„Vkládali do mé mysli, že každý jedinec má na tomto světě své opodstatnění.“

„Na budově, kde tatínek bydlel sedmačtyřicet a maminka jedenapadesát let, byla osazena pamětní deska.“

„Ne každému se podaří být lepší, než byli rodiče. Věřím, že nic není náhoda, a tak, jak to je, je to proto správně.“

V Praze na Smíchově ve Švédské ulici je nově osazena pamětní deska připomínající, že tam žili manželé Marie Glázrová a Eduard Haken, herečka a operní pěvec, v druhé polovině dvacátého století významní umělci Národního divadla. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz na ně vzpomíná jejich dcera Marie Ulrichová Hakenová, někdejší televizní dramaturgyně.

Jak uchováváte své rodiče, Marii Glázrovou a Eduarda Hakena, v paměti?

Dennodenně děkuji, že mě vychovali tak, jak mě vychovali, a že jsem se jim směla narodit. Chtěli mít mnoho dětí, ale protože jsem dítětem pozdních rodičů, tak nakonec měli mne jedinou. Myslím, že i lidé, kteří je znali, si připomínají, třeba na Vyšehradském hřbitově, jejich lidskost a člověčenství. Vkládali do mé mysli, že každý jedinec má na tomto světě své opodstatnění a že je potřeba vnímat ostatní lidi. Proto také mohli ty své obory vykonávat tak, jak je vykonávali – jako poslání.

 Čí iniciativou je pamětní deska na domě ve Švédské ulici 107/39?

Moje ne. Už dříve takový krok vyprovokovali lidé, kteří byli sousedy mých rodičů. Jejich potomci se pak obrátili na Prahu 5 s tím, že by odkaz mých rodičů byl hezky zpečetěn, kdyby na budově, kde tatínek bydlel sedmačtyřicet a maminka jedenapadesát let, byla osazena deska.

Jak vás vychovávali?

Maminka mě od dětství obkládala knížkami a hlavolamy, zaškrtanými články v časopisech v různých jazycích… Vedla mě k různým věcem zúročitelným v dospělosti. Tatínek to nechával spíše na ní, ale jeho vysoká postava mě jako dítě vedla k tomu, že jsem vždycky měla respekt, obávala jsem se cokoli udělat špatně.

Jak se vaši rodiče dostali do bytu ve smíchovské usedlosti Hřebenka?

Nejdříve byli každý zvlášť, do Národního divadla to neměli ani jeden daleko. Maminka bydlela v současných Sovových mlýnech, tatínek tam za ní docházel z garsonky, ve které bydlel v Bartolomějské ulici. Když se vzali, domnívali se, že by měli zpečetit životy i společným bydlením. Dali své byty dohromady a trojsměnou s doplatkem se nastěhovali na Smíchov. Tam pak už celou dobu bydleli v nájemním bytě. O nájemní dům jde do současnosti, i když je to usedlost.

Měli k místu vztah?

Vážili si toho, kde žili. I já si myslím, že není náhoda, kde se člověk narodil a kde žije.

A vedli vás k divadlu a k hudbě?

Naopak. Maminka mě jen přivedla do věhlasné rytmiky Jarmily Jeřábkové a od toho se odvíjel můj vztah k tanci a baletu. Tatínek mi divadlo v podstatě zakázal. Vyjádřil se, že „…dva u cirkusu stačí…“ Jako studentka jsem kdysi potkala na Kampě herce Zdeňka Štěpánka a ten mi řekl, že „…kdo jiný by měl divadlo dělat než děti takových rodičů…“, ale já si myslím, že osud to nakonec zařídil správně. Protože dítě je pak se svými předky srovnáváno. Žijeme v malé zemi… a myslím, že ne každému se podaří být lepší, než byli rodiče. Věřím, že nic není náhoda, a tak, jak to je, je to správně.

Jak pamětní deska vypadá?

Úkol vytvořit desku přijal dnes už významný sochař Petr Císařovský. Má s takovými díly bohaté zkušenosti. I s pohledem do historie. Jeho umělecké vyjádření je vyjádřením autora jedenadvacátého století. Deska se mi líbí, myslím, že pochopil zadání. Je to autorská práce, já jsem si jen dovolila přát, aby text byl stručný. Nejdůležitější je si u pamětní desky uvědomit, že za dobu, kterou moji rodiče na tom místě prožili, v domě něco zanechali. Troufám si říct, že se tam teď vrátili…

A nejsou už dnes pamětní desky něčím příliš jakoby z minulosti? Mají v současnosti ještě nějaký smysl?

Pro mě je příkladem deska ve Slezské ulici na Vinohradech. Připomíná, že tam bydlely dvě úžasné bytosti hudebního světa, a sice cembalistka Zuzana Růžičková s manželem skladatelem Viktorem Kalabisem. Provedení mě inspirovalo k přání stručného textu. Taková deska je důležitá v tom, že zůstává natrvalo. Jde o to, aby si lidé dávali do souvislosti třeba i fakt, proč ti dva na tom místě zůstali tak dlouho… Taková deska pomáhá rozvíjet příběh, takže podle mého má velký význam a smysl.

————

Marie Ulrichová Hakenová vystudovala filmovou a televizní dramaturgii. V Československé televizi působila jako dramaturgyně dabingu, později přešla do hudební redakce. Po roce 1990 vedla tiskový odbor Akademie věd a stala členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Byla rovněž místostarostkou MČ Praha 5, je nadále v zastupitelstvu městské části a stala se ombudsmankou, veřejnou ochránkyní práv.

Marie Glázrová (1911-2000) působila ve třicátých letech v Divadle na Vinohradech a od roku 1940 byla členkou činohry Národního divadla v Praze; hrála i v mnoha filmech a působila v rozhlase, především jako umělecká recitátorka. Eduard Haken (1910-1996) byl od roku 1941 po pět desetiletí členem opery Národního divadla. S Marií Glázrovou se oženil v roce 1947.

Foto: archiv Marie Ulrichové Hakenové, Wikipedia / Kinorevue / volné dílo, Wikipedia / archiv Národního divadla