„Základní otázka – po zhlédnutí premiéry – zní: kolik prostoru ponechává Tramvestie jako dominantně slovesný projekt hudbě?“

„Komorně-orchestrální část partitury je koncipována s představou ansámblu na úrovni moderních komorních souborů, v nichž obstojí pouze hudebníci sólistických kvalit.“

„Tramvestie je i operou o osamělosti mezi lidmi – postavy vystupují každá sama za sebe a jakoby pro sebe, vztahy mezi sebou nenavazují.“

Pražské Národní divadlo uvádí na Nové scéně výrazně výtvarnou operu skladatele Petra Wajsara s názvem Tramvestie. Inspirací pro její slovesný základ byly promluvy cestujících v tramvaji jezdící mezi Libercem a Jabloncem. Wanda Dobrovská přemýšlí v reflexi středečního premiérového představení mimo jiné i nad tím, jestli v díle jde víc o psychologii lidí jezdících hromadnou dopravou, nebo o magii kultovní tramvajové linky.

Jeviště Nové scény Národního divadla je prázdné, na čtyřech praktikáblech jsou umístěna čtyři sedadla – klasické laminátové sedačky z legendárních tramvají typu T3, takové ty, co se střídaly červená-šedá-červená-šedá. V tramvajích bývaly/jsou za sebou, zde vedle sebe. Pozadí scény tvoří projekční plátno, dosud setmělé. Třináctičlenný ansámbl z hudebníků Orchestru Státní opery je nastoupen, hráči mají sluchátka na uších. Poslední diváci v hledišti usedají na svá místa, z reproduktorů v sále zní sestřih pracovní debaty na téma, které se za pár okamžiků zhmotní ve video-opeře Petra Wajsara Tramvestie. Světla se ztlumí, postupně přicházejí čtyři protagonisté – dvě ženy, dva muži – v civilním oblečení, usedají na sedačky, před orchestr předstupuje dirigent…Jízda tramvají číslo 11 z Liberce do Jablonce začíná.

Základem Wajsarovy opery je libreto Pavla Novotného a zdá se, že je také jejím limitem. Liberecká „jedenáctka“ je pojem (jezdí od 1. ledna 1955 po jednokolejné úzkorozchodné trati, na své trase projíždí přírodními nebo jen řídce zastavěnými úseky, jimiž podobnými tramvajové koleje obvykle nevedou) a pro vnímavé duše představuje jízda touto linkou výjimečný, velmi inspirativní zážitek, od něhož už nemusí být daleko k uměleckému zpracování. V operní podobě je Tramvestie ve skutečnosti – zatím – poslední díl do skládačky, která začala vznikat před třinácti lety.

Nápad sestavit texty zkompilované z nahrávek vyžádaných i náhodných promluv cestujících v tramvaji a publikovat je „klasicky“ v kulturních revuích (Pandora, Kloaka, Vlak) se záhy rozkošatěl o výtvarný site-specific rozměr ve formě textových pásů (jeden čas třeba na podlaze obchodního centra v Liberci, trvale jako výzdoba jednoho z vozů linky č. 11) nebo například „textového sloupu“ v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Tramvestie doznala i výstavní podoby a v roce 2016 vyšla jako knižní publikace s přiloženým cédéčkem, neboť v čase mezi tím ještě vytvořil Pavel Novotný z nahrávek pořízených v tramvaji stejnojmennou radiofonickou kompozici. Že tento pedagog, básník a překladatel, který se v Liberci narodil a dodnes tam působí, napíše i libreto k nové opeře, bylo tedy jistě nasnadě. Základní otázka – po zhlédnutí premiéry – zní: kolik prostoru ponechává Tramvestie jako dominantně slovesný projekt hudbě?

Je pravda, že původní materiál projektu má zvukovou podobu, a je to tedy hudba. Cestou jeho rozpracování se ale tvůrci nevydali. Petr Wajsar komponoval operu na text, který na první pohled – i na první čtení (libreto je otištěno v programové brožuře) – působí jako volná báseň, je poměrně soběstačný a vytěžit z něho hudební parametry mi připadá jako hodně náročná výzva. Skladatel vsadil na rytmickou složku, jíž si zajistil relativní autonomii pro modelování a vrstvení zvukových struktur – ať už v partech vokálních pojednaných na pomezí zpěvu a deklamace, instrumentálních, nebo v audio vstupech namixovaných z reálných zvuků, útržků promluv cestujících a dalších segmentů. Komorně-orchestrální část partitury je koncipována velmi koncízně s představou ansámblu zdaleka ne doprovodného, nýbrž na úrovni moderních komorních souborů, v nichž obstojí pouze hudebníci sólistických kvalit.

Po hudební stránce mě nejvíc potěšilo, že opera pěkně drží pohromadě (skladatel celkem logicky využil ke zformování jejího tvaru realitu dvaceti zastávek linky č. 11, zohledněnou ostatně i v libretu) a že je to zvukově hutný celek. Nezaznamenala jsem žádný propad, bezradnost nebo jalovou rutinu. Působivá jsou místa, kde si skladatel nalézá dostatečný prostor pro uplatnění své muzikální hravosti v ansámblových kupletech nebo různých hudebně-symbolických reminiscencích napojujících se na obdobnou, hodně výraznou tematickou rovinu v textech. Že to funguje, bylo slyšet z reakcí z publika.

Samostatnou zmínku zasluhuje výtvarné pojetí inscenace, zvláště videoprojekce (Marek Bureš, který je zároveň autorem scény, světelného designu a režisérem inscenace), která supluje dění a pohyb na scéně. Herecká akce čtyř hlavních – a jediných – postav je omezena na gesta, která lze provádět převážně vsedě na sedačkách, a barevný film za jejich zády je tak stěžejním ospravedlněním díla k jeho scénickému provozování. V intencích konceptu opery je i projekce mnohavrstevná, z větší části abstraktní, ale s rozpoznatelnými detaily a obsahově důsledně propojená s verbalizovanými podněty z trasy tramvajové linky. Dokázala bych si docela dobře představit audiovizuální pojetí liberecké jedenáctky tak, jak problesklo ve vstupní části Nového Světa – verbální komentář se tu mění v komentář čistě vokální (soprán), beze slov. Možná právě tady se Petru Wajsarovi podařilo nejvíc akcentovat vizi Tramvestie jako opery o trase kultovní, magickou silou nadané tramvajové linky, zatímco prvoplánově je to spíš opera o psychologii lidí jezdících hromadnou dopravou – každého z nás.

Někdo je, ať jede, kudy jede, pohroužený do sebe (Jana Horáková Levicová – soprán), někdo sám sebe plný (Dušan Růžička – tenor), jinému naskakují při míjení různých průmyslových i přírodních zákoutí či staveb všeho druhu vzpomínky (Lenka Šmídová – alt, Jiří Sulženko – bas). Všichni čtyři protagonisté dostáli požadavkům díla skvěle, dokonce si dokázali v omezeném prostoru svých rolí i užít přisouzenou identitu, výše zmíněnou magií na několik zastávek rozostřenou (ale všechno dobře dopadne). Z komfortní zóny je scénářem na okamžik vyveden i dirigent Richard Hein – musí se otočit do publika a zapojit se svou hláškou do hudebně-deklamačního proudu. V kontextu tohoto svého psychologického vyznění je Tramvestie současně i operou o osamělosti mezi lidmi – postavy vystupují každá sama za sebe a jakoby pro sebe, vztahy mezi sebou nenavazují.

Dojíždíme do zastávky Tyršovy sady v Jablonci nad Nisou. Orchestr přestává hrát, hudba ale neutichá, z reproduktorů v sále zní jednotvárný rytmus. Hudebníci si sundavají sluchátka, uklízejí nástroje do futrálů, zvedají se – teď teprve si všímám, že mají civilní outfit (kostýmy Klára Syrůčková), byli to spolucestující v tramvaji. Trousí se z jeviště, odcházejí i protagonisté.Konečná.

Premiéru měla inscenace 17. dubna, do konce sezóny plánuje Národní divadlo ještě čtyři reprízy. Dost by mě zajímalo, jak by Tramvestie vyzněla, kdyby s ní soubor vyrazil na pohostinské představení do Liberce. Takto jsem si alespoň usmyslela, že už se tou legendární tramvají musím také konečně jednou projet.

Foto: Národní divadlo, Patrik Borecký