Simona Šaturová si získala publikum milým projevem a usměvavým vystupováním.“

„Své árie stejně neokázale jako Simona Šaturová přednášel i Petr Nekoranec.“ 

„Přehlídku vede Jiří Partyka s obdivuhodně idealistickým přesvědčením.“

Třetí ročník Lednicko|valtického hudebního festivalu pořádaného na samém konci Moravy na jihovýchodě země přinesl osm pěkných koncertů. Korunoval je sobotní ryze händelovský program Simony Šaturové a Petra Nekorance, kterým pořadatelé navíc zpřítomnili vědomě připomínané tradice tohoto území. Týkají se Lichtenštejnů, ale v dnešní době se k nim také přidávají kontakty Čechů a Rakušanů. 

Z Rakouska do Valtic je to přes kopec doslova pár set metrů. Festival, jehož koncerty jsou umísťovány do zajímavých objektů Lednicko-valtického areálu, chráněného z hlediska přírodně i památkářsky cenných hodnot, uzavřelo vystoupení v Jízdárně valtického zámku  – za účasti představitelů všech tří zmíněných států.  Zrekonstruovaný barokní prostor má nyní podobu podlouhlého sálu s až osmi sty místy. Z hlediska akustiky je však rozumných zhruba pět set vyžívaných míst. Bylo plno. Několik instrumentálních čísel a několik árií z oratorií a oper Georga Friedricha Händela stálo příjemně na hraně mezi přístupně líbivým a náročněji vážným programem. Orchestr Barocco sempre giovane dal koncertu dostatek energie a zvuku blížícího se době vzniku hudby. Provedení řídí houslistka u prvního pultu, mladé obsazení je původcem nerutinní hry souboru. Ve smyčcovém orchestru se dvěma hoboji podporovala basové tóny loutna, u cembala seděl varhaník Pavel Svoboda. I když se přihodilo několik drobností a občas se od dokonalosti trochu vzdálil souzvuk v nejslyšitelnějších vyšších polohách houslí, byl celkový výsledek v sinfoniích, ouverturách a v Concertu grossu op. 6 č. 11 příjemný k poslechu a nebyl zdaleka jen výplní mezi pěveckými čísly. I když k nim se pochopitelně pozornost soustřeďovala víc než k orchestru. 

Sopranistka Simona Šaturová si jako vždy získala publikum milým neafektovaným projevem a usměvavým vystupováním. V barokní hudbě krásně uplatnila své rovné jasné výšky i pohyblivost hlasu. Niterný prožitek, klid a neokázalá krása, které vložila do známé árie Lascia Ch´io Pianga z Händelovy opery Rinaldo, budily radost i úctu. Dovolila si opravdu pomalé tempo, které udýchala, zvolila prostý, působivý výraz, melodii v opakování hodně bohatě ozdobila. Koncert však ani trochu nebyl primárně oslnivým výběrem známých árií nebo vypjatou přehlídkou virtuozity. Nedlouhé scény z oper Ariodante a Rodelinda, stejně jako výňatky z oratoria Mesiáš, zazněly mile až nenápadně, ale současně v dostatečně jasném stylovém ukotvení, technicky i výrazově krásně zvládnuté, ale nezpívané na efekt. Své árie stejně neokázale jako Simona Šaturová přednášel i tenorista Petr Nekoranec. 

V pětadvaceti se loni stal absolutním vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže Francesca Viñase, pořádané v Gran Teatre del Liceu v Barceloně. Letos postoupil do semifinále Domingovy soutěže Operalia. Jeho hlas dál vyzrává, ve Valticích působil pevněji, usazeněji, silněji než třeba před rokem. Známe ho z Rossiniho koloratur a z dalších úkolů jako hlas lehký, vysoko posazený, schopný klenout belcantové melodie i je perlivě zdobit. Nyní se zdál být sytější. Souvisí to nejen s akustikou prostoru, ale zřejmě především s dalším studiem a zdokonalováním a možná i s provozními úkoly, které mu budou přicházet na novém místě ve Stuttgartu, kam nastoupil v září jako sólista operního souboru. V uplynulých dvou letech byl Petr Nekoranec jako první Čech účastníkem projektu Lindemann Program for Young Artist – programu pro mladé Metropolitní opery v New Yorku. Je jasné, že je s ním do budoucna na hudební scéně nutno hodně vážně počítat. Händela, nejen známé číslo z Mesiáše, ale i další árie, zazpíval lahodně, cituplně, ve scéně z opery Ariodante s krásně otevřenými i podepřenými vysokými tóny… A v rozkošně pozitivním duetu „Happy we!“ z opery Acis a Galatea se Simonou Šaturovou v tak zřejmém vzájemném pěkném muzikantském a lidském naladění, že byla radost nejen se dívat, ale především také poslouchat.   

Ve dvou týdnech nabídl Lednicko|valtický hudební festival osm hodnotně obsazených koncertů. Do dramaturgie se promítl rok 1918 symbolickou účastí  umělců z Česka, Slovenska, Rakouska a Maďarska. Připomenut byl opět Josef Triebensee, kapelník rodu Lichtenštejnů a pozdější ředitel Stavovského divadla v Praze. Archivy vydaly svědectví o hudebním výběru, který Triebensee na šlechtickém dvoře uplatňoval. Vedle Mozartovy Mše c moll tak na festivalu zaznělo například Haydnovo moteto „Insanae et vanae curae“. Dechový soubor Belfiato Quintet hrál loveckou hudbu, Musica Florea a herec Josef Somr v kostele v Břeclavi-Poštorné společně přednesli Sedm slov Vykupitelových na kříži od Josepha Haydna. Hostoval zde Janáčkův komorní orchestr, houslista Václav Hudeček a violistka Kristina Fialová, barytonista Svatopluk Sem a sopranistka Doubravka Součková…

Závěrečný večer evidentně vystihl charakter celého festivalu. Přes skvělá jména sólistů nebyl prvoplánově hvězdným galakoncertem. Přehlídku pořádá Jiří Partyka, houslista, profesionální hudebník pocházející z Břeclavi. Vymýšlí, plánuje, organizuje a vede festival s osobním, obdivuhodně  idealistickým přesvědčením o důležitosti krásy pro lidský život, kterou hudba zprostředkovává, i s jasným záměrem oživovat region a spolu s tím i zmíněné mezinárodní vazby. Daří se mu získávat partnery, finance a zajímavé umělce. Dramaturgické, umělecké i kulturně politické cíle už má jasné i pro příští rok. Lednicko|valtický hudební festival je vzdálen od velkých center, je možná nenápadný, ale zdravě ambiciozní a evidentně tam, kde je, funguje. 

Foto: Lednicko|valtický hudební festival a Petr Veber