„Houslista Paľa se díla zhostil s neuvěřitelnou oddaností věci a hrál jako o život.“

„Dokázali z těchto okamžiků vytěžit maximum skutečného uměleckého účinku.“

„I bez tohoto příběhu jde o hudbu sdělnou.“

Hudební fórum Hradec Králové v druhém večeru nabídlo publiku ve čtvrtek dvě skladby, které přes názvy patřící do světa absolutní hudby přinášejí programnost s přesahem až do duchovní sféry. Moravská filharmonie Olomouc, na tomto festivalu hostující poprvé, se úkolu pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera zhostila velmi dobře. Největší obdiv ovšem zaslouží houslista Milan Paľa.

Koncert pro housle a orchestr s názvem Aufgang, tedy Stoupání, napsal francouzský autor Pascal Dusapin s myšlenkou na symboliku pohybu vzhůru, povstávání, tedy určitě i s myšlenkou na metaforu – zbavování se sklíčenosti. Námětem díla, slovně nevyjádřeným, se stalo vycházející světlo, housle k němu ukazují a zároveň už ho také přinášejí. Během skladby je sólový part často v kontrapozici ke zvuku orchestru. Kontrastují spolu mnohdy co do obsazení sféry určité tónové výšky i co do intenzity výrazu, tedy i barvy zvuku a nálady. Autor se po celou dobu evidentně pokouší propojit protiklady a naznačit projasňování, snad i naději, což je zmíněný program, dotýkající se duchovního naladění. Využívá k tomu jak bohatě, až marnotratně koncipovaný part houslí, tak orchestr, jemuž svěřuje méně tradiční sazbu, víc komorní než symfonickou. Nástrojové skupiny vytvářejí spíše statické zvukové plochy než hudební vývoj, housle z tohoto pozadí vystupují zřetelně, jsou v hudebním prostoru jakoby osamoceny.

Skladba vznikla na společnou objednávku Západoněmeckého rozhlasu, Nadace orchestru románského Švýcarska, Festivalu Holland a Pařížské filharmonie. Sólový part hrál při premiéře v Kolíně nad Rýnem v roce 2013 Renaud Capuçon. Milan Paľa se ho nyní zhostil s neuvěřitelnou oddaností věci. Nastudoval koncert do detailů a hrál nejen odpovědně, podrobně a do všech až bizarně vyprecizovaných detailů, ale především hrál jako o život. Housle jsou místy vedeny tichounce, ale v krajních větách převažuje trýznivý, až zběsilý emocionální náboj, smršť rozkladů a figurací. Přes všechnu expresivní naléhavost však skladba ani samotný sólový part nevyznívá svévolně, ale organizovaně, kontrolovaně. Přesně tak ji sólista naplňoval a v celkovém přístupu vystihl. Kapitola sama pro sebe je prostřední věta, která se brzy zklidní a nakonec dosahuje s minimem použitých prostředků v pomalém tempu až meditativní hloubky. Elegické spočinutí s náznaky zpěvnosti v tónech houslí, opalizující zvuková oblaka ve vyznění tiše přizvukujícího orchestru, to jsou silné okamžiky… Dirigent nenápadně vše koordinující a Milan Paľa neokázale soustřeďující posluchačskou pozornost k podstatě hudby dokázali z těchto okamžiků vytěžit maximum skutečného uměleckého účinku.

Podobně rozměrná kompozice, rovněž více než půlhodinová, tvořila druhou polovinu večera. Finský moderní klasik Einojuhani Rautavaara, jehož život se předloni v 88 letech uzavřel, obohatil evropskou hudbu svou Sedmou symfonií s podtitulem Anděl světla o vyrovnaně vyznívající dílo, epicky plynoucí, plné neagresivní exprese a zahuštěných harmonií, jakoby postimpresionistické, ale přece jen znějící současně jaksi konkrétněji… Dílo místy neoklasicky ukotvené, dílo velkých ploch, současně plné úryvků, okamžiků narůstající a opadající intenzity i náhlých proměn, dílo obsažné, přinášející abstraktní obrazy i zamyšlenou krásu. Je v něm postupně i čím dál víc libozvučnosti, přiměřeného patosu… a nakonec klidu. Jde o skladbu z poloviny 90. let, za jejímž obsahem jsou vzpomínky na sny, v nichž se dítěti zjevoval znepokojivý anděl. Ale i bez tohoto příběhu jde o hudbu sdělnou: jak o hudbu absolutní, působící svými strukturami, tak o hudbu programní, která má neuchopitelný děj a náladu, která vyvolává představy a emoce.

Koncert nebyl zcela vyprodán, ale posluchače, kteří se rozhodli přijít, Moravská filharmonie s Andreasem Sebastianem Weiserem s naprostou samozřejmostí a snadno přesvědčila, že udělali dobře.

Foto: Patrick Marek