„Ivo Kahánek s Martinou Jankovou mají v plánu Chopinovy písně natočit a připravují se na to při koncertech.“

„Martina Janková prokázala při zachycení mazlivé výslovnosti polských slov mimořádnou empatii a vynalézavost.“

„Pěkným bonusem bylo před koncem koncertu uvedení skladbičky Mazur pro profesora Hanku Jakież kwiaty.“

Klasika o čtvrté je odpolední komorní cyklus lákající publikum ve všední den, i v zimě ještě za světla, do Sukovy síně pražského Rudolfina. První únorovou středu v něm jeho iniciátor Ivo Kahánek koncertoval společně se sopranistkou Martinou Jankovou. Polské písně Fryderyka Chopina proložil jeho dvěma klavírními scherzy. Vznikl z toho milý hodinový sendvič, plný hudebního šarmu a obrozenecké poezie. Škoda, že přilákal pouhé dvě desítky posluchačů.

Ve varšavském muzeu je mezi exponáty také písanka z doby, kdy Fryderyk Chopin chodil do školy. Polsko bylo tehdy pod ruskou nadvládou a děti se učily azbuku… Jeho otec pocházel z Francie a skladatel sám pak ve Francii žil. Ruština, francouzština… Polština je paradoxně vzácností. O to zajímavější jsou Chopinovy písně na polské texty. Ivo Kahánek s Martinou Jankovou mají v plánu je natočit a připravují se na to při koncertech. Ten středeční v pražském Rudolfinu byl sice – vzhledem k pouhým dvěma desítkám lidí v auditoriu – skoro marnotratnou nabídkou, ale na hodnotě a kvalitě vystoupení to nic nemění. Byl to krásný komorní koncert, naplněný muzikalitou i mile historickým duchem.

Opus 74 obsahuje půldruhého tuctu drobnějších písní s polskými texty, komponovaných mezi roky 1827 až 1847 a vydaných až posmrtně jako Zbiór śpiewów polskich Fryderyka Chopina. Autory textů jsou různí básníci, například Stefan Witwicki, Józef Bohdan Zaleski, Adam Mickiewicz, Wincenty Pol, Zygmunt Krasiński a Ludwik Osiński.

Martina Janková prokázala při zachycení mazlivé výslovnosti polských slov mimořádnou empatii a vynalézavost, které propojila se zkušeným vyjádřením zpívaných textů dikcí, gesty a mimikou. Vystihla obsah písní pohybující se na pomezí bezprostřednosti a naivity, a to v mnoha polohách: v posmutnělosti i rázné energičnosti, vzrušené baladičnosti i rozvernosti, v polohlase i naplno. Její projev, usměvavý, pozitivně vstřícný, se krásně pojí s mozartovsky lehkým sopránem, nejpříjemnějším ve střední a nižší poloze. Chopinovy písně rozhodně nepotřebují ani stopu operního patosu – a nic takového se opravdu během hodinového programu neobjevilo.

Ivo Kahánek měl dvojí úkol. Podpořit pěvkyni v trochu konvenčních, krotkých a lehce schematických, ale přesto ne podřadných doprovodech, a oddělit tři „sety“ písní dvěma typickými, mnohem náročnějšími Chopinovými scherzy: překotně naléhavým v h moll, s nárazy a poryvy a pak s přemítavě fantazijním středním dílem, a potom závažnějším, temnějším a robustnějším v tónině cis moll.

Pěkným bonusem bylo před koncem koncertu uvedení skladbičky Mazur pro profesora Hanku „Jakież kwiaty“, k němuž neexistuje klavírní doprovod. Jak sólistka po dozpívání krátce vysvětlila, Chopin byl osloven proslulými českými „Rukopisy“, za nimiž spisovatel, básník, buditel, jazykovědec, slavista, literární historik, knihovník, archivář, kustod, publicista, překladatel, editor a vysokoškolský pedagog Václav Hanka stál: jako objevitel, ale jak se mnohem později zjistilo, asi i falzifikátor.

Foto: Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp