„Přítomnost je mostem od minulosti do budoucnosti a staré vzory nám mohou být v mnohém užiteční. Kdo nezná své předky, jako by žil ve vzduchoprázdnu.“ 

„Pojem neoklasicismus se poprvé objevil ve výtvarném umění a architektuře, ale zdomácněl i v hudbě.“

„Maurice Ravel, významná osobnost francouzského impresionismu, se jako řidič aktivně účastnil první světové války, a její hrůzy a smrt jeho kamarádů jej ovlivnily na celý život.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem pro „samou hudbu“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 13. 3. do 19. 3. 2023?

Učíme se od svých předků. Člověk na začátku svého života získává první poznatky od svých rodičů, prarodičů, svého okolí. Podvědomě se učí jazyku, napodobuje to, co vidí kolem sebe, přejímá vzorce chování, vztahy a základní poznatky o běhu světa. Cílevědomé vzdělávání nastupuje postupně a vzory přestávají být nejbližší příbuzní, člověk začíná objevovat svět prostřednictvím učitelů, knih, širšího okolí, přijímá kulturu své společenské „bubliny“ a poznává nejen přítomnost, ale i minulost. Přítomnost je mostem od minulosti do budoucnosti a staré vzory nám mohou být v mnohém užiteční. Kdo nezná své předky, jako by žil ve vzduchoprázdnu. Platí to pro jedince, platí to i pro celou společnost. Poznání uměleckých děl tvůrců vzdálené i bližší minulosti je důležitou součástí celkového kulturního univerza, podmínkou uměleckého rozhledu, nezbytnou součástí vzdělávání budoucích profesionálů i základem uměleckých produkcí pro nejširší veřejnost.

Pojem neoklasicismus se poprvé objevil ve výtvarném umění a architektuře, ale zdomácněl i v hudbě. V první polovině 20. století se stal jakousi obranou před výboji modernismu a je charakteristické, že u většiny skladatelů znamenal často jen určitou periodu jejich tvorby, snad jakýsi odpočinek na cestě k moderní, originální, novátorské hudební řeči. Jako by se tvůrci vyrovnávali s odkazem mistrů minulých dob, jejichž díla byla zejména v 19. století, v době expanze sebevědomého romantismu, odsunuta na vedlejší kolej, a znovuobjevovali jejich krásu.

Dramaturgové hudebních bloků stanice Český rozhlas D-dur tato díla zařazují rádi, a tak mohu v tomto týdnu nabídnout tři z nich, a to docela zásadní. Když v roce 1936 v nedožitých 57 letech nečekaně zemřel Ottorino Respighi, ztratil hudební svět skladatelskou osobnost, pro niž se neoklasicismus stal celoživotním hudebním stylem. Nepochybný vliv mělo jeho muzikologické vzdělání, zabýval se hudební historií, zvláště obdobím renesance a baroka. Zasadil se o novodobé provádění skladeb Claudia Monteverdiho, Antonia Vivaldiho či Benedetta Marcella. Ohlas této tvorby hluboce ovlivnil jeho vlastní kompoziční styl, který bychom vlastně spíš než neoklasicismus měli nazývat neorenesance či neobaroko. V roce 1927 poprvé zazněl jeho cyklus Ptáci, v němž zpracoval témata barokních mistrů 17. a 18. století inspirovaných ptačím zpěvem. Pětidílná suita pro malý orchestr zpracovává skladby B. Pasquiniho (Preludium), J. de Gallota (Holubice), J. P. Rameaua (Slepička), J. van Eycka (zpracovatele anglické lidové písně o slavíkovi) a opět B. Pasquiniho (Kukačka). Skladbu nastudoval s Pražským komorním orchestrem umělecký vedoucí Josef Vlach. (po 13. 3., 8:01).

Igor Stravinskij patřil k těm skladatelů, u nich neoklasicismus byl jen periodou, byť se vlastně s hudební minulostí vyrovnával celý život. Když jej na počátku 20. let oslovil dávný přítel Sergej Ďagilev, aby pro jeho soubor Ruské balety opět složil nějakou skladbu (předtím to byly slavné balety Pták Ohnivák, Petruška či Svěcení jara), tentokrát inspirovanou skladbami Giovanni Battisty Pergolesiho (1710-1736), Stravinskij chvíli váhal, ale pak sáhl po údajném Pergolessiho díle Concerti Armonici. Nemohl vědět, že jejich skutečným autorem je nizozemský šlechtic a diplomat Unico Wilhelm van Wassenauer (1692-1766), příležitostný skladatel, který svých šest harmonických koncertů publikoval anonymně v roce 1740. V roce 1755 byly vytištěny v Londýně jako skladby houslisty a impresária Carla Ricciottiho, což později vyvrátil polský skladatel Francsizek Lessel. Připsal je ovšem právě Pergolessimu. Až v roce 1980 byly nalezeny původní rukopisy ve Wassenauerově rodném zámku Twickel v nizozemské provincii Overijssel. Stravinského Pulcinella byl nakonec inspirován i dalšími barokními skladateli, libreto napsal sám tvůrce choreografie Léonide Massine podle starých vzorů commedia del´arte, kostýmy vytvořil Pablo Picasso. Balet obsahuje 21 částí a je určen pro malý orchestr a tři pěvecké sólisty. Měl premiéru v roce 1920 (a Ďagilev stejně jako tehdejší kritika s ním nebyl spokojen), o dva roky později Stravinskij vytvořil osmidílnou orchestrální suitu, která se stala jednou z jeho nejhranějších kompozic. Uslyšíme ji v podání Orpheus Chamber Orchestra. (út 14. 3., 10:44).

Třetí dílo má inspiraci dvojího druhu. Maurice Ravel, významná osobnost francouzského impresionismu, se jako řidič aktivně účastnil první světové války, a její hrůzy a smrt jeho kamarádů jej ovlivnily na celý život. V roce 1917 složil na památku padlých přátel šestidílnou klavírní suitu. V ní se inspiroval barokními instrumentálními suitami, které vytvořil francouzský cembalista François Couperin. Jednotlivé části, ve střídání pomalých a rychlejších barokních tanců, naplnil Ravel hudbou ve stylu dobového neoklasicismu. Z cyklu později vybral čtyři části a ty zinstrumentoval do orchestrální suity. Původní klavírní verzi zahraje na stanici D-dur Boris Krajný. (st 15. 3., 12:41).

Celý čtvrteční večer je věnován památce skladatele Otomara Kvěcha, který nás opustil před pěti lety. Poznali jsme se v polovině 70. let v tehdejším Armádním uměleckém souboru, což bylo pro absolventy uměleckých škol skvělé místo pro odkroucení povinných dvou či jednoho roku vojny. Od té doby jsme se střídavě potkávali na koncertech či v rozhlase a vždy jsme si měli co říci. Ota byl muzikant a současně „rozhlasák“ každým coulem. Jeho hudebním krédem byla posluchačská srozumitelnost, síla hudebního sdělení bez okázalých experimentů, jeho silnou stránkou byla perfektní orchestrace, vzory nacházel ve velkých symfonicích 20. století, jako byli Šostakovič, Honegger, Birtten, stejně jako v dílech Brahmsových, Dvořákových i Mozartových. Kryštof Spirit připravil mix skladeb nejen Otomara Kvěcha, ale také Johannesa Brahmse, Benjamina Brittena, Wolfganga Amadea Mozarta či jednoho z jeho učitelů Jiřího Pauera. (čt 16. 3., 20:00-24:00).

Foto: Wikipedia (volné dílo) Chris Lee, Miroslav Pilát, Fb – Bílá pastelka