Ostravskému večeru 17. února bude vévodit hudební tvorba pro sólové violoncello v podání mladého francouzského violoncellisty Bruna Philippa. Zazní suity Johanna Sebastiana Bacha, které prostoupí dvě sonáty z pera skladatelů 20. století – György Ligetiho a Gaspara Cassada. Stominutový recitál jediného účinkujícího se koná v Kině Vesmír.

Během šťastných pěti let, která strávil u kalvinistického dvora knížete Leopolda z Anhalt-Köthenu (1718–23), opustil Johann Sebastian Bach (1685–1750) poprvé v životě profesi varhaníka. Ve zcela světském prostředí (za dvojnásobný plat, než měl předtím ve Výmaru) plnil přání 23letého Leopolda, vášnivého milovníka hudby, vybudovat z jeho 18členné kapely prvotřídní ansámbl, ve kterém sám kníže s velkým nadšením hrál na housle, violu da gamba i cembalo. Bach se proto v tomto období více než jindy soustředil na tvorbu instrumentálních děl. Vedle prvního dílu Dobře temperovaného klavíru a Klavírní knížky pro Annu Magdalenu dal kromě jiného vzniknout čtyřem ouverturám, šesti Braniborským koncertům, šesti Sonátám a partitám pro sólové housle a konečně i šesti Suitám pro sólové violoncello. Jedním z virtuosů knížecí kapely byl hráč na gambu a violoncello Christian Ferdinand Abel, pro nějž snad Bach, ovlivněn jeho umem, svých šest suit napsal. V téže kapele hrál i neméně slavný Christian Bernhard Linke. Je tedy možné, že Bach psal suity pro oba. Asi sto let kolovaly suity v rukopisech mezi malým počtem znalců. Teprve v roce 1825 se objevily v tisku v lipském vydání H. A. Probsta jako Six Sonates ou Études Pour le Violoncelle, a možná právě proto je většina hudebníků 19. století považovala za pouhé technické studie. 

Sonáta pro sólové violoncello György Ligetiho (1923–2006) měla pohnutý osud. První větu Dialogo. Adagio, rubato, cantabile napsal během svých studií na Akademii Ferenze Liszta v Budapešti již v roce 1948. Podle vzpomínek autora byla prvním impulsem k napsání neopětovaná láska ke spolužačce, violoncellistce Annus Virány. Vzhledem k politické a kulturní situaci, jaká v Maďarsku panovala (obdobně jako v tehdejším Československu), vzniklá skladba přes ideologickou schvalovací komisi Unie maďarských skladatelů neprošla. Dílo bylo zařazeno do kategorie „nevyhovujících“ a ač byl pořízen jeho rozhlasový záznam, nebyl nikdy odvysílán. Teprve po pětadvaceti letech se sonáta dočkala svého prvního provedení, kdy ji ve světové premiéře provedl vynikající anglický violoncellista, syn cejlonských rodičů, Rohan de Saram na Bachově festivalu v Londýně v roce 1979.

Gaspar Cassadó (1897–1966) byl španělský violoncellista a skladatel. Narodil se v Barceloně a v sedmi letech začal chodit na hodiny violoncella. Když mu bylo devět, hrál v recitálu, kde byl v publiku Pablo Casals, který se okamžitě nabídl, že ho bude učit. Poté se Cassadó vrátil do Barcelony a koncertoval s předními orchestry Španělska. Od roku 1918 vystupoval také ve Francii a Itálii, navštívil rovněž Argentinu. Od roku 1922 začal uvádět vlastní skladby. Suitu pro sólové violoncello d moll, která je dnes zřejmě jeho nejhranějším dílem, napsal v roce 1920. První věta cituje Sonátu pro sólové violoncello Zoltána Kodálye a slavné flétnové sólo z baletu Maurice Ravela Daphnis et Chloé.

Violoncellista Bruno Philippe se narodil v roce 1993. Hru na violoncello studoval na Conservatoire National Supérieur de Musique de Paris. Poté v letech 2014–18 jako mladý sólista pokračoval ve studiu na Kronberské akademii u Franse Helmersona a účastnil se mistrovských kurzů u Davida Geringase, Stevena Isserlise, Garyho Hoffmana, Pietera Wispelweyho a Clemense Hagena v salcburském Mozarteu. V roce 2017 se stal laureátem soutěže královny Alžběty v Bruselu a v roce 2022 byl do Bruselu opětovně pozván, aby zahrál v živém vysílání televizní stanice „Musiq3“. Je uznávaným interpretem barokního repertoáru, vystupoval po boku Jeana Rondeaua, Thomase Dunforda a Lea Desandreho a pravidelně jako sólista spolupracuje se souborem Ensemble Jupiter, s nímž na jaře 2022 (a znovu v roce 2023) absolvoval turné po USA. Mezi zaznamenáníhodné akce z uplynulých sezón patří mj. i debutové vystoupení s Janáčkovou filharmonií a Christianem Armingem (2021), koncerty s Konzerthaus Orchester Berlin a Orchestre de Chambre de Lausanne s Christophem Eschenbachem, komorní koncerty s Antoinem Tamestitem v Kolíně nad Rýnem, Cédricem Tiberghienem na festivalu Hindsgavl a debut v Carnegie Hall s Ensemble Jupiter. Hraje na violoncello Gennaro Gagliano z roku 1760, které mu zapůjčila Beare’s International Violin Society.

Foto: Dimitri Scapolan