pátek, 27 prosinec 2019 13:04

Lenka Šaldová: Opera, která prošuměla v rámci sezóny, někdy na festivalu vyroste.

Autorka:

„Leden až březen je pro nás z hlediska nabídky kultury daleko lepší než podzim.“

„Je to jako s převozníkem, co drží pádlo a nemá, komu by ho předal. Docela klidně bych moji krásnou pozici touto cestou nabídla, ale myslím to samozřejmě jen napůl vážně.“

„Regiony vytvářejí technicky daleko složitější inscenace než dřív a množí se problémy, jak je v krátkém časovém prostoru v Praze připravit a nazkoušet.“

 

0

 

Už přes dvacet let stojí v čele festivalu Opera, který se koná jednou za dva roky. V těchto dnech Lenka Šaldová dolaďuje poslední detaily přehlídky s letopočtem 2020, která začne už za týden, v sobotu 4. ledna. Festival pod jejíma rukama roste a nabídne devatenáct inscenací v podání sedmnácti operních souborů z České republiky i ze Slovenska. A jak říká v RozhovoruPlus, někdy je to velké dobrodružství.

Jak se teď, skoro po sedm-a-dvaceti letech existence festivalu, ohlížíš? To už se dá docela solidně bilancovat…

Máme před sebou 14. ročník, ale festival je bienále a vznikl v roce 1993. To znamená, že už jsme překročili čtvrt století. Já jsem u festivalu jako divák od roku 1997 a jako ředitelka od roku 2001. Když se ohlédnu čistě matematicky, tak na začátku bylo sedm produkcí a dnes hostíme sedmnáct souborů v devatenácti představeních. Základ tvoří pořád deset velkých souborů, dva pražské a zbytek mimopražských, s těmi se začínalo. Ale postupem času jsme si napřed řekli, že by bylo dobré mít i nějaké „off programy“. Takže se postupně objevily tituly jako Prodaná nevěsta bratří Formanů nebo představení Ypsilonky, zkrátka inspirace operou v činoherním divadle. V devadesátých letech a později pak začaly vznikat soubory vyloženě operní s operním a projekty, někdy jednorázové, jindy stálejší, jako například Ensemble Damian nebo Ensemble Opera Diversa. V důsledku toho jsme změnili festival na přehlídku tradičních kamenných divadel a zajímavých projektů, které vznikají mimo ně. Když se tedy ohlédnu, tak se podařilo zachovat tradiční síť, to byl ostatně jeden z hlavních důvodů, proč festival vůbec vznikl. Po roce 1990 sice nastal strach, co vlastně bude, když nastala určitá ekonomická i programová nejistota, jak se bude dařit souborům ve městech, na která měla divadla přejít. Ale festival se nezmenšil… a přispěla k tomu i velká vůle dělat něco jinde a jinak.

Jak se z diváka stane ředitelka?

Není, kdo by to dělal jiný (směje se). Ještě na škole, na divadelní vědě, jsem začala u Josefa Hermana dělat kritický seminář, zabývala jsem se operní kritikou a postupně mě pak implementovali do Jednoty hudebního divadla, abych začala pomáhat s akcemi. K festivalu jsme se dostala za éry jeho první ředitelky, tou byla Olga Janáčková. Po ní jeden ročník, v roce 1999, dělala Helena Havlíková, která ale vzápětí odešla, protože to časově nezvládala vedle jiné práce. A vznikla otázka, co s tím. Bylo září, festival měl začít v únoru a všichni řekli: Tak v tuto chvíli má největší časovou vůli Lenka. Tak prý to zkus…

 

1

 

A už Ti to zůstalo…

Ano (směje se), zůstalo. To je jako s tím převozníkem, co drží pádlo a nemá, komu by ho předal. A já už bych to možná ráda udělala. Hodně se změnilo, už nejsem student, plně pracuju v Národním muzeu a moje časové možnosti se zmenšily. Při plném nasazení dělat ředitelku operního festivalu jako volnočasovou aktivitu není úplně ideální. Takže bych vlastně docela klidně moji krásnou pozici touto cestou nabídla (směje se), ale myslím to samozřejmě jen napůl vážně. Když pak vidím, jak soubory přijíždějí, jak jsou nadšené, když jim chodí diváci, že mají možnost ukázat svoji práci v Praze a říkají, že je to úžasná akce, tak mě to dojímá a zase „nakopne“.

Lenko, pro koho je festival určený? Vycházíte hlavně vstříc divadlům, aby měla prostor představit se v Praze? Nebo naopak myslíte na Prahu, aby se do hlavního města dostaly tituly, které v metropoli delší dobu nefigurovaly a pražská divadla je nenabízejí? Anebo je cílem poskytnout divákovi pestrost. Já vnímám tři roviny, jsou v rovnováze, popřípadě nějaká převažuje?

Ty tři roviny samozřejmě všechny platí, ale pořád si myslím, že je to hlavně prostor pro divadla. Takhle to vzniklo. Jako možnost předvést se jednou za dva roky v Praze. Zvažovali jsme udělat nějaký ročník i mimo Prahu, ale ukázalo se, že by to bylo komplikované. I v takových místech jako Ostrava nebo Brno, která mají zázemí. A pro divadla má stále největší cenu možnost představit se v Praze. Stavovské nebo Národní divadlo jsou natolik inspirativní prostory, že je pro spoustu lidí vzácná příležitost tam působit. Samozřejmě dnes už spousta regionálních pěvců zpívá vedle své domácí scény i v Praze, takže přijedou v podstatě na osahaná prkna a moment vzácnosti se jich už tolik netýká. Ale je tu stále ještě spousta sólistů a také sboristů nebo členů orchestrů, kteří působí jen na oblasti, a pro ně to má dál velký význam.

Jak je to s dramaturgií? Získáváš návrhy od regionálních divadel a volíš, nebo si vybírají inscenace pro pražské uvedení oni a Ty je přijímáš?

Já přijímám ani ne návrhy, jako spíš rozhodnutí divadel. Když je festival výběrový, vybírá interprety a tím volí i určitou estetiku. Náš festival má ale určitou výhodu, že výběrový není, v principu k nám opravdu mohou přijet všechna divadla. Takže se pak nabízí i motivace umožnit jim přijet s tím, co chtějí oni. Jediný limit je technický.

 

10

 

Narážíte často na technické problémy? Bývají regionální inscenace natolik specifické, že je Praha provést nemůže?

Ono se to proměňuje. Když mluvíme o regionech, tak mezi ně samozřejmě spadá třeba i zmíněná Ostrava nebo Brno a také Plzeň, všechno města, která mají velmi dobře vybavená moderní divadla. Navíc i jejich historické budovy mají některé parametry, které třeba nemůže nabídnout ani Stavovské divadlo. Brno má největší jeviště vůbec, takže jezdilo do Státní opery. A ve chvíli kdy byla v rekonstrukci, tak samozřejmě vznikl problém. A navíc se velmi změnila praxe v regionálních divadlech. Vytvářejí technicky daleko složitější inscenace než dříve a množí se problémy, jak je v krátkém časovém prostoru v Praze připravit a nazkoušet.

Narážíš na nějakou konkrétní inscenaci?

Tak třeba teď jsme velmi licitovali s Národním divadlem Brno, protože Jiří Heřman vytváří velmi světelně výrazně modulované inscenace, které je třeba aspoň osmnáct hodin svítit. Takže řešíme stavbu přes noc a ideální by bylo, aby se den předtím nehrálo. Bohužel na tom samém pro tento ročník krachla účast Slovenského národného divadla. Chtělo přivést Dona Carla, pak dokonce chtěli slevit a uvažovali o změně, ale závěr byl ten, že u nich je všechno tak technicky náročné, že když nebudou celý den předtím stavět, tak to nedají dohromady. Také jsme si například dlouze povídali s Tomášem Ondřejem Pilařem o Broučcích, i Plzeň přišla s tím, že by potřebovala svítit a stavět den předtím…

 

12

 

Ale to se podařilo vyřešit, že?

Ano, protože naštěstí je předtím zrovna na programu odpolední představení, takže se to nakonec stihne. I s Brnem jsme se nakonec domluvili, že to nakonec zvládnou, zatnou zuby a přivezou příhody Lišky Bystroušky. Ale musím dodat ještě jednu věc. Divadla si účinkování na festivalu dofinancovávají. My platíme například náklady na dopravu, zařídíme operní dům, ve kterém budou hrát, a propagaci, ale oni mají další výdaje. Například musejí platit spoustu hostů, protože už neangažují jen lidi ze stálých ansámblů. Na tom teď také málem krachlo jednání s Brnem. Měla jsem pocit, že by Jiří Heřman raději přivezl nejčerstvější inscenaci, Růžového kavalíra, víc než Lišku Bystroušku, ale tam je právě tolik hostů, že by jen jim muselo brněnské divadlo zaplatit asi dvě stě tisíc. Ale jsem moc ráda, že přijedou s Janáčkem.

Jaká je finanční stránka festivalu? Hodně se mluví o financování živého umění, prožíváte nejistotu?

Naše hlavní příjmy, kromě toho, že nám jdou tržby, což je docela výrazná částka, jsou z Hlavního města Prahy a z Ministerstva kultury. Vražedný je samozřejmě termín, festival začíná 4. ledna a končí 2. března a na Ministerstvu kultury granty rozhodnou v druhé půlce února. Je to stresující. Ze začátku jsem byla šíleně vyděšená, ale pak jsem se naučila, že nemám být, že se problém musí řešit, až když případně nastane. Teď pomáhá také to, že Ministerstvo kultury má aspoň proforma systém víceletých grantů. Sice bohužel není nějak zakotvený právně, takže jde jen o přislib nějaké částky na příští ročník s tím, že akce musí být ve stejném rozsahu a kvalitě a že na ministerstvu musí být dost peněz. I když tedy splníme první podmínku, tak se může stát, že je v dalším roce méně peněz na dotace a příspěvek může být nižší, není to záruka. Podobné to i na městě. Tam máme také příslib víceletého grantu. Od června tak zhruba víme, kolik bychom měli mít peněz, je to moc fajn pocit, ale přijde až v půlce února. Poprvé jsme to proto řešili tím, že jsem si vzala soukromou půjčku a festival momentálně financují ze svých peněz. Každý kdo pořádá nějakou takovou akci nebo nedejbože provozuje internetový kulturní portál (směje se), tak potvrdí, že financování je dobrodružství (směje se).

 

21

 

Lenko, bude se festival vracet do podzimního termínu, který je z hlediska financí bezpečnější, nebo už zůstane jarní?

Ředitelka by se ráda vrátila na podzim (směje se), ale mám pocit, že jako jediná. Asi budu muset ustoupit, ale vlastně to chápu. Nakonec jsme našli princip, jak to na začátku roku uskutečnit.

A festival tak i probíhal, že?

Ano, i když úplně na začátku to bylo na podzim. Pak ale začalo Národní divadlo jezdit od ledna do března do Japonska a nám se to hodilo, protože bylo více volných termínů. Když zájezdy skončily, festival ještě nějakou chvíli v jarním termínu zůstal. Až minule došlo k posunu zpět do podzimního termínu kvůli rekonstrukci Státní opery. Já jsem byla ráda (směje se), ale teď jsme zvažovali celou situaci znova a musela jsem uznat, že jaro je klidnější. Koná se méně akcí a je méně konkurence. Na podzim jsou jiné festivaly, začínají koncertní sezóny různých orchestrů, zkrátka leden až březen je v Praze z hlediska nabídky kultury daleko lepší.

Takže další festival leden až březen 2022?

Přesně tak. Bienále teď ponese sudá čísla.

Není tajemstvím, že festival je i trochu soutěžní. Diváci mohou v průběhu vyplňovat dotazník a hodnotit inscenace, zároveň o nich rozhoduje i odborná porota. Jak je to tedy s Libuškami, s jejich udělováním, s kritérii soutěže?

Úplně na začátku působila taková širší rada moudrých. Rozhodovaly v ní volně velmi významné osobnosti, neexistovaly tedy žádné kategorie, ani určený počet vítězů. Ceny v prvních letech tak většinou dostalo tak šest až osm inscenací nebo osobností, ať už za hudební nastudování, pěvecké výkony, režii... osobnosti zkrátka vyhodnotily, co je nejvíc oslovilo. Tak by to mělo fungovat i dnes. Libušky mají ukázat, co zaujalo diváky a odbornou porotu, ale není to soutěž v klasickém slova smyslu, tedy dobrý, horší, nejhorší. Ale mezitím se proces formalizoval. Původně jsme měli i laickou porotou, kde přítomná redaktorka také působila (směje se).

 

9

 

Ano, moc ráda na to vzpomínám (směju se také). Takže jsme vlastně obě začínaly jako divačky…

Přesně tak! K laické porotě přibyl nápad, aby pěvce hodnotili starší kolegové, říkali jsme tomu porota emeritních profesorů, která pro mě byla velmi zajímavá, ale přestala být postupně schopna plnit úplně svoji úlohu. Když si představíte, že takové osobnosti jako Libuše Domanínská, kterým přibývá věk, by měly jít na skoro dvacítku představení, tak je to už fyzicky příliš náročné. Mám ale velkou radost, že tito lidé stále chodí do publika a vyberou si podle svého třeba pět, někteří nadšenci i osm představení a přijdou se podívat na novou generaci zpěváků. Takže jsme nakonec skončili u jedné odborné poroty kritiků. Ti by s ohledem na jejich profesi na představení stejně přišli, nebo měli jít, nebo už je viděli v jejich domácím přirozeném prostředí a mohou porovnávat. Máme ale striktně dané, že pokud by kritik viděl představení na domácí scéně a ne u nás na festivalu, hlasovat nemůže. Každá inscenace totiž může přenosem utrpět nebo naopak získat, což spíš říká moje zkušenost. Někdy jsem až překvapená, jak opera, která prošuměla v rámci sezóny, najednou na festivalu vyroste. Motivace předvést v Praze to nejlepší je tak velká, že emoce zafunguje.

Lenko, jezdíš všude, obsáhneš vše, co se nejen na festivalu uvádí? Stíháš to?

V České republice se snažím, jenom výjimečně něco nevidím. A připadá mi velmi důležité vidět zahraniční kontext, ale to se dá jen výběrově. Já osobně jsem hodně orientovaná na německojazyčné divadlo, na operu v Německu, takže pravidelně jezdím do Berlína, do Drážďan, také jsem se byla podívat ve Frankfurtu… Je nutné nakoukat co nejvíc, protože to člověku v hlavě srovná kritéria a umožní se dívat na věci doma jinak a s nadhledem. Vůbec tím nechci podceňovat, co se děje tady, ale je nutné mít srovnání a tím i pak víc rozumět některým věcem, které domácí tvůrci udělají.

 

23

 

Lenko kam podle tebe směřuje hudební divadlo jako takové? Už jsi zmínila na začátku, že se z původních off programů stala regulérní součást festivalu tím, jak začaly vznikat nové soubory vedle kamenných divadel. Napadá mě, jestli se někdy do rámce hudebního divadla zapojí třeba nový cirkus a podobné projekty, protože kombinuji stále více prvků a směřují ke klasické hudbě. Bude se podle Tebe v tomto úhlu pohledu nějak měnit hudební divadlo a tím i dramaturgie festivalu?

Já si myslím, že festival je momentálně trochu nadoraz množstvím představení. Nevím, jestli by publikum dokázalo obsáhnout víc v průběhu dvou měsíců. Máme nadšence, kteří chodí na deset i více festivalových představení. Myslím tím vysloveně laické diváky. Zorganizovat se to dá, ale divácký potenciál už by asi více nezvládl, takže rozšiřovat nabídku dál by byla asi trochu šílenost. Určitě je důležité zůstat u těch souborů, které vznikají mimo tradiční síť, a nabídnout jim možnost předvést se v Praze. Všichni víme, že pokud velká divadla válčí s tím, jak udržet provoz a hrát v těch podmínkách, které mají, co nejlepší divadlo, tak tyto malé soubory jsou úplně závislé na grantových systémech. Tím mají strašně málo šancí reprízovat a to jim festival umožňuje. Podle mě je to velmi důležité a je to jedna z funkcí festivalu, podpořit soubory v jejich aktivitách.

A zájem diváků? Jsou taková představení z hlediska propagace velký oříšek, nebo značka a zastřešení Festivalem Opera diváky dobře naláká, takže věří i méně známým titulům a jdou na ně?

Z tohoto hlediska je to pořád tak trochu ještě off program. Myslím si, že na tato představení chodí i tak trochu jiné publikum. Ale věřím, že ten, kdo přijde na menší představení, pak naopak půjde i do Národního divadla na velkou operní inscenaci. A naopak. Takže v tomto smyslu se snažíme propagovat obojí jako jeden svět a jsme rádi, když se nám daří tyto dvě skupiny propojovat. A to je vlastně tak trochu i odpověď na Tvojí otázku: Kam směřuje Hudební divadlo? I v tom, co nazýváme řekněme tradičními divadly, se velmi proměnila divadelní estetika. Přišly velké impulzy z jiných typů divadla a ze zahraničí. Tím, jak přichází nová generace tvůrců, je vidět, jak mají jiný pohled na operu. Někteří se snaží vedle toho, čemu já tak trochu pejorativně říkám kostýmovaný koncert, udělat opravdu nový typ hudebního divadla. A náš festival ukazuje celou tuto škálu různých divadelních názorů na operu.

 

11

 

Foto: Archiv L. Šaldové a festivalu Opera

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.