„Romantický nástroj v novogotickém kostele s bohatě barevně zdobeným interiérem je kombinace, která funguje dobře.“

„Franckova skladba měla od introdukce až k hustému zauzlení tah a výdrž, byla poutavá.“

„Monumentální, ve vyznění rozvolněná, ale přesto zřetelně tvarovaná improvizovaná kompozice byla jako finále programu vhodná.“

Varhany v bazilice svatých Petra a Pavla na Vyšehradě nepatří v Praze k těm nejznámějším. Na Vyšehrad se chodí, ale ne až tak často na podobné koncerty. Spíš na procházku a dívat se shora na město. Minifestival Varhanní Vyšehrad, cyklus pěti červnových a červencových koncertů, je v prvním ročníku pěkným pokusem prolomit zaběhnuté, oživit a obohatit dění. A Vladimír Roubal tuto přehlídku otevřel v neděli večer důstojně a majestátně.

Romantický nástroj v novogotickém kostele s bohatě barevně zdobeným interiérem je kombinace, která funguje dobře. Umožňuje využívání velkolepého zvuku a svádí k němu. V plnosti stejné dynamiky, jako závažné, plynulé, stále se valící kupředu, ale v tempu nepřeháněné, zazněly Bachovy Preludium a Fuga C dur, BWV 547. Absolutním kontrastem byla následující desetiminutová, převážně pomaleji probíhající improvizace na melodii duchovní písně „Hospodine, pomiluj ny“ z přelomu 10. a 11. století. Využívala spíše jen motivy, byla členěna v celkem předvídatelných proměnách, střídajících různé polohy naléhavosti a dynamiky, začala klidně a potichu, dobrala se několika kulminací a jednoho vrcholu, skončila reminiscencí na prodlevě…

Čtvrtou varhanní sonátu Felixe Mendelssohna-Barthodyho pojal Vladimír Roubal v první větě značně robustně, s výraznou artikulací a v dost vysoké dynamice. V druhé větě naopak jen v základním zvuku vystihl charakter doprovázené melodie, ve třetí hybnější větě v mezzoforte předestřel nereligiózní písňovost a ve čtvrté se vrátil k plnému monumentálnímu vyjádření. V následující druhé improvizaci večera pak využil, opět v kontrastu, výrazný čtyřtónový gregoriánský motiv „Tu es Petrus“. Na zhruba sedmiminutové volně fantazijní ploše přehledně uplatnil široký dynamický rozptyl, vlny a výkřiky, náhlá ztišení i působivá decrescenda až k nejtišším polohám.

Chorál a moll Césara Francka je rozvětveně stavěná, virtuózní rozlehlá čtvrthodinová volná forma s jasnými přeryvy a proměnami, směřující přes útržky a proměny k mohutnému, složitěji v souběžných pásmech strukturovanému vyvrcholení. Chorální melodií nad doprovodem šetří, její sazba je mnohotvárnější a z jednoho pohledu jen těžko obhlédnutelná. Skladba měla od introdukce až k hustému zauzlení tah a výdrž, byla poutavá. Závěrečnou improvizací na čtyřtónový charakteristický motiv ze Smetanovy symfonické básně Vyšehrad sólista ukotvil svůj recitál k místu konání a připomněl, že uznání, které ho provází v oboru improvizování, má opodstatnění. Monumentální, ve vyznění rozvolněná, ale přesto zřetelně tvarovaná improvizovaná kompozice byla jako finále programu vhodná, nicméně vybočovala z očekávaných postupů a obratů pod hranicí nadprůměrně zajímavosti; vracela se k motivu i přes všechna stupňování, zvraty a úhybné kroky bez velké hravosti a skutečných překvapení.  

Vyšehradský kostel je starý podobně jako Vyšehradská kapitula, která letos funguje už 950 let. Byl však několikrát přestavěn. Dnešní podoba je z přelomu 19. a 20. století. V té době se také na hlavní kůr nad vstup dostaly třímanuálové varhany se zhruba 2500 píšťalami 49 rejstříky, s bohatě řezbářsky zdobenými neogotickými skříněmi. V kostele, který varhany naplňují dostatečně, je delší dozvuk, ale Vladimír Roubal s ním s přehledem počítal.

Další koncert je na Vyšehradě už ve středu. Vystoupí na něm studenti AMU. Dalšími interprety jsou do 12. července postupně Michaela Káčerková s pěvci Kristýnou Kůstkovou a Danielem Klánským, potom Petr Kolař a na závěr Irena Chřibková.

Foto: Petr Veber 

Facebook X E-mail WhatsApp