„V té době se začal objevovat pan dirigent Albrecht, který orchestru sliboval velké prebendy, nahrávací kontrakty v zahraničí…“

„Bylo řečeno, že orchestr se rozhodl pro změnu, která by jinak bývala měla nastat až někdy v roce 2003. Pro mě to byl velký šok.“

„Tento krachec mě probudil, zmobilizoval a já se musel velice rychle a důkladně nad sebou zamyslet a začít pracovat na tom, abych se z té krize rychle dostal.“

V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a doslova tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává nahlížet. V dnešním dílu se opět vrací k textu vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám Jiří Bělohlávek. Jde o kapitolu věcně popisující rezignaci na funkci šéfdirigenta České filharmonie v roce 1992 poté, co si část orchestru v problematické volbě vybrala Gerda Albrechta.

Když mi dirigent Jiří Bělohlávek posílal své vzpomínky tak, jak je namlouval do diktafonu, byly to monology bez mého jakéhokoliv vstupu či ovlivnění. Zásobil jsem ho desítkami otázek a ponechával na něm, co a jak se rozhodne pojednat s tím, že při našich setkáních budeme vše dotahovat a doplňovat. Jen Jiřího pokračující nemoc jakoby ho spíše podněcovala k co největší aktivitě, dirigentské i věnované rodině, a naše plánovaná dlouhodobější pracovní setkání se oddalovala. Nechtěl jsem ho ještě více zatěžovat, přizpůsoboval se, jak jsem mohl, vídávali jsme se v pauzách zkoušek, před koncerty, doma, když jsem vyzvedával či vracel různé materiály, které jsem zpracovával, tu a tam na obědech či večeřích, ale k probírání toho bylo tolik, že například jeho nadiktované vzpomínky jsme ponechávali stranou jako celý blok a nakonec se už nikdy k němu nedostali. A tak například vzpomínky na první vedení České filharmonie, které jsem rozdělil na dvě poloviny, se v druhé zúžily na dvě osobnosti, které Jiřímu bez jakéhokoliv mého hledání eufemismů překazily jeho umělecké plány. V chystané monografii bychom samozřejmě probrali a zhodnotili repertoár, sólisty, turné, nahrávky a období jako celek, ale taková možnost Jiřího předčasnou smrtí odpadla. I tak jsou jeho osobní vzpomínky jedinečné a k hodnocení se ještě buď dostanu sám, nebo to samozřejmě mohou učinit jiní. Jen pokud jde právě o toto období, tak idylický plakát z amerického turné z podzimu roku 1990 zdaleka nevystihuje skutečnou atmosféru oněch let.

V roce 1990 odešel pan dirigent Neumann do penze a já byl orchestrem potvrzen v roli šéfa, poprvé.

Ta spolupráce začala zdánlivě dobře. Šel jsem do toho samozřejmě s velkou energií, velkými představami a s velkou ctižádostí. Ale ta konstelace nebyla úplně dobrá, už jen díky managementu vedenému panem Tvrzským. Byl to subalterní úředník, který dlouho ve Filharmonii pracoval jako tajemník, a protože byl politicky na výši, spolehlivý, nikdy si nezadal s komunisty, tak po roce 1989 byl najednou persona grata a stal se ředitelem. A s ním jsem se vůbec jaksi nepotkával, myslím, že vysloveně pracoval proti mně. Rozhodně to nebyl člověk, který by mě byl podporoval. Ta situace byla komplikovaná i tím, že jsem ve Filharmonii působil už dvacet let a ten přechod na pozici šéfovskou nebyl žádnou novinkou, nepřišel nový člověk, který by měl jiný způsob. Jenom jsem začal tvrději vyžadovat kvalitu, zlepšení pořádku a intenzivnější práci orchestru. To nebylo příliš populární a v kombinaci s nepřízní, nepodporou ředitele to přerostlo ve velmi obtížnou situaci.

Fotografie Jiřího Bělohlávka z výtahu v Royal Festival Hall v Londýně sice s touto kapitolou přímo nesouvisí, ale je mezi stovkami v mém archívu jediná, která ukazuje tvář dirigenta v nestřeženém momentu a situaci, kdy je jeho práce nadměrně nesnadná. Tvář, kterou Jiří na pódiu neukázal ani v těch nejtěžších životných chvílích.

Navíc se v té době začal objevovat pan dirigent Albrecht, který orchestru sliboval velké prebendy, nahrávací kontrakty v zahraničí, a vznikla tam určitá rozpolcenost. Vytvořila se skupina lidí velmi intenzivně propagující myšlenku, že Česká filharmonie by měla mít zahraničního dirigenta a pan dirigent Albrecht je ideální typ. On skutečně podporoval některé hráče přímo osobně, tedy finančně, založil i jakési muzeum, trvalou výstavu hudebních nástrojů, a stavěl tu svoji pozici velmi ze široka, zatímco já byl pořád ten stejný mladý dirigent, který najednou začal tlačit na nejrůznější věci, aby se proměňovaly. Vznikal tam antagonistický vztah, který vyvrcholil v roce 1991 na zájezdě v Japonsku, kde ta agresivní skupina Albrechtovců vyvolala hlasování, které dopadlo v poměru 53:48 ve prospěch Gerda Albrechta. Bylo řečeno, že orchestr se rozhodl pro změnu, která by jinak bývala měla nastat až někdy v roce 2003. Pro mě to byl velký šok, velmi nepříjemná situace a stres. Reagoval jsem na to tak, že jsem tedy z postu šéfa rezignoval, protože jsem to chápal jako vyslovení nedůvěry, ale přitom jsem přislíbil dodržet praktické závazky, pokud bude zájem, což byl.

Když se na to dívám zpětně, byl to sice pro mě tehdy velký otřes, ale nicméně velmi zdravý a důležitý mezník. Měl jsem do té doby tu svoji cestu nalinýrovanou bez sebemenších protivenství, samozřejmě až na drobné výjimky, ale v zásadě velmi přímočarou, což mě nenutilo k žádnému enormnímu výkonu nebo vypětí. Zatímco tento krachec mě probudil, zmobilizoval a já se musel velice rychle a důkladně nad sebou zamyslet a začít pracovat na tom, abych se z té krize rychle dostal. Výhodou bylo, že už jsem tehdy měl dost zahraničních kontaktů a zahraničních nabídek, na které jsem teď měl mnohem více času a mohl se věnovat jim.

——

Jsem rád, že mohu dnešní Jiřího vyprávění doplnit několika pozoruhodnými a výmluvnými dobovými dokumenty, počínaje jeho otevřeným dopisem České filharmonii:

Oslavná recenze koncertu 24. ledna 1992 sice zmiňuje, že v orchestru s volbou šéfdirigenta vládnou vášně, ale pozdější oficiální informace ČF nemohou být stran následného Jiřího odchodu stručnější – klíčovou větu je téměř třeba hledat lupou, přesněji k nalezení je pouze informace o jmenování Gerda Albrechta šéfdirigentem.

Česká filharmonie si touto volbou nijak nepomohla a až do návratu Jiřího v září 2012 byla její existence prodchnuta nepohodou a nepokoji, které se zákonitě odrážely i na jejích koncertech. Jiří se vždy zdržoval komentářů a dnes na závěr rád připojuji další recenzi, tentokrát Petara Zapletala, se kterým jsem kdysi, tedy přesně před půl stoletím, jemně polemizoval v časopisu Melodie stran problematiky populární hudby. S jeho hodnocením nejen televizního portrétu Jiřího Bělohlávka z roku 1994, ale celkovým tehdejším pohledem na Jiřího však velmi rád souhlasím. Přestože je tato část Jiřího vzpomínek poněkud strohá, ostatně už Petar v recenzi doceňuje Jiřího pomíjení konfliktu a nadhled nad věcí, tak o to více doceňuji, že je Jiří nakonec víceméně sebekritický a přiznává – možná proto, že rád – jak mu byl nucený odchod z ČF prospěšný. České filharmonii i Jiřímu byl o to prospěšnější jeho návrat o dvacet let později.

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera