“Už od počátečních not byl přednes Coriny Marti prodchnut vznešeností, jistotou a intenzitou.”

“Členové Scholy Gregoriany Pragensis disponují velmi zajímavou barvou hlasů v sólech a zároveň fungují dohromady jako zvukově homogenní, vyvážený celek.”

“´Sedm dní´ potvrdilo, že se lidé za těch několik století nezměnili; mají stejné emoce, motivace a touhu po vývoji a harmonii, jež vyjadřují hudbou.”

Slovo výjimečný je v kontextu koncertu Scholy Gregoriana Pragensis a významné interpretky staré hudby Coriny Marti na místě víc než kdy jindy. U Panny Marie Sněžné zazněla liturgická i neliturgická hudba pozdního středověku – a její velká část jako dosud koncertně neprovedený odkaz, vycházející z historických dokumentů Univerzity Karlovy a Rečkovy koleje.

Jako první myšlenka při počátečních tónech krásných mužných hlasů mi vyvstalo uvědomění, jak bohatou máme evropskou hudební historii. Kolik děl ještě čeká na povšimnutí, provedení a ocenění? I na tom pracuje evropský muzikologický projekt HERA – Sound Memories, který si klade za cíl nacházet souvislosti mezi světem pozdně středověké a raně renesanční hudby a prezentovat výsledky svého bádání co nejširšímu publiku. Sdruženi jsou v něm přední odborníci na téma, z řad těch českých jmenujme Lenku Hlávkovou, Jana Ciglbauera a Davida Ebena. A právě jeho renomovaný soubor Schola Gregoriana Pragensis byl pozván, aby se podílel na rekonstrukci toho, jak mohl hudebně vypadat týden pražského studenta. Ten byl inspirován dokumentem Statuta Collegii Beatae Virginis, základající listinou a kolejním řádem Rečkovy koleje Univerzity Karlovy, založené v roce 1348. Z ní se můžeme dozvědět, jaké bohoslužby byl student povinen slavit a jak. A protože každý při nich musel zpívat, hudba byla prostě součástí života.

Program koncertu “Sedm dní na Karlově univerzitě” byl dramaturgicky sestaven tak, aby posluchač ochutnal jak z obvyklých částí liturgie, tak ze světské hudby, jež k nelibosti církevní obce směle roztahovala svá křídla. Díky Bohu! Chorální zpěvy a písně, dochované v liturgických knihách a kancionálech, mohou sice na první pohled kontrovat neoficiální tvorbě mladých kleriků, přímo z nich však často čerpají, jak po hudební, tak textové stránce. Oblíbená byla jak latina, tak i jiné národní jazyky.

Hudební nástroje byly vnímány spíše jako “ďábelské”, kromě klávesových. A zde na scénu vstupuje Corina Marti, pedagožka švýcarské Scholy Cantorum Basiliensis, hráčka na zobcové flétny a středověké a renesanční klávesové nástroje. Ta doprovázela zpěváky a také přednesla sólové instrumentální skladby. Partnerem jí byl celkem malý, avšak výrazný klávesový nástroj clavicembalum.

“Liturgický týden” studenta otevřelo pondělí – pro defunctis et benefactoribus. Nejdříve píseň Slyšiž země, Kyrie a připomínka zesnulých kolegů a dobrodinců, včetně zakladatele koleje Jana Rečka a císaře Zikmunda v podobě recitace kánonu s jejich jmény. Veni sancte spiritus et in me připravilo důstojnou půdu pro první výstup Coriny Marti. Zazněla instrumentální skladba z krakovského kodexu. Vyjádření o její hře jako “mimořádné a expresivní” není přehnané. Už od počátečních not byl její přednes prodchnut vznešeností, jistotou a intenzitou, danou i samotnou hranou hudbou, nicméně v kombinaci s ní vyzněla její vyzrálá a emotivní intepretace. To stejné lze říci o Motetu Degentis vita, vícehlasé skladbě, kde ožily středověké mody a polyfonní tendence. Monodie je krásná a čistá záležitost, zvláště v kombinaci s “Ebenovými muži”, znalými problematiky. Moteto však předhodilo uším místo pár barev najednou hudební duhu.

Úterý a středa byly na programu přiděleny dvěma českým světcům, sv. Kateřině a sv. Martinovi. Z liturgie nešporů zaznělo Versus Deus in adiutorium, jehož čisté kvinty rozechvěly lidský prazáklad, Antiphona Quia devotis laudibus a vydařené Versus Benedicamus Domino. Mimo liturgii také Nunc festum celebremus a následná sólová Ein schöne liebe Jungfraw.

Chorálně znějící „Vsed ďábel babě na plece“ bylo krásným příkladem bizarního spojení “církevního” zvuku s úsměvným textem, z nějž jsem bohužel slyšela jen slovní útržky, ale zřejmě se tak stalo z důvodu výběru sedadla v zadní části kostela. Soubor si dal velmi záležet na přednesu, výslovnosti, šel hodně po textu, což by při interpretaci chorálních záležitostí nemělo být ničím výjimečným, ráda bych však vyzdvihla, jak citlivě zvolili interpreti výraz duchovních i mimoliturgických skladeb, ve druhém případě s kořením náznaků hraných rolí v jednotlivých hlasech. Středeční hudba patřila svatomartinskému Sanctus “scholasticum” a Antiphona Ora pro nobis, kde si zpěváci povídali s “přednášejícím” v responsoriálních plochách.

Instrumentální skladba z krakovského kodexu rozevlála na světlou notu umění Coriny Marti. Ve stejné náladě pokračovalo Martino divo presuli, dvouhlasá píseň. Clavicembalum ve spojení s vyššími mužskými hlasy se jevilo jako obzvláště vydařené.

Čtvrteční liturgie o Božím těle nabídla Graduale: Caro mea vere est cibus a obdivné Jesus Christus nostra salus o třech hlasech z codexu Opava. Působivá hlasová sazba byla rozprostřena od hlubokých poloh až po tenorovou, nechyběla přesná intonace a příjemné klenutí melodie pod klenbami… Konal se i humor, píseň o smyslu univerzitního studia Esto quod expertus sis in trivio – Cantio de disciplinis studiorum vypověděla, že ať jsme v čemkoli studovaní a excelentní, je to k ničemu, pokud se nám za to nedostane adekvátní peněžité odměny…

Po vznešeném výčtu všech možných povolání jsem čekala nějakou velmi duchovní pointu, musela jsem se sama sobě smát. Navíc, náš často pokřivený obrázek o středověku jako o době upjatých církevních hodnostářů i jejich okolí byl ten tam… Ne však kouzelná souhra jednotlivých hlasů i celého sboru s jedinou ženou na podiu. Ta věnovala pečlivou, empaticky soustředěnou pozornost všem nástrahám, které se mohly v produkci objevit, také ve tříhlasém motetu Apollinis eclipsatur Bernarda de Cluny. Z kolekce mimoliturgické, avšak uměřeného, vážnějšího vyznění.

Pátek patřil hudebnímu rozjímání o svatém Kříži v podobě Lamentace proroka Jeremiáše. Její naléhavý charakter a klenuté vlnění monodie vystřídal sobotní program de beata Virgine.

Píseň Quid Admiramini a Introitus: Salve sancta parens vyjádřily hlubokou úctu Panně Marii. Stejně tak Petrus Wilhelmi de Grudencz a jeho Poligena exanimes, které znělo vyloženě květnatě a něžně. Píseň O regina lux divina a francouzské rondeau Jour a jour byly pro mě vrcholem večera. První byla vznešenou ódou, otvírajícím se květem s pozlacenými třpytivými tóny clavicembala, který vzlétl až k nebesům… Vícehlasé Jour a jour s lehkými tanečními prvky a skvělým nasazením všech přítomných dokonale zapadlo a uzavřelo sobotní rozjímání.

Členové Scholy Gregoriany Pragensis disponují velmi zajímavou barvou hlasu v sólech a zároveň fungují dohromady jako zvukově homogenní, vyvážený celek, což se vinulo celým večerem. A neděle-slavnost? Ta byla kontemplativní, uklidňující tečkou, vracející člověka zpět do středu. Chorální Sacerdotes Dei, dvouhlasá Asperges me hyssopo a slavnostní Gloria in excelsis Antonia da Cividale připomněla mistrovství, mystiku i svobodu, ozývající se z pozdně středověké hudby, ohlašující příchod velkých skladatelů vokální renesanční polyfonie. Poddat se zákonitosti a jistému řádu znamená právě svobodu získat. Tento řád je na hony vzdálený představě zákazů, příkazů a nádechu asketismu, které často slovo středověk vyvolává. A koncert “Sedm dní” potvrdil, že se lidé za těch několik století nezměnili, mají stejné emoce, motivace a touhu po vývoji a harmonii, jež vyjadřují hudbou. Gratulace a velký dík patří všem zúčastněným tohoto projektu. Snad se dočkáme dalších, které nám tyto věčné pravdy budou vždy připomínat, ať se nacházíme v jakémkoli čase a prostoru.

Foto: Archiv Coriny Marti, archiv Schola Gregoriana Pragensis