„Po zvukové stránce volila interpretka spíše komornější hlasy, a tak dala pak více vyznít plenu varhan, kterým po celý koncert spíše šetřila.“

„Bylo jasně znát, že si je interpretka disonancí dobře vědoma, a tak se je snažila alespoň více zdůraznit artikulačně.“

„Přestože varhany skýtají možnost hrát téměř jakoukoliv literaturu, Káčerková využila pouze takových skladeb, které by bylo možné interpretovat na nástroj v jeho původní podobě.“

Michaela Káčerková otevřela ve čtvrtek Mezinárodní varhanní festival v Olomouci, který patří již více než padesát let mezi největší „svátky varhanní hudby“ v naši zemi. Jeho domovským působištěm je proboštský chrám svatého Mořice. Avšak kvůli probíhajícím opravám tamních varhan je letos už druhý ročník celého festivalu přesunut do katedrály svatého Václava a do kostela Panny Marie Sněžné. Oba chrámy disponují neméně zajímavými nástroji, neboť pro svou stylovou vyhraněnost umožňují autentické provedení skladeb, které byly pro daný typ varhan komponovány.

Zahajovací koncert Olomouckého varhanního festivalu se konal v chrámu Panny Marie Sněžné. Protagonistkou tohoto večera byla mladá česká varhanice Michaela Káčerková, která se soustavně věnuje koncertní činnosti doma i v zahraničí, ale je činná také jako organizátorka několika hudebních festivalů, mimo jiné Mezinárodního hudebního festivalu J. C. F. Fischera a Karlovarských hudebních večerů. Od tohoto roku navíc působí ve funkci ředitelky Karlovarského symfonického orchestru. Na tomto večeru vystoupila také se smyčcovým ansámblem sestaveným z členů Moravské filharmonie Olomouc.

Pilířem celého programu byly tři varhanní koncerty českého pozdně barokního (či spíše klasicistního) skladatele Františka Xavera Brixiho, od jehož smrti letos v říjnu uplyne 250 let. Dále byl pak doplněn čtyřmi sólovými skladbami německých barokních skladatelů, Bacha nevyjímaje. Takto sestavený program byl tím nejlepším lákadlem jak pro odborníky, tak pro širokou veřejnost.

Michaela Káčerková si na úvod koncertu zvolila Brixiho Varhanní koncert C dur. Posluchačsky jistě velmi vděčná kompozice měla drobné interpretační trhliny v artikulaci a celkovém rytmu, způsobené patrně nevyrovnanou mechanikou a dost možná také velkým odporem manuálu hlavního stroje varhan. Po zvukové stránce volila interpretka spíše komornější hlasy, a tak dala pak více vyznít plenu varhan, kterým po celý koncert spíše šetřila.

Následující Brixiho Koncert D dur, který se nacházel uprostřed programu, byl více zajímavý po zvukové stránce, protože interpretka více využila jednotlivých rejstříkových barev nástroje. Avšak opět i zde jsem měl mírný problém s rytmem, ve kterém jsem se již poněkud přestával orientovat.

Poslední z Brixiho koncertů (opět D dur) byl nejzajímavější. Dal totiž opět možnost ukázat barevné možnosti varhan a po interpretační stránce byl nejjistější, a tak vyplynul v efektní závěr celého zahajovacího koncertu.

Mezi tyto jednotlivé koncerty zařadila interpretka čtyři sólové skladby. První dvojice patřila Johannu Jacobu Frobergerovi a Johannu Sebastianu Bachovi. Frobergerova Fantasia sopra ut, re, mi, fa, sol, la bývá hrávána spíše pomálu. Nicméně se jedná o skladbu velmi zajímavou, polyfonně i invenčně velmi nápaditou a posluchačsky jistě velmi vděčnou.

Pravděpodobně druhá nejhranější chorálová partita „Ach, was soll ich Sünder machen“ Johanna Sebastiana Bacha skýtá jak možnost virtuózního přednesu, tak i nepřeberné možnosti ve zvukově barevném využití nástroje. Obojího bych čekal poněkud více.

Passacaglia d moll Johanna Caspara Kerlla patří ke skladbám u nás spíše neslýchaným. Bohužel však v naši vlasti nedisponujeme přílišným počtem nástrojů, na které by se zrovna tato skladba dala s maximálním úspěchem interpretovat, neboť tento druh kompozice vyžaduje tzv. středotónové ladění, kde některé disharmonie vyznívají velmi ostře (někdy až brutálně), s čímž autor samozřejmě počítal a udělal z toho jistou přednost. Tím je právě taková skladba zajímavá. Bylo jasně znát, že si je interpretka těchto disonancí dobře vědoma, a tak se je snažila alespoň více zdůraznit artikulačně.

Chaconne F dur Johanna Caspara Ferdinanda Fischera byla velmi příjemným osvěžením celého koncertu. Jedná se o skladbu s nádechem francouzské předehry, která navozuje slavnostní atmosféru, a tedy na slavnostním zahajovacím koncertě měla zajisté své místo.

Je velmi chvályhodné, že celý program tohoto koncertu si byl dobře vědom historie barokního nástroje u Panny Marie Sněžné. A přestože tyto varhany prošly během staletí značnou proměnou, a tedy skýtají možnost hrát téměř jakoukoliv literaturu bez závažnějších komplikací, Michaela Káčerková využila pouze takových skladeb, které by bylo možné interpretovat na nástroj v jeho původní podobě.

Jiří Kovář

Foto: Šimon Kadula

Facebook X E-mail WhatsApp