„Dnes je oratorium Návrat Tobiášův uváděno jen zřídkakdy, podobně jako jeho opery – Haydna prostě vnímáme v drtivé převaze prostřednictvím jiných děl.“

„Mladičká sopranistka obdařila roli anděla strážného vynikajícím zpěvem i vyzařováním laskavé vznešenosti.“

„Pilař přidal to klíčové: pastvu pro oči. Ale nejen tu. Také divadelní čas a navíc i důležitou řadu symbolů, inspirujících k tichým úvahám o životě.“

Ve výběru vokálně-instrumentálních děl, která každoročně ve vlastních produkcích jako „opery“ uvádí scénicky, má Hudební festival Znojmo trvale šťastnou ruku. Letos tato letní přehlídka doslova objevila oratorium Návrat Tobiášův od Josepha Haydna. Páteční premiérové představení, první z celkem tří festivalových provedení, bylo vizuálně působivé, hudebně výrazné a ve vyznění vzácně pozitivní. Sklidilo ve vyprodané Jízdárně Louckého kláštera zasloužený úspěch.

Rameauova Platée, Telemannův Daniel v jámě lvové, Mozartův Don Giovanni, Schützův Příběh o Kristu, Svár duše s tělem od Emilia de´ Cavalieriho, Sen Michaela Haydna, Telemannův Den posledního soudu… To byly v posledních letech velké oratorní a operní projekty, každým rokem fungující jako středobod a oprávněná chlouba znojemské letní hudební přehlídky. Těmi asi největšími událostmi jsou v této řadě dva počiny – v roce 2019 Händelův Saul a letos Haydnův Návrat Tobiášův. Za oběma stojí dirigent Roman Válek – a jako režisér Tomáš Ondřej Pilař. Tomu se tehdy i nyní podařilo – výrazně, ale bez přehánění – vyhmátnout podstatné dějové okamžiky i duchovní podtext, postupovat ve shodě s hudbou a zaujmout publikum jak vizuálními, tak tušenými a naznačenými myšlenkovými podněty.

Hudební festival Znojmo objevil a jako duchovní operu uvedl z odkazu Josepha Haydna ranější oratorium, které není zdaleka tak známé jako Stvoření a Roční doby z posledního desetiletí skladatelova života, které má nicméně už také svou jedinečnost a přesvědčivé hudební kvality. Dílo vzniklo v roce 1775 a s úspěchem bylo ve Vídni uvedeno péčí Tonkünstler-Societät. Bylo v té chvíli autorovým nejambicióznějším uměleckým činem. Dnes je uváděno jen zřídkakdy, podobně jako jeho opery – Haydna prostě vnímáme v drtivé převaze prostřednictvím jiných děl.

Apokryfní příběh vycházející z jedné z deuterokanonických starozákonních knih, tedy těch, které do Bible řadí z církví jen katolická a pravoslavná, vyznívá ovšem velmi pozitivně a znojemské provedení nepůsobilo ani trochu dojmem, že by šlo o pouhé pietní připomenutí koncertní skladby, která leží zapomenuta právem. Naopak. Scénické uchopení, zřejmě její vůbec první, ukázalo, že s režijními nápady a s muzikantskou energií, kterou se vyznačují všechny kreace Romana Válka, lze dosáhnout dojmu téměř opačného, nejlépe asi vyjádřeného slovy: Jak je možné, že se tohle nehraje a že jsme to neznali…?

Hudebně jde o neschematický příklad klasicismu, tedy hudby koncipované pro pravidelnost a předvídatelnou idyličnost, ale přesto plné častých vnitřních proměn, především v dynamice a agogice. Z árií ani sborů neutkví v paměti žádné výrazné hudební téma nebo motiv, nicméně po vyslechnutí oratoria o dvou více než hodinových dějstvích zůstává milá vzpomínka na veskrze příjemnou, nepříliš komplikovanou, stylově čistou a poutavou hudbu. A to není málo.

Válkovo vedení orchestru dobových nástrojů Czech Ensemble Baroque bylo po celý večer energické, pozorné k detailům v tempech a výrazu, ani trochu formální. Měl partituru do hloubky propracovanou, dýchal se sólisty, podporoval a posunoval poměrně řídký děj hudebními prostředky tak výrazně, že mělo představení přiměřený spád. Tereza Válková, jako sbormistryně zkoušející (a pak také zpívající) se sborem, odvedla také pěknou práci.

Tomáš Ondřej Pilař samozřejmě přidal to klíčové: pastvu pro oči. Ale nejen tu. Také divadelní čas jako kontrapunkt k tomu hudebnímu a navíc i důležitou řadu výmluvných i tajemnějších symbolů, inspirujících k tichým úvahám o životě a jeho situacích i hodnotách. Přidal mysteriózní, ale nesamoúčelná světla a ohně, všudypřítomného démona, pomalý neustálý pohyb sboru a rychlejší pohybový taneční prvek pěti němých postav jako protějšek ke statičtějším okamžikům v sólovém nebo sborovém zpěvu. Představení mělo sošné i epičtější okamžiky, ale celkově plynulo uspokojivě, barvitě, v podmanivé atmosféře, stále zajímavě.

Návrat Tobiášův se odehrává před velkou tapiserií. Inscenace je nápaditě svícena, je také naplněna světlem svící a ohňů a v krásné ilustraci textu v jednom okamžiku i svitem měsíce. Démony se asi v životě nepodaří úplně umlčet, ale Boží láska je větší. Končí radostně. Ve Znojmě se Haydn hraje ještě dnes a v neděli.

Příběh, obalený obvyklými atributy starozákonních vyprávění, přivádí na jeviště slepého Tobita a jeho ženu Annu, jejich syna Tobiáše, který si přivádí nevěstu Sáru a pro otce přináší zázračný lék na oči, a postavu jeho průvodce na cestách, který nenápadně, ale zásadně posunuje po Tobiášově návratu domů všechno dění ke šťastnému rozuzlení. Tobita velkoryse zazpíval a dramaticky zahrál Adam Plachetka, zejména v klíčových okamžicích před závěrem díla, kdy se brání kvůli bolesti procesu uzdravování a kdy následně odmítá pohled do příliš silného světla. Tobiášem byl Theodore Browne, britský tenorista s příjemně lyrickým projevem a dobrou technikou. Jako Anna se přiměřeně, příjemně a stylově, ale ne mimořádně výrazně, do týmu zařadila mezzosopranistka Dagmar Šašková. Dokonalé byly pěvecké vstupy izraelské sopranistky Shiry Patchornik v roli Sáry – mladé sólistky s příjemným témbrem, neokázalou jistotou projevu a schopností dát zpívaným slovům silný emotivní dopad.

Neokázalou, ale skutečnou hvězdou premiérového večera byla však Lucie Kaňková. Křišťálový hlas, zřetelné a jisté koloratury, usměvavá jistota na pódiu… Postava, kterou ztvárnila, nese jméno d´Azaria, ale v samém závěru, před oslavným sborem chválícím Hospodina, vyjde najevo, za zvuku varhan ve zvýrazněném pozastaveném okamžiku, že po celou dobu šlo o archanděla Rafaela, poslaného s konkrétním úkolem k bohabojnému Tobitovi a jeho synovi… Mladičká sopranistka, upozorňující na sebe v posledních několika málo letech soutěžními úspěchy i zajímavými tuzemskými i zahraničními debuty, obdařila roli „anděla strážného“ vynikajícím zpěvem i vyzařováním laskavé vznešenosti. Velkým dílem přispěla k tomu, že se Návrat Tobiášův v produkci znojemského festivalu stal výrazným, pozitivně nabitým zážitkem a opravdovou událostí.

Foto: Hudba Znojmo, Petr Vokurek