„Bachovu velikost znovu v plné míře rehabilitoval po téměř stoletém „spánku“ Mendelssohn památným uvedením Matoušových pašijí v roce 1829, zatímco význam zapomenutého Jana Dismase Zelenky si začínáme uvědomovat až nyní.“

„Klavír byl Novákovi nástrojem nejbližším, virtuosně jej ovládal, dokázal jím vytvořit osobitý, harmonicky a melodicky bohatý, ale především stylizačně perfektně vytvořený hudební obraz.“

„Na stanici Český rozhlas D dur máme možnost tento týden vyslechnout tři Novákova díla, každé z jiné tvůrčí periody, každé stylově odlišné.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem pro „samou hudbu“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 6. 3. do 12. 3. 2023?

Význam díla každého tvůrce se v proudu času proměňuje. Bruckner byl svými současníky někdy až vysmíván a plného uznání se nikdy nedožil, zatímco dnes jsou jeho symfonie považovány za vrcholný plod pozdního romantismu. Bachovu velikost znovu v plné míře rehabilitoval po téměř stoletém „spánku“ Mendelssohn památným uvedením Matoušových pašijí v roce 1829, zatímco význam zapomenutého Jana Dismase Zelenky si začínáme uvědomovat až nyní. Naopak dobové oceňování některých skladatelů se proměnilo v jejich zapomenutí, kdo dnes kromě milovníků opery zná jména jako Cimarosa, Mehul, Auber, což jsou ti přece jen občas hraní.

20. století se svým překotným rozvojem hudby iniciovalo stylové proměny v průběhu života snad všech významnějších tvůrců, skladatelský vývoj Stravinského je zářným příkladem. Od ruského folklorního období přes neoklasicismus až k serialismu. Naproti tomu jsou autoři, kteří byť procházejí různými vlivy, v podstatě si udržují svůj osobitý tvůrčí jazyk, jen částečně ovlivňovaný tím, co se děje kolem nich, po celý život. Takovým tvůrcem byl Vítězslav Novák, na pražské konzervatoři zpočátku považovaný za nepříliš talentovaného žáka, jehož skladatelský potenciál vlastně objevil a rozvinul až pobyt v mistrovské třídě Antonína Dvořáka. Opouštěl ji v roce 1892 a spolu se spolužákem Josefem Sukem už byli považováni za nejperspektivnější osobnosti nastupující generace. Vítězslav Novák jí zůstal po celý svůj život, protkaný obdobími velkého vzepětí i sestupů, tvůrčích vrcholů i krizí, bojů a sporů nejen o své vlastní dílo, ale i o podobu české hudby jako celku. Vzpomeňme jen na jeho polemiky se Zdeňkem Nejedlým zasahující do tzv. bojů o Dvořáka nebo spory o kvalitu provedení svých oper v Národním divadle v cyklu k jeho 60. narozeninám s Otakarem Ostrčilem. Byl jako skála, hrdý, sršatý, perfekcionista, který si sám na sebe vymýšlel náročné kompoziční úkoly, a skvěle je zvládal. Dnes se jeho dílo k naší škodě moc nehraje. Milovaná je Slovácká suita, hrají se jeho symfonické básně, občas se objeví kantáta Bouře, některá divadla občas uvedou některou z oper jako jistou povinnost, zní jeho klavírní dílo a stylizace lidových písní, zejména slováckých. Vítězslav Novák si ale rozhodně nezaslouží odsun z koncertních pódií a operních jevišť do zapomenutí a je i u něj stále co objevovat.

Na stanici Český rozhlas D dur máme možnost tento týden vyslechnout tři Novákova díla, každé z jiné tvůrčí periody, každé stylově odlišné. Když Novák končil v roce 1896 studium klavíru, chtěl absolvovat vlastním klavírním koncertem. O prázdninách 1895 dokončil partituru, ale nakonec, jak sám ve svých vzpomínkách uvádí, se mu koncert znechutil. Skladba nakonec poprvé zazněla až v roce 1915, s nepříliš kladnými úsudky hudebních kritiků. A tak koncert doslova zmizel v propadlišti dějin. Až v roce 2019 jej oživil klavírista Jan Bartoš, který s pražskými rozhlasovými symfoniky za řízení Jakuba Hrůši Novákův koncert e moll (bez opusového čísla) nahrál. Byť má zřetelně patrné tři věty, které autorka textu k CD Vlasta Reittererová charakterizuje slovy „…Energické téma první věty a baladicky laděná pomalá věta znějí skutečně lisztovsky, a rondo závěrečné věty v rytmu furianta představuje jasné přihlášení ke vzporu Antonína Dvořáka“, Novák ve formě koncertu užil principu „vícevětosti v jednovětosti“ a pokusil se „o organické spojení cyklu na základě monotematismu“. (ne 12. 3., 14:08).

Klavír byl Novákovi nástrojem nejbližším, virtuosně jej ovládal, dokázal jím vytvořit osobitý, harmonicky a melodicky bohatý, ale především stylizačně perfektně vytvořený hudební obraz. O necelých patnáct let po klavírním koncertu složil Novák rozsáhlou klavírní báseň Pan, která je považována za skladatelovo nejvíce „impresionistické“ dílo, a to třeba užitím neterciových akordů či využíváním modality včetně kombinace diatoniky s pentatonikou. Novákův Pan, klavírní báseň v tónech, op. 43, je mimořádně obtížné, virtuózní dílo, jímž se chtěl skladatel doslova „blýsknout“. Změřily s ním své síly generace českých klavíristů, jako Václav Štěpán, František Rauch či z těch soudobých Martin Vojtíšek. Na stanici Český rozhlas D dur nabízíme nahrávku Františka Maxiána. (čt 9. 3., 15:06)

A do třetice Novák, ve svém mistrovsky zvládnutém orchestrálním výkonu. V letech 1936-37 složil Jihočeskou suitu, do níž uložil obavy o osud země a zároveň svou typickou bojovnou hrdost, která snad nejvýrazněji zazní v části nazvané Kdysi (Pochod Táborů). Hraje Moravská filharmonie, kterou řídí Marek Štilec. (st 8. 3., 10:40)

Foto: Vojtěch Havlík, MfO (Facebook), Wikipedia (volné dílo)