Pohledem Petra Vebera (36)
Rok poté
„Období, ve kterém se hudba přelila do virtuálního prostředí, protože – pokud budou na světě lidé – je asi opravdu nesmrtelná.“
„Měsíce a roky, o které právě přicházíme, nám nejen v tělesném, ale i v psychickém zdraví, ve vzdělání, v rozdávání radosti, ve službě, práci, v prožitcích a vztazích – a samozřejmě ani ekonomicky – nikdo nikdy nevrátí.“
„Tlak na naši flexibilitu a kreativitu není sám o sobě špatný. Určitě přinese a už přináší své ovoce. Ale za takovou cenu?“
V hudebním životě metropole byl posledním okamžikem starých časů koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu, při kterém 9. března 2020 v nezapomenutelné interpretaci Leily Josefowicz a Alexandera Liebreicha zazněl Bergův Houslový koncert „Památce anděla“. Repríza programu už se další den nesměla konat. Je 10. března 2021, přesně rok poté. Nejsme vůbec dál.
Možná jsme na tom vlastně hůř. Oficiální naděje se v mediální masáži upínají k očkování. Ať už zoufale, nebo reálně, kdo ví. Možná se budeme do konce světa už jen stále očkovat, každého půl roku na novou mutaci. Na sociálních sítích lze každopádně číst, že světlo na konci tunelu asi existuje, ale že problémem je šílený strojvedoucí toho našeho vlaku.
Celosvětově a mnohem hmatatelněji celostátně jsme v hudební branži už dvanáct měsíců účastníky série abnormalit, rušení a přesouvání termínů, doby zmaru, nekonečných improvizací, náhradních programů a nadějí jeden den vzbuzovaných a druhý den mařených, období, ve kterém se vždy po nějaké době objeví ostrůvky normality, zavržené však vzápětí zase ve jménu boje proti viru jako neprozřetelné a neuvážené. Období, ve kterém se hudba přelila do virtuálního prostředí, protože – pokud budou na světě lidé – je asi opravdu nesmrtelná.
Právě tak, nahoru a dolů, převážně v režimu útlumu téměř všeho, se už rok potácíme svými životy, životy bez řady dosavadních záchytných bodů, tradic a rituálů, životy ztrácejícími velký kus obsahu. My, lidé kolem hudby, i všichni ostatní. Aktuálně se zavřenými nejen koncertními sály a divadly, obchody a restauracemi, ale i školami a pracovišti, uvězněni v katastrech svých obcí a okresů, řešící testy a vakcíny a vedle zdravotních nejistot a obav stále víc a reálněji i zcela základní existenční problémy.
Na podzim se objevily zprávy, že kdo nebude očkován, v budoucnu nikam nepoletí. Šlo zatím o Austrálii, ale bylo jasné, že další letecké společnosti se určitě začnou přidávat. Už v prosinci jsme proto psali, že je v tomto kontextu jen otázkou času, než někdo z pořadatelů hudebních akcí vyhlásí, že až jednou zase publiku otevře, tak vpustí do auditoria jen ty otestované, respektive, pro bezpečí ostatních, pro jistotu jen ty očkované. Že něco takového prozatím není provozně reálné, vůbec neznamená, že to není ve hře.
Definitivní konec starých dobrých časů nastane. Možná opravdu bude kultura jen pro někoho: u vstupů do síní a divadel budou čtečky čárových kódů, kam budeme vkládat svá pravidelně obnovovaná potvrzení. Budou tam senzory, rentgeny, dezinfekční komory… Námět pro spisovatele sci-fi. Vakcína, do určité míry působící proti aktuální mutaci viru, jako nezbytnost nejen pro mezinárodní cestování, ale i pro domácí kulturní a veškeré další dění a konání… Jak se nechal mezi přáteli slyšet jeden komentátor: „Zdánlivě banální věta, že svět už bude – nadlouho či napořád – jiný, se zhmotňuje. A Orwell taky.“
Měsíce a roky, o které právě přicházíme, nám nejen v tělesném, ale i v psychickém zdraví, ve vzdělání, v rozdávání radosti, ve službě, práci, v prožitcích a vztazích – a samozřejmě ani ekonomicky – nikdo nikdy nevrátí. Opěrní pěvci pracující ve skladech supermarketů, režiséři chystající inscenace, které hned tak někdo neuvidí, umělci, kterým se bortí kariéra, kteří nepozorovaně ztrácejí svou úroveň a netuší, jestli budou schopni se vrátit a jestli bude kam, jsou jen jedním z příkladů. Děti, které se jako žáci základních uměleckých škol přes obrazovky a displeje celkem marně snaží něco pořádného na své nástroje naučit, i ty, které se kvůli koronakrizi žáky ZUŠ nikdy nestanou, jsou příkladem z druhé strany spektra. Milovníci hudby, kteří postupně přijdou o chuť na ni, jsou už jen smutnou tečkou.
Tlak na naši flexibilitu a kreativitu není sám o sobě špatný. Určitě přinese a už přináší své ovoce. Ale za takovou cenu? Vždyť stejně budeme, a to marně, pátrat, kdo to vše způsobil, jestli příroda, nebo lidé; a stejně marně budeme, pokud to jednou skončí, uvažovat, jestli se nedala situace průběžně řešit jinak. Před rokem nám pomáhala zpracovat právě zažívaný bezprecedentní šok vidina, že omezení kvůli nové nemoci jsou dočasná. Ó ty sladká nevinnosti a nevědomosti… Rok poté je vidina úplně jiná: konec dočasnosti je v nedohlednu.
Foto: KlasikaPlus.cz
Příspěvky od Petr Veber
- Albína Dědičík Houšková: Do díla Antonína Dvořáka jsem zamilovaná
- Olga Mojžíšová: Smetana uměl česky, ale úředním i školním jazykem byla němčina
- Lenka Lipenská: Kocianova i Heranova soutěž jsou rodinným stříbrem Ústí nad Orlicí
- AudioPlus | David Mareček: Bohatství české hudby je v evropském kontextu výjimečné
- Klasika v souvislostech (65)
Skuteč. Město dvou skladatelů
Více z této rubriky
- Klasika v souvislostech (65)
Skuteč. Město dvou skladatelů - Suk v souvislostech (1)
O Josefu Sukovi známém a neznámém a Epilogu zvláště - Až na konec světa (26)
Orfeus ze Žitavy.
Skladatel a varhaník Andreas Hammerschmidt - Dvořák v souvislostech (4)
Biblické písně. Pro Velikonoce i pro každý den - Až na konec světa (25)
Janáčkův idylický Bohaboj.
Skladatel, sbormistr a buditel Forchtgott Tovačovský