„Pocitově sen, přesun do jiné dimenze, strukturálně pěkný, kompaktní oblouk, žádné zbytečné natahování v čase, zvolený materiál úsporný a vytěžený beze zbytku.“

„Hala si svým prostorem i akustikou o tematizaci směrem k bájesloví přímo říká.“

„Pro skladatele je zadání hudby k siréně nevšední výzvou, koncept lze nazkoušet jen jedenkrát.“

Siréna jako hudební nástroj, siréna jako technické zařízení, Siréna jako mytologická bytost vábící kouzelným zpěvem námořníky do záhuby – to jsou vstupní inspirační podněty společného projektu Orchestru BERG a Českého rozhlasu Vltava. Každou první středu v měsíci, v čase pravidelné zkoušky sirén, má některý z českých skladatelů možnost naplnit svou představu konceptuálního díla spojujícího stočtyřicetivteřinový zkušební signál v reálném čase s komponovanou nebo improvizovanou živou hudbou včetně případně i elektronického audia, a to vše s ohledem na zvolený prostor, každý měsíc jiný. Včera to byl Petr Hora.

Srpnová Hudba k siréně proběhla ve Velké hydraulické hale Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze 6, která si svým prostorem i akustikou o tematizaci směrem k bájesloví přímo říká. Nevím, zda dvě zpěvačky na opačných koncích ochozu obrovské haly měly ve vizi autora této hudební intervence Petra Hory předobraz v Sirénách na skaliskách, ale rozhodně s ním souzněly. Hudba začala nenápadně, z ticha kdesi pod nohama přihlížejících a naslouchajících se ozval akordeon (Josef Hřebík) a i jeho part se rázem připodobnil vodní atmosféře manifestované fyzickými modely úseků řečišť Labe a Vltavy a podpořené amplifikovaným zvukem vody proudící v jednom z umělých akvaduktů v podzemí budovy.

Responsoriální evokace vokalistek (Bronislava Tomanová a Pavla Radostová) ústila v „part“ sirény (zvuk blízkého zařízení byl sice amplifikován, ale podle mě by prostor haly unesl dynamiku ještě silnější), která akordeonistu umlčela a pěvkyně před ní jakoby uhnuly, ale posléze ji vpojily mezi sebe a po doznění signálu se zase tři „živí“ interpreti spojili, zpěvačky tentokrát s party textovanými (větou v angličtině, která se opakuje, slova se přeskupují, ale nebylo rozumět) a dovedli hudbu do závěrečného útlumu. Pocitově sen, přesun do jiné dimenze, strukturálně pěkný, kompaktní oblouk, žádné zbytečné natahování v čase, zvolený materiál úsporný a vytěžený beze zbytku. Interpreti neměli úplně snadnou pozici, byli daleko od sebe, ale navazovali na sebe – a na sirénu – koncentrovaně, empaticky, dokonale.

Na ochozu bylo plno, Orchestr Berg má své stálé publikum, které ho následuje, kamkoliv je pozve. Navíc je svým způsobem i muzikantskou komunitou, v níž se hudební tvůrci a interpreti zajímají o práci svých kolegů, takže každý jeho koncert je příjemnou uměleckou i společenskou událostí. Mikrokoncerty k sirénám nevyjímaje.

Pro skladatele je zadání hudby k siréně nevšední výzvou, koncept lze nazkoušet jen jedenkrát, měsíc před premiérou. Každá z dosud realizovaných „hudebních intervencí“ byla zcela jedinečná. A ačkoliv jsou v podstatě – v reálu – neopakovatelné, lze si je zpětně poslechnout na rozhlasovém youtubovém kanálu Klasika. Je ovšem potřeba upozornit, že poslech živé realizace a editovaného záznamu jsou dvě často dosti odlišné věci. Například v případě této performance bylo hlášení z amplionů v hale (předcházející vlastnímu houkání sirén a posléze je uzavírající) slyšet jen velmi nezřetelně nebo vůbec, zatímco v rozhlasovém záznamu ano. Osobně se mi to prolínání dvou realit – pragmatické a poetické – hodně líbí.

Srpnová Hudba k siréně měla název Siréna a voda a bonusem pro ty, kdo se vypravili ve středu před polednem do pražské Podbaby, byla před koncertem prohlídka hydraulické haly s odborným výkladem. V září bude siréna znít zakomponovaná do skladby/konceptu Jiřího Lukeše na Konzervatoři J. Deyla.

Foto: Karel Šuster, Alžběta Kopecká