„Po krátké pauze sólových houslí, kdy Talich pouze dirigoval, přichází velmi plačtivě a truchlivě znějící mollová expozice, kterou zahrál s mimořádným procítěním, následovaná reprízou hlavního tématu s velmi výrazným glissandem na konci.“

„Zřetelně se do ní promítly romské kořeny skladatele, ztělesněné cikánskými stupnicemi, výraznou rytmikou a akordy v pizzicatu violoncell, které evokují vybrnkávaní klasické kytary.“

„Tesklivý motiv, který velmi přesně nesou, zejména zvukově silná cella za doprovodu viol utvářejí pocit, jako bychom se ocitli na konci války, v rozbombardovaném městě, kde však zdánlivě problikává světlo naděje života, a to i toho kulturního.“

Předposlední koncert sezóny 22/23 Moravské filharmonie Olomouc, který se nevšedně konal v kostele Církve československé husitské v pondělí 17. dubna, nabídl výjimečný program. Byl složen ze skladeb Wolfganga Amadea Mozarta, Richarda Strausse, ale i méně všedních Georgese Boulangera a Grigorașe Ionică Dinicu. Vše proběhlo v podání komorního ansámblu MfO pod uměleckým vedením houslisty Jana Talicha.

Slavnostní, klasicistně vznešenou atmosféru večera udala hned první z trojice Mozartových skladeb Pochod D dur KV 249. Orchestr, který je o něco větší než klasický komorní, hned od počátku hrál velmi energicky, s velkou uvolněností, která však neubírala na vážnosti a speciálnosti okamžiku. Dokázal naplno využít akustických vlastností vysokého sálu a s ním spojené přirozené ozvěny kostela. Dal tak vyniknout zejména dechům, které vyznívaly až pastorálně.

Před následujícím Adagiem E dur pro housle a orchestr K 261 se Jan Talich, sólista, komorní hráč, dirigent a pedagog, chopil houslí. Při společném naladění s koncertním mistrem Patrikem Sedlářem Talich s úsměvem poukázal na akustické vlastnosti prostoru a zvuk houslí, který se mu odrážel zpět od vysokého, rovného stropu. Samotnou skladbu započal dirigováním, poté přešel na dirigování smyčcem, aby se v okamžiku připojil k orchestru s plným zvukem v nádherném, emocemi nabitém hlavním tématu, s širokými vibraty a rychlými trylky. Po krátké pauze sólových houslí, kdy Talich pouze dirigoval, přichází velmi plačtivě a truchlivě znějící mollová expozice, kterou zahrál s mimořádným procítěním, následovaná reprízou hlavního tématu s velmi výrazným glissandem na konci.

Rondo C dur pro housle a orchestr KV 373 začíná velmi výrazným motivem sólových houslí s rychlými běhy a trylky, který pak postupně prochází všemi smyčcovými sekcemi. Talich předvádí naprosto precizní houslovou hru v, s lehkostí hraných bězích, ve kterých křišťálově září každý jednotlivý tón. Orchestr se v této převážně sólové skladbě ocitá spíše v doprovodné roli bez vedení dirigenta, i přesto však hraje naprosto přesně a sehraně.

Skladbu Avant de mourir rumunského houslisty a skladatele Georgese Boulangera uvedl Jan Talich krátkou řečí, kterou zakončil slovy „Věřím, že by se to Mozartovi líbilo,“ a společně s Patrikem Sedlářem, který stanul na pozici druhého sólového houslisty vedle něj, započal tuto velmi netradičně znějící skladbu. Zřetelně se do ní promítly romské kořeny skladatele, ztělesněné cikánskými stupnicemi, výraznou rytmikou a akordy v pizzicatu violoncell, které evokují vybrnkávaní klasické kytary. Oba houslisté v naléhavém motivu, který postupně graduje až do společných terciových harmonií předvádějí to nejlepší ze svého umu, a i když je ze Sedláře cítit pokora vůči Talichovi, technicky za ním, při nejmenším v této skladbě, rozhodně nezaostává.

Druhou skladbou, kterou interpretovali Talich a Sedlář společně, byla Hora martisorului rovněž rumunského houslového virtuóze a skladatele romského původu, jehož jméno je Grigoraș Ionică Dinicu. Skladba, která oslavuje příchod jara, začíná chromaticky klesajícím motivem smyčců a vyvíjí se do divoké, energické části, kde dominují zejména housle hrající řadové staccato. I atmosféra této skladby je citelně ovlivněna romským původem skladatele, kterou implikují zejména cikánské stupnice, bujaré rytmy a rychlá hra. Sólisté se střídají v rychlých, fascinujících pasážích a vzájemně duelují, některé houslové motivy vyznívají jako ukrajinská folklorní hudba. Dvojice skladeb zafungovala jako velice zajímavý, krásný, divoký, rychlý a technicky náročný most mezi klasickým Mozartem a pochmurným Straussem.

Po krátké přestavbě, kdy ze scény zmizely všechny dechy a zůstala místa pouze pro smyčce, nastal čas na Richarda Strausse a jednu z nejvýznamnějších skladeb 20. století – Metamorfózy pro 23 sólových smyčců. Tesklivý motiv, který velmi přesně nesou, zejména zvukově silná cella za doprovodu viol utvářejí pocit, jako bychom se ocitli na konci války, v rozbombardovaném městě, kde však zdánlivě problikává světlo naděje života, a to i kulturního. Skladba nese nezaměnitelnou atmosféru, která je ztělesněna pocity smutku, naděje, ještě hlubšího smutku, ale objevují se i durové momenty štěstí. Orchestr působí velmi organicky, zvuk se překrásně line prostorem a jeho těžiště se přelévá jednotlivými nástrojovými sekcemi. Síla tělesa, umocněná klenutými prostory, je opravdu neskutečná. Orchestrace skladby je místy spletitá, demonstruje tak Straussovu mistrnou kompoziční techniku. Talich se v této skladbě navrací na dirigentský post a předvádí velmi precizní výkon, orchestr vede velkými, ostrými, okázalými gesty a dynamiku ovládá celým tělem. Skladba pod jeho vedením pulzuje a velmi přirozeně dýchá. Po dramatickém záseku přechází do gradační pasáže se sekundovými modulacemi stoupajícími vzhůru. Důležitou roli hrají v této skladbě i violy, jejichž plačtivý zvuk jako by byl pro tuto kompozici stvořen.

Kombinace nevšedního prostoru, obsazení, repertoáru a výjimečného hosta vytvořila jedinečný a neopakovatelný zážitek s nepopsatelnou atmosférou. Zejména pro praktikující muzikanty, či pro příznivce houslové či obecně smyčcové hry, byl tento vysoce virtuózní, hrou nabitý koncert zcela jistě povinností.

*******

Foto: Filip Jančo