„Se skladatelem dialog vedla dramaturgyně pořadu Hana Dohnálková. Hovor plynul v komorní rovině, hladký a zajímavý průběh mu dodala přirozená výřečnost obou aktérů.“

„Autor se vyznal ze svého tvůrčího kréda, spočívajícího nikoliv v hledání nových, originálních kompozičních postupů, ale v osvědčených cestách.“

„Specifický charakter jihoamerickým reminiscencím dodává zejména metrorytmická složka a příslušný temperament.“

„Hudební talk show“ pořádající PKF – Prague Philharmonia se skladatelem a flétnistou Jaroslavem Pelikánem se uskutečnila ve Studiu Švandova divadla na Smíchově v úterý 13. února. V rámci cyklu soudobé hudby jubilejní 30. koncertní sezony PKF jej připravila dramaturgyně Hana Dohnálková.

Jaroslav Pelikán (*1971) je hudební osobnost dvojího zaměření. Nejprve se profiloval jako skladatel. Tento obor vystudoval na Pražské konzervatoři ve třídě Jindřicha Felda, dále pokračoval na Hudební fakultě Akademie múzických umění pod vedením Václava Riedlbaucha a Juraje Filase. Druhou Pelikánovou profilací je příčná flétna. Zaujala jej sice až v druhém sledu, náklonost ke hře na ni však postupem času narostla do té míry, že v současné době je jeho dominantní hudební profesí. Mezi Pelikánovy flétnové pedagogy patří Jan Riedlbeuch (Pražská konzervatoř), František Čech a Jiří Válek (HAMU). A že to s flétnou myslí opravdu vážně je patrné na první pohled – hraje na vzácný zlatý nástroj.

Koncertní večer v útulném prostředí hluboko v útrobách Studia Švandova divadla v Praze na Smíchově však byl koncipován v prvé řadě jako přehlídka Pelikánovy skladatelské tvorby. Posluchači vyslechli jeho čtyři komorní kompozice. Nejprve zaznělo Trio pro dvě flétny a violoncello (2011), poté Trio-sonata in E pro flétnu, anglický roh, marimbu, violoncello a kontrabas (2019). Nesporným vrcholem večera bylo provedení skladatelova Klavírního tria (2020), závěr patřil krátké, nicméně bravurní skladbě pro flétnu a klavír Sonatina Brasileira (2013). Je celkem přirozené, že se Jaroslav Pelikán alespoň ve dvou případech (jeden z partů flétny v úvodním Triu a flétnový part v závěrečné Sonatině) do večera sám zapojil i jako interpret. Hraje suverénně a s lehkostí.

Velkou pochvalu si zaslouží i ostatní interpreti večera. Flétnové party v Triu a Triové sonátě provedl Jiří Ševčík, violoncellové party, rovněž v Triu a v Triové sonátě, přednesl Adam Klánský. Klavírní trio vystoupilo ve složení Kateřina Krejčová (housle), Lukáš Pospíšil (violoncello), Filip Martinka (klavír). Ten, spolu s hrajícím autorem, provedl i závěrečnou skladbu večera. „Basso continuo“ v nejhlubších polohách Triové sonáty podpořil kontrabas v rukou Jakuba Amchy. Stručné medailonky všech interpretů jsou součástí poměrně obsažného koncertního programu. Nalezneme zde i zmínky o širších dramaturgických záměrech koncertního cyklu PKF – Prague Philharmonia.

Večer neměl typickou koncertní podobu, důležitou roli sehrála naznačená forma dialogu v potemnělé divadelní prostoře. Se skladatelem jej vedla sama dramaturgyně pořadu Hana Dohnálková. Hovor plynul v komorní rovině, hladký a zajímavý průběh mu dodala přirozená výřečnost obou aktérů. Tématem byla Pelikánova studia, dosavadní průběh umělecké kariéry a vyhlídky do budoucna. Nechyběly ani komentáře k uváděným skladbám.

Autor se vyznal ze svého tvůrčího kréda, spočívajícího nikoliv v hledání nových, originálních kompozičních postupů, ale v osvědčených cestách, odvozených z díla Pelikánových skladatelských vzorů. Patří mezi ně zejména Martinů, členové Pařížské šestky, Olivier Messiaen, Leoš Janáček a další. Odkaz tvorby Bohuslava Martinů je ovšem v Pelikánově tvorbě patrný nejvíce. Na mysl v této souvislosti přijdou zejména početné Martinů flétnové komorní sestavy. Nechybí však ani jihoamerické vlivy, to jako odezva několikaletého působení skladatele a flétnisty v Brazílii.

Svoji skladatelskou dráhu Pelikán opírá o solidní základy, které získal při konzervatorních studiích u profesora Felda. Ten jej vedl především ke zvládání tradičních kompozičních východisek, za která považuje například i barokní instrumentální kontrapunkt. Patrné je to nejen v úvodním Triu, kde převládá polyfonní faktura a které zahrnuje i expozici fugy, ale i v Triové sonátě. Ta je ovšem určena nikoliv pro tři, nýbrž hned pro pět nástrojů. Dvojice flétny a anglického rohu zde, na pozadí marimby (náhrada za barokní cembalo) a páru hlubokých smyčcových nástrojů, vede „manželský dialog“. Je naplněn souladem, občas přerušovaným momenty sváru. Klavírní trio, k jehož kompozici autor přistupoval s velkou úctou, upoutá pozornost zejména tím, že i ono je ve své podstatě vnitřním dialogem, především houslí a violoncella. Klavír zde vystupuje převážně jen v roli moderátora, který ovšem občas i razantně vstoupí do hovoru. Specifický charakter jihoamerickým reminiscencím dodává zejména metrorytmická složka a příslušný temperament, což obojí lze chápat jako dobré příležitosti k ukázkám jak tvůrčí, tak i interpretační virtuozity.

Foto: PKF / Milan Mošna