Matiné festivalu Janáček Brno 2024 patřilo v sobotu studentům Hudební fakulty JAMU. Pět malých koncertů umožnilo několika desítkám posluchačů projít školní budovou a na několik chvilek se zaposlouchat do hudby, kterou se tam žije. Po skončení bylo jasné, že naprostý primát patří chtě nechtě katedře bicích nástrojů.

Osm hráčů na bicí se svým pedagogem Martinem Opršálem připravilo v koncertním segmentu v Klenbovém sále ve sklepeních Hudební fakulty JAMU nedlouhé, ale mimořádné setkání se dvěma transkripcemi. Nejprve zazněla úprava varhanního Postludia z Janáčkovy Glagolské mše pro dvě marimby. Ani v jiném zvuku se neztratilo nic z její svérázné nenapodobitelnosti – ze zkratkovitě výstřední úsečnosti, strmé úpornosti a útržkovitě gradované virtuozity. Snad ještě větší interpretační výzvou byla pak nejznámější věta Šostakovičova Osmého smyčcového kvartetu ve verzi pro ansámbl hráčů na bicí, aranžmá studenta Jakuba Kuba. Účinkovali bez not a bez chyb, virtuózně v detailech a přesně v souhře. Atmosféra skladby byla stejně sugestivní jako v originále a čtyřtónový motiv D-Es-C-H, skladatelův naléhavě a tragicky zaznívající „podpis“, se vracel zřetelně a neodbytně. Soudě podle provedení, partitura sofistikovaně rozepsaná mezi melodické a další doprovodné nástroje se studentům očividně zapsala hluboko. Publiku rovněž.

Obdobně ambiciózní, i když posluchačsky o něco méně vstřícné, bylo vystoupení studentů z katedry kompozice a multimediální tvorby v aule školy. Bicí a elektronika propojené s dadaisticky koncipovanými texty, respektive výkřiky, dokáží být nejen dunivě hlasité, ale také sugestivní; ještě víc však v improvizovaně působící zvukové ploše s názvem Nápěvkové patternlude vystupoval do popředí moment experimentálnosti. A ten stál zcela v popředí vystoupení Dana Dlouhého, vedoucího katedry, který do své zvukové instalace vedle elektroniky a těreminu, nástroje hrajícího bezdotykově, zapojil i video. Pokud jsou některé umělecké projevy nazývány postkatastrofické, ten jeho byl spíše „předkatastrofický“. Vizuálně určující byly totiž zrychlené, trochu depresivní sekvence z prostředí americké velkoměstské civilizace. A co jiného vyčíst či vyposlouchat z akustické složky performance, z dunění elektroniky a kvílení těreminu, než její neodvratný konec…?

Barokní hudba s cembalem a theorbou ve Varhanním sále i barytonové sólo ze závěru komorní kantáty Otvírání studánek Bohuslava Martinů v jedné z větších učeben byly v tomto kontextu opravdu spíše jen školními úkoly. Fragment klavírní sonáty 1. X. 1905 Leoše Janáčka v podání Adama Závodského byl ovšem na závěr v aule školy naopak plnohodnotným koncertním vystoupením pianisty, který umí vyhmátnout to podstatné a zaujmout tím. Skvělá tečka.

Příchozí posluchači byli sice na „akademické půdě“, ale tři studentky, kterým byla svěřena role moderátorek a po chodbách i průvodkyň, by klidně bývaly mohly působit méně „akademicky“. Nemusely by svých pár slov číst, mohly by se pokusit navázat bezprostřednější kontakt a třeba i lehce, k neformálnosti, propojit „jeviště a hlediště“ – tím spíše, že šlo o komorní prostory a o mladé interprety. Podobné setkání s veřejností by mohlo a asi i mělo mít výchozí pozici nastavenu mnohem nekonvenčněji.

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek