„Do galavečera si pozval mladé hosty, které sám zřejmě pokládá za perspektivní operní umělce, což byl dramaturgicky velmi dobrý počin.“

„Adam Plachetka předvedl svůj mozartovský repertoár s nadhledem, lehkostí, plným volumenem hlasu ve všech polohách.“

„Přídavek Adama Plachetky v podobě nejpopulárnější Figarovy árie byl završením příjemného, velmi pěkného operního večera.“

Třicátý ročník vrcholícího Mezinárodního hudebního festivalu pokračoval v pátek 17. září. V Zámecké jízdárně českokrumlovského zámku slavnostním večerem pěvce Adama Plachetky a jeho hostů – sopranistky Terezy Štěpánkové a tenoristy Daniela Matouška, společně s osvědčenou Komorní filharmonií Pardubice a dirigentem Janem Kučerou. Operní galakoncert byl věnován 230. výročí úmrtí Wolfganga Amadea Mozarta, z jehož operního díla zazněla řada ukázek, pěveckých i instrumentálních.

Měl jsem v minulosti šance být vícekrát na zajímavých koncertech Adama Plachetky, recenzoval jsem jeho vydané výborné CD, které se mi jevilo a jeví jako vrchol pěvcových oborových uměleckých ambic a snah, svým velkorysým vykročením k barytonovým oborům. Jak jsem už psal v nedávné minulosti několikrát – nechci se tudíž nudně opakovat – Mozart píše většinu operních partií pro nižší mužské hlasy pro bas, obor baryton je u něho vzácný. Jen Guglielmo a hrabě Almaviva jsou vybočením slavného skladatele první vídeňské školy k pěveckému oboru barytonu. I titulní role Giovanniho je psána Mozartem pro bas, ač se jí zajisté rádi chopí i lyričtí barytonisté, proč ne, polohově jim moc vyhovuje.

Adam Plachetka přednesl na zajímavém galakoncertu árie z Mozartových operních děl, které má plně zažité. Ověřil si jejich interpretaci pod vynikajícími světovými dirigenty, ať už ve slavné Wiener Staatsoper, či na jiných obdobných světových scénách první extra třídy.

Do galavečera si pozval mladé hosty, které sám zřejmě pokládá za perspektivní operní umělce, což byl dramaturgicky velmi dobrý počin, navíc učinil večer z díla jednoho autora programově příjemně pestrý.

V reflexi se nechci ani nemohu věnovat stejným dílem rozborům všech čísel rozsáhlého programu, bylo jich mnoho a početné publikum si mohlo do sytosti zatleskat při neustálých odchodech a příchodech jednotlivých aktérů na pódium. Povšimnu si více zajímavých momentů v interpretaci. Sál Zámecké jízdárny byl zcela zaplněn, což jsem ostatně konstatoval vždy při své účasti na všech koncertech a operních představeních od června do tohoto termínu. Stesky na návštěvnost, o kterých jsem četl na hudebních portálech, nemohu vůbec potvrdit, byť jistě jsem byl jen na některých z mnoha akcí, kterých je po roce a půl pandemické krize zjevně požehnaně.

Adam Plachetka se etabloval v mozartovském repertoáru, který má nejvíce jevištní praxí zažitý. Vyjma árie Guglielma z Così fan tutte jsem daný repertoár, z většiny psaný Mozartem pro basový obor, slyšel live od pěvce vícekráte. Plachetku pozvedl k úrovni předních světových scén nádherný hlasový fundament krásného témbru, bezvadně technicky vyškolený výborným výškovým tenoristou Luďkem Löblem (jak jsem ho znal). Löbl používal velmi dobře několik pěveckých metod, důvěrně se seznámil i s progresívní metodou profesora Rudolfa Vaška. Bohužel, musím o něm s lítostí hovořit v minulém času, neb už není na tomto světě… Adam Plachetka zřejmě „sedl“ dobře na jeho školení, obdobně jako Ivan Kusnjer na metodu Teodora Šrubaře či Naděžda Kniplová na metodu Zdeňka Otavy. Jakmile se toto stane a sejdou se takto vzácně pedagog a žák, bývá nesnadný proces pěveckého výcviku korunován úspěchem. To, co u Plachetky obdivuji, je de facto totéž, co zdobí přední pěvce. Je to totéž, co předvedl i Plácido Domingo v už požehnaném věku při zahajovacím koncertu českokrumlovského festivalu. Dokonale v masce koncentrovaný zvuk, kdy pěvec nevypustí za celý večer jediný otevřený a dutý tón, propojení rezonancí v ideálně vyvážené podobě, voluminózní tón v celém hlasovém rozsahu, promyšlené, dokonalé frázování. A lehkost, samozřejmost tvoření, žádná znatelná námaha, kdepak! Posluchač musí nabýt dojmu, že jde o činnost snadnou, přístupnou, pak teprve je pěvecký projev i funkčně obvykle správný. Jakmile se někdo namáhá, trápí se s určitými polohami, je to neklamná známka technický nesprávné funkce, která – slovy Luďka Löbla – vede dřív nebo později k pěveckým kalamitám.

Adam Plachetka předvedl svůj mozartovský repertoár s nadhledem, lehkostí, plným volumenem hlasu ve všech polohách. Umí si i elegantně pohrát s frázemi dynamicky, mezza voce a piano mu nečiní sebemenší problém. Co se mi líbilo nejvíce v komplexnosti technické i výrazové? Osvědčený Figaro z Figarovy svatby, do detailu zažitou má basovou rejstříkovou árii Leporella z Dona Giovanniho, výborně mu vyšla árie hraběte Almavivy z Figarovy svatby – ta opravdu barytonová, s vysokým fis v závěru. Zaujala bezvadným frázováním, naprostou jednotou barvy ve všech polohách, výrazem, suverénně zvládnutým rozsahem i perfektní italskou dikcí. Ponechat si Papagena z Kouzelné flétny na závěr koncertu bylo velmi taktické, finální koncovka se zejména osvědčeným a vtipně podaným duetem s Papagenou vydařila výtečně.

Hosté Adama Plachetky byli mladí pěvci, víceméně na počátcích svých kariér. Tenorista Daniel Matoušek debutoval na scéně Národního divadla hezkou rolí Rechtora Janáčkovy Lišky Bystroušky. To je pro mne moc zajímavý debut, v charakterní tenorové roli, která se obvykle svěřuje starším pěvcům. Uvedl se buffo tenorovou rolí Pedrilla z Únosu ze serailu „Frisch zum Kampfe“, málokdy na koncertech slýchanou, což dramaturgicky moc chválím! Na recitálu své gramodesky ji má třeba Harald Neukirch, slavný německý buffo tenorista. Zajímavá, hybná a svěží árie, s ťuknutým vysokým háčkem na konci. Což je docela u Mozarta zvláštnost, jeho lyričtí, tedy prvooboroví tenoři jsou fixováni obvykle po vysoké a, náhle buffový typ Pedrilla v Únosu ze serailu, v ansámblech položený vždy níže než lyrický Belmonte, si vykročí k ojedinělému vysokému h u Mozartových tenorů.

V průběhu večera ukázal ovšem Daniel Matoušek schopnosti mozartovského lyrického oboru. Za prubířský kámen pro první tenorové obory dlouho pokládám árii Ferranda z Così fan tutte její polohou, spolu s oběma áriemi Ottavia z Dona Giovanniho. Proč? Pro nutné bezvadné zvládnutí citlivých přechodových poloh tenoru, pro nutnost vysoké míry kultivace dlouhodechých hudebních frází, schopnost perfektní kantilény, pro potřebu odstínění dynamiky. V neposlední řadě, u árie Ottavia Il mio tesoro intanto jde také o schopnost virtuózní koloratury, celkové lehkosti hlasu, ale při plné prostorové nosnosti. A právě v těchto áriích se tenorista velmi pěkně etabloval. Prvooborové árie doplnil i Taminem z Kouzelné flétny, ne onou slavnou „Dies Bildnis ist bezaubernd schön“, rád bych ji byl slyšel, leč onou druhou, málo na koncertech zpívanou – „Wie stark ist nicht dein Zauberton“. Jeho tenorový hlas spojuje polohově i charakterem barvy lyrický a buffo obor, což představuje dobré uplatnění v řadě rolí na operních scénách. Je více kulatý než lesklý ve vyšších tónech, kde by větší špička neškodila. Prostor Zámecké jízdárny není tak krásně akustický ve všech místech auditoria, znám ho celkem důvěrně. Záleží na místě, kde se sedí (já jsem byl ve dvaadvacáté řadě), záleží také na obsazenosti auditoria. Hlas zněl vyrovnaně, příjemně, v německé deklamaci i výslovnosti dokonale, celkově prostorově spíše komorně. Ale opravdu dle tohoto sálu nelze spolehlivě rozpoznat nosnost hlasů v prostorech velkých operních scén.

Druhým hostem Adama Plachetky byla na koncertě mladá sopranistka Tereza Štěpánková. Představila se jako typ koloraturní sopranistky, v charakteru hlasu zvukově příjemného a oborově přísněji vyhraněného. Entrée sopranistky v árii Blondy z Únosu ze serailu trošku poznamenala určitá tréma či aklimatizace na pódiu. Výšky nezněly ještě uvolněně, což se ale objevilo dílčím způsobem i v notoricky známé árii Paminy z Kouzelné flétny, celkově ve frázování i dynamice dobře přednesené. Naopak velmi pěkně i ve výrazu vycházela často zpívaná árie Zerliny z Dona Giovanniho, zvolena byla ona polohově snazší, leč jistě vděčná árie v Graziosu – „Vedrai, carino, se sei buonino“. V celkově dobře volené dramaturgii večera bych byl docela raději slyšel onu náročnější druhou árii Zerliny – „Batti, batti, o bel Masetto“, která víc naznačí. Výborně si Tereza Štěpánková vedla v duetech, ať už Blondy s Pedrillem, Fiordiligi s Ferrandem, půvabně ve finále ve známém duetu Zerliny s Giovannim a velmi vtipně jí vycházela ve výrazu mile interpretovaná Papagena ve finále koncertu spolu s Adamem Plachetkou.

Důležitou a náročnou roli doprovodnou měla osvědčená Komorní filharmonie Pardubice s mladým dirigentem Janem Kučerou. Večer oživil orchestr i několika samostatnými vstupy v populárních Mozartových operních ouverturách. Orchestr, hrající opravdu v sestavě, jak napovídá adjektivum v jeho názvu, s dvěma kontrabasy, umí pracovat s dynamikou, doprovodit mnohdy v opravdu krásném pianu (například árie Ferranda), zní kompaktně, s homogenním zvukem, jemnými smyčci a ve zvuku dobře hrajícími dřevěnými dechovými nástroji. Když se orchestr rozehrál v plochách plasticky znějících plynulých frází, zněl velmi pěkně. Trošku potíží se však dostavovalo v samostatných nástupech akordů (Kouzelná flétna, Don Giovanni), kde nevládla v souzvuku akordů ideální jednota, v nahrávacím studiu bych musel rozsvítit červenou a akordy vrátit. Možná avízo dirigenta nebylo pro všechny hudebníky dost zřetelné, byť celkově vzato dirigoval pan Kučera koncert v tradičně pojatých, nehledaných tempech, dynamicky velmi dbal na nižší hladiny dynamiky, jak jsem výše už konstatoval. Pozorně sledoval souhru se sólisty a snažil se jim vyjít maximálně vstříc, v tempech i v citlivých místech pro souhru. Výborně zareagoval i při náhlé nevolnosti jednoho z posluchačů, který ve snaze odejít upadl a zůstal několik minut ležet. Než se řadě ochotných pomocníků podařilo zasáhnout, koncert dirigent duchapřítomně přerušil, pokračoval až po vyřešení neblahé situace. V přeplněném sálu se vytvořila poměrně dusná atmosféra, ač většina posluchačů roušky ignorovala, vzduch začínal být v auditoriu hůře dýchatelný, byť venku bylo už poměrně chladno.

Publikum reagovalo spontánně, dostavilo se – v Čechách jistě očekávané a snadno odhadnutelné – standing ovation. Přídavek Adama Plachetky v podobě nejpopulárnější Figarovy árie ze závěru prvního dějství opery Figarova svatba zazněl velmi atraktivně v technické i výrazové složce, byl završením příjemného, velmi pěkného operního večera.

Foto: MHF Český Krumlov – Libor Sváček