazovým můstkem pro kontakty se zahraničím.

Pokud se bavíme o Plzni, byly zde ve 20. století dva mandolínové soubory – 1. kroužek mandolinistů v Plzni a Klub mandolinistů a kytaristů v Plzni. O historii těchto dvou souborů a o situaci dnes jsem napsal knihu Dávné písně plzeňských mandolín (2020), která v současné době prochází aktualizací. Soubory byly později sloučeny a následně opět sloučeny s plzeňským tamburašským orchestrem Dalibor (1912 až 2012), tím zanikly. V Brně ještě asi existuje Mandolínový orchestr Moravan, ale nemám o jejich současné činnosti žádné informace. Poslední je z roku 2013.

Při workshopu v Boskovicích, který pořádá Martin Krajíček, vznikl spontánně mandolínový orchestr z účastníků workshopu, který měl i několik vystoupení (Boskovice, Bečov) s vynikajícími hosty – Michal Müller, Radim Zenkl, Jitka Šuranská, Vít Hanulík… Bohužel, orchestr se setkává nepravidelně.

Pro natočení CD Dávné písně plzeňských mandolín (AVIK, 2012) jsem založil mandolínový orchestr MANOR, který odehrál jen jeden koncert a pak zanikl.

Troufám si tedy říci, že mandolínový orchestr DOBRMAN je dnes jediným systematicky hrajícím mandolínovým orchestrem v republice. Je to škoda, rád bych se setkával s někým, kdo má stejné zájmy, a spolupracoval s ním. Mám ale kontakty na některé německé soubory, tak využijeme jejich zkušeností.

Máš za sebou nespočet koncertů jak sólových, tak s renomovanými orchestry. Je nějaký, na který vzpomínáš nejraději?

Těch koncertních vrcholů, které jsem zažil, bylo mnoho a mám pocit, že už nejdou překonat. Také stárnu a možná už se budu bát na všechno hned kývnout, tak budu už jen vzpomínat.

Na co vzpomínám intenzivně? Koncert ve vyprodaném paláci kultury s Joem Hisaishim, kde mne tento velikán filmové animované hudby a držitel Oscara v květnu 2019 doprovázel na klavír a v orchestru za mnou hrálo dalších asi tři sta muzikantů, koncert s Orchestrem BERG a Sketami dne 1. 6. 2017 v rámci Pražského jara (skladba Petra Wajsara Zbývá jen píseň, Koncert pro beatboxera a orchestr od Anny Meredith), společná hraní s Vlastou Redlem a Jaroslavem Samsonem Lenkem v Kobeřicích, vystoupení v Lucerně a divadle ABC s těmi nejlepšími mandolinisty, doprovázení Waldemara Matušky na posledním koncertě u nás – vzpomínám na poslední píseň Růže z Texasu, kdy jsme všichni cítili, že je to poslední věc, kterou od něj slyšíme naživo, a tekly nám všem slzy včetně takových komiků jako Pitkin nebo Ivan Mládek. Byl jsem i hostem v programu kapel Jethro Tull, Magna Carta, nezapomenutelné bylo společné jamování na pódiu s Martinem Krajíčkem, Jozefem Scheinerem a Radimem Zenklem v Boskovicích, tour s The MaMaMaMandolin Quartetem po Španělsku, koncert v Německu s Donem Stienbergem, kterého jsme doprovázeli v pěti, a on se ke mně naklonil na schůdcích při cestě na pódium, usmál se a řekl: „Budeš hrát všechna sóla, mně se nechce.“ – ve mně by se v té chvíli krve nedořezal, ale samozřejmě mne v tom nenechal, přesto jsem velkou část vystoupení jamoval po boku tohohle jazzového mandolínového giganta…

Kromě koncertování také vyučuješ. Jak se tvoji žáci poprali s distanční výukou?

Mám také malé žáky a jak je mám učit držet nástroj, když jsem za obrazovkou hodně daleko? Nechal jsem se dvakrát naočkovat, vzal krabici roušek, umyl si ruce a vyjel za nimi. Pokud jsme si přehrávali nějaké skladby přes video, za nic moc to nestálo. Takže jsem rád, že už je ta doba pryč.

——-

Petr Vrobel (*1965) hraje na mandolínu od roku 1989. Má rozsáhlou koncertní i pedagogickou praxi. Učí hru na mandolínu jak soukromě, tak na ZUŠ v Dobřanech a také na různých workshopech u nás i v zahraničí.

Foto: archiv P. Vrobela, Milan Svoboda, Fb – ŽIvá ulice 2021 /  Irena Karpíšková