Je Rok české hudby. Letopočet končící „magickou“ čtyřkou přináší významná výročí českých komponistů Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Josefa Suka; půlkulatá řádka let navíc uplývá od úmrtí Bohuslava Martinů – autora, který uzavírá pětici tuzemských patrně největších. Pod drobnohledem na zmíněné však může být nesprávně zapomenuto na ty, kteří si připomínku také zaslouží. Bez ambice na úplnost výčtu, o které jde v týdnu od 25. do 31. března?

Jiří Melcelius (1624–1693)

Rovných čtyři sta let letos uplyne od narození skladatele a regenschoriho Jiřího Melcelia – přesné datum narození není dobře ověřitelné, tedy je třeba se spokojit s datem jeho úmrtí, které připadá na 31. března. V Čechách patřil ve své době k nejvýznamnějším skladatelům, jeho jméno i dílo však bylo postupem času zapomenuto, a to přesto, že jeho současníci a bezprostředně následující autoři o něm psali například toto: „Velmi vynikal v umění harmonie, a v základech hudebních byl vynikající, virtuosní skladatel, bezpochyby první ve své době, takže dvorští kapelníci si velmi považovali jeho kanonických nešpor a mešní hudby.“ V letech 1663–1669 vedl Jiří Melcelius v kostele sv. Benedikta na Starém Městě pražském chrámovou hudbu. V čase jeho hudebního působení zde byly umístěny varhany a byly obstarány další nástroje a také skladby v moderním figurálním stylu. Pro zdejší chrámovou hudbu pravděpodobně také napsal většinu svých skladeb. Jsou psány většinou pro velké vokální a instrumentální obsazení, často používá kromě smyčců také obligátní trombony a clariny. Jeho hudba je charakterizována bohatou harmonií a ukazuje Melcelia jako mistra kontrapunktu. Veškerá dochovaná díla jsou duchovního charakteru a tvorba zůstávala v zapomnění až do roku 1927. V tomto roce římskokatolický kněz, historik, archivář a knihovník kroměřížského zámku Antonín Breitenbacher při uspořádávání lichtenštejnské hudební sbírky nalezl mimo jiné také dvanáct Melceliových kompozic.

Hanuš Trneček (1858–1914)

Hanuš Jan Trneček zesnul 28. března 1914, tedy před sto deseti lety, nacionále má tedy čtyřkou v datu společné s letošním největším oslavencem Bedřichem Smetanou, přičemž bez zajímavosti není, že patrně nejslavnější Trnečkovou skladbou je Vltava, harfová fantazie na téma symfonické básně Bedřicha Smetany. (Tuto skladbu hrála nedávno Kateřina Englichová.)

Český harfista, klavírista, dirigent, skladatel a hudební pedagog se narodil 16. května v roce 1858. Studoval na Pražské konzervatoři hru na housle u Antonína Bennewitze a harfu u Václava Staňka. Kromě hraní v orchestru byl i divadelním dirigentem. Od roku 1888 byl profesorem harfy na Pražské konzervatoři. Kromě hry na harfu vyučoval i klavír a skladbu. Pokoušel se v konstrukci klavíru prosadit terasovitou klávesnici, kterou vynalezl maďarský klavírista Paul von Jankó, což se však nezdařilo. Trneček se také podílel na založení Českého spolku pro komorní hudbu.

Jako skladatel byl sice samouk, ale celá řada jeho skladeb měla u obecenstva úspěch. Zejména jeho skladby pro harfu a úpravy známých skladeb pro harfu nebo klavír byly obecenstvem vděčně přijímány. Menší úspěch měly již jeho opery. Byly uvedeny i na scéně Národního divadla, ale bez většího ohlasu. Trvalou hodnotu má jeho instruktivní literatura pro harfu a pro klavír.

Josef Vašata (1884–1942)

Přímo v dnešní datum 25. března se před 140 lety narodil dirigent a skladatel Josef Vašata. Jeho otec byl varhaníkem v Josefově a později i v Praze, v bazilice svatého Petra a Pavla na Vyšehradě. Poskytl tak synovi základní hudební vzdělání. Ten pak dále studoval soukromě u Františka Blažka a Vítězslava Nováka. V letech 1910–1914 byl Vašata korepetitorem a sbormistrem v brněnském Národním divadle, dirigentem u divadelní společnosti Janovského v Ostravě, dirigentem Východočeského divadla a ředitelem několika orchestrů v Rusku, v Německu a v Polsku. Po vypuknutí první světové války přišel do Kladna, kde založil Středočeskou filharmonii. Osvědčil se jako hudební organizátor, který pozvedl hudební život města a celého kraje. Vašatova ulice se nachází v centru města Kladna.

Komponoval hudbu nejrůznějších žánrů. Od tanečních skladeb, pochodů a hudby k sokolským cvičením až po hudbu symfonickou a chrámovou. Velmi oblíbené byly ve své době jeho lidové operety.

Václav Kaprál (1889–1947)

Václav Kaprál se narodil 26. března před 135 roky. Byl skladatelem, klavíristou, vysokoškolským pedagogem, sbormistrem, publicistou. A také otcem hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové, kterou přežil o necelých sedm let. (Ona žila pouhých pětadvacet let.)

Václav Kaprál studoval skladbu u Leoše Janáčka v jeho brněnské varhanní škole, později také u Vítězslava Nováka v Praze. V letech 1911–1934 působil jako ředitel své vlastní hudební školy v Králově Poli, dnes brněnské čtvrti, souběžně s tím od roku 1927 do až do roku 1947 pracoval jako externí učitel hudby na brněnské filozofické fakultě, v letech 1936 až 1947 též jako profesor na Státní konzervatoři v Brně. Kromě let Protektorátu Čechy a Morava během nacistické okupace, kdy byl od roku 1942 do roku 1945 nacisty vězněn ve Svatobořicích u Kyjova. Od roku 1935 byl členem Československé akademie věd a umění a letech 1945–1947 prvním předsedou Syndikátu českých skladatelů.

Oskar Nedbal (1874–1930)

Pozornost si zaslouží zejména autor, od jehož narození 26. března uplyne přesně 150 let. Oskar Nedbal byl český hudební skladatel, dirigent a violista. Už jako jedenáctiletý byl přijat na pražskou konzervatoř do a začal se učit na trubku a tympány. Při studiu trubky se soukromě učil u kantora Ferdinanda Lachnera na housle. V roce 1887 přestoupil do oddělení houslí k profesorovi (a řediteli) Antonínu Bennewitzovi, u nějž začal hrát na violu. Od 1. ledna 1891 se Nedbal stal žákem profesora Antonína Dvořáka, který na konzervatoři vyučoval hudební kompozici. Nedbal školu ukončil absolventským houslovým koncertem.

Na konzervatoři se Nedbal spřátelil se spolužákem Josefem Sukem. V roce 1891 na podnět profesora komorní hudby Hanuše Wihana, a zejména z iniciativy Nedbala a Suka, došlo k sestavení smyčcového kvarteta. Vzniklo (později velmi známé) České kvarteto – toto jméno neslo od roku 1892. Oskar Nedbal v kvartetu působil čtrnáct let, nejen jako výborný violista a manažer – byl vůdčí osobností tohoto hudebního tělesa.

Kromě hraní na violu se Nedbal zajímal o dirigování a 24. listopadu 1896 poprvé dirigoval Českou filharmonii, s ní pak spolupracoval až do roku 1906. I ta mu otevřela cestu do hudebního světa. Nedbal se však nevěnoval jen dirigování, ale i komponování. V roce dokončil později slavnou operetu Polská krev. Měla premiéru 25. října 1913 ve Vídni, byla triumfem a nejúspěšnější novinkou sezóny. Česká premiéra proběhla v prosinci 1913 v Plzni, a během jednoho roku Polskou krev uvedlo na stovku divadel v Německu a Rakousku.

Foto: Pixabay / ShonEjai, Wikipedia / a.n. / volné dílo