KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Emil Drápela: Umělec musí vědět, kdy odejít se ctí english

„Nastoupil jsem, když mi bylo dvaadvacet let, a to za éry obávaného, ale skvělého šéfdirigenta Františka Jílka“

„Vylučovací metodou padla volba na klarinet a já neprotestoval.“

„Říkám si, jestli bychom se neměli o stavbu koncertního sálu zasazovat nějak razantněji.“

První klarinetista Filharmonie Brno Emil Drápela oslavil 64. narozeniny a odchází do důchodu. Proč, když je stále v plné síle a skvěle mu to hraje? Co bude dělat dál? Nebude mu hudba, která je celý život jeho posláním, chybět? O tom i dalších věcech, co v životě prožil, se rozpovídal pro portál KlasikaPlus.cz.

Prožil jste dvaačtyřicet let v orchestru Filharmonie Brno jako první klarinetista. Proč to náhlé rozhodnutí?

Kdepak, náhlé nebylo. Promýšlím to už delší dobu. Jeden z důvodů je ten, že nechci, aby si při mé hře někdo z mých kolegů třeba jen v duchu podivil, co že se to najednou z mého místa ozývá. A další důvod: věk nepřechytračím a cítím, že se mi pomalu, ale jistě přece jen zhoršuje zdraví, zejména výdrž dechová. Nechci, aby to jako první poznali posluchači a kritici. Člověk by měl vědět, kde jsou jeho limity, a umět odejít. Byla to krásná léta ve vysněné práci, která byla i mým koníčkem, ale čas se naplnil. Těším se, že vyměním své místo v orchestru za místo posluchače v hledišti. Samozřejmě, že klarinet na zeď nepověsím nadobro, ale upřímně… musela by být opravdu hodně silná motivace, abych ho z ní sundal.

Vždy jste chtěl hrát ve filharmonii?

Byl to od dětství, kdy jsem začal chodit na koncerty filharmonie, můj sen. Nastoupil jsem na základě vítězství v konkurzu na místo prvního klarinetisty, když mi bylo dvaadvacet let, za éry obávaného, ale skvělého šéfdirigenta Františka Jílka. Hraji dodnes rád, můj orchestr je báječný kolektiv, přestože má snad nejhorší pracovní podmínky ze všech filharmonií, které znám. Besední dům je sice krásný, ale když zde musíme zkoušet v plném symfonickém obsazení, je to psychicky i akusticky velmi náročné. Když potom hrajete v nějakém skvělém koncertním sále, v Tokiu, Vídni, Katowicích, skoro kdekoli jinde, zjišťujete, že zvuk našeho orchestru je nádherný. 

Sál Besedního domu ale dobrou akustiku má, nebo ne?

Velmi dobrou. V 19. století tomu rozuměli, když ho stavěli. Pro komorní hudbu je ideální dodnes. Jenže je to sál maximálně pro čtyři sta padesát posluchačů a pódium je komfortní tak do pětatřiceti účinkujících. Vše navíc je už nadlimitní a zvukově zahlcující. Jenže jiný akusticky vhodný sál v Brně není, tak se tu provozují kromě koncertů komorních i koncerty s velkým orchestrem, a dokonce i se sborem! Prodlužujeme jeviště a zmenšujeme hlediště, posluchači se tísní a zvuk je předimenzovaný. Je to zkrátka nekomfortní prostředí pro všechny, i když nakonec odcházejí posluchači nadšení. 

Poznal jste asi hodně sálů v zahraničí…

Díky filharmonii, ale například i Českým komorním sólistům jsem sólově koncertoval v sedmnácti státech Evropy i Asie, dokonce i v Africe. Další desítky zemí jsem navštívil jako člen orchestru. Kdysi jsme jezdili na turné v podmínkách, které si dnešní mladí neumí představit. Cestování v nepohodlných autobusech Karosa bez klimatizace, bez toalety, dlouhé noční přejezdy a hned na to vystoupení, a hlavně tehdy nebyly všude dálnice a cesta ubíhala pomalu! Ve světě jsme si ale měli možnost zažít ovace a prožít si velký umělecký úspěch. I proto mě hodně mrzí, že brněnské publikum vlastně neví, jak doopravdy zní jejich filharmonie. Nemá, kde se to dozvědět. Fanoušci si musí zajet na náš koncert do vídeňského Konzerthausu, aby to poznali. Proto se snažím bojovat za nový koncertní sál jako místopředseda Spolku pro výstavbu koncertní síně v Brně. I když v současné době jsem z patové situace, která kolem stavby sálu nastala, velmi rozpačitý a nešťastný. 

Myslíte si, že Brno přece jen ten koncertní sál postaví? 

Kvalitní koncertní sál je naprosto samozřejmou věcí ve všech větších centrech civilizovaného západního světa, v každém městě, které si zakládá na své kulturní tradici. Neexistence koncertní haly v městě velkého Leoše Janáčka je naprosto tristní, je to čirá hanba. Když jsem kdysi v roce 1982 nastoupil do tehdejší Státní filharmonie Brno, říkali mi starší hudebníci: „My už se toho nedožijeme, ale ty si určitě v tom novém sále zahraješ!” Já se nyní, po dvaačtyřiceti letech planých politických slibů, neodvažuji říkat nově nastupující mladé generaci to samé. Chodím kolem té naší díry mezi Veselou a Besední a není mi z toho dobře u srdce. Říkám si, jestli bychom se neměli o stavbu koncertního sálu zasazovat nějak razantněji. Možná by pomohla tradiční česká specialita – defenestrace.

Proč jste si vlastně vybral klarinet? 

Jako všem dětem, které vykazují hudební nadání, tak i mně vybrali budoucí hudební nástroj rodiče. Otec byl trumpetistou v brněnské filharmonii a říkal: „Jenom ne trumpeta! To je hrozná dřina!“ Maminka, která byla klavíristkou a učila na konzervatoři, na to opáčila: „Jen ne klavír! To jsou hodiny a hodiny cvičení!“ Vylučovací metodou tedy padla volba na klarinet. Pokud si rodiče mysleli, že mi to ulehčí život, tak se mýlili, protože jsem musel dřít a cvičit hodiny a hodiny denně. Ale neprotestoval jsem, naopak. Klarinet je nástroj s všestranným využitím, s krásnou barvou, psali pro něho nádherná sóla všichni hudební skladatelé ve všech slohových obdobích! Byla to dobrá volba, klarinet mne provázel spolehlivě dospíváním na konzervatoři, mládím na JAMU a pak celým životem až dosud. Natrápil jsem se s ním dost a on se mnou taky. Teď ho však odložím do futrálku a nechám ho zaslouženě odpočívat.

Budete dále hrát komorní hudbu? 

Mojí odpovědí je, že končím také s komorní hrou. Podmínkou je totiž nátisková výdrž, kterou získáváte nejlépe právě orchestrálním provozem. Nicméně komorní hra byla krásnou součástí mé hudební praxe. Hra v komorních souborech je intimní tvůrčí záležitostí, do které vám nezasahuje žádný dirigent… Je to také cizelérská práce, taková intonační hygiena. V komorním ansámblu musíte nejen ladit, ale společně hudbu cítit, doslova dýchat.

Se kterými komorními soubory jste spolupracoval?

Hrál jsem v dechovém triu (Filharmonické dechové trio), ve smíšeném triu (Sonata a tre), v kvintetu (Dechové kvintetu Phoenix), v dechovém oktetu (Harmonie brněnských filharmoniků), spolupracoval jsem s řadou našich i zahraničních smyčcových kvartet. Asi nejvíce si však cením patnáctileté sólistické spolupráce s Českými komorními sólisty, které umělecky vedl nedávno zesnulý Ivan Matyáš. Odehrál jsem s nimi na sto šedesát sólových koncertů hlavně v zahraničí. Byla to ta nejskvělejší možnost zahrát si hudbu na špičkové úrovni všude po světě. 

Měl jste možnost hudbu i nahrávat?

Měl jsem štěstí, že jsem mohl pro Český rozhlas během kariéry nahrát asi dvě stě padesát skladeb sólového i komorního repertoáru pro klarinet. Nahrál jsem i devět CD, ale práci v rozhlasových studiích považuji za rozhodující, koneckonců žádný český klarinetista mě v počtu nahrávek dosud nedostihl. První rozhlasovou nahrávku jsem uskutečnil ještě jako konzervatorista v devatenácti letech (Martinů: Sonatina pro klarinet a klavír), poslední loni v třiašedesáti (Jan Novák: Scherzi pastorali pro klarinet a klavír). Zvláště si cením kompletu sedmadvaceti klarinetových koncertů klasicismu a romantismu. Dominují v něm zejména skladatelé, kteří působili na císařských, královských a šlechtických dvorech v rakouské říši i v zahraničí; jiní také na zámcích v Čechách a na Moravě ve službách hudbymilovných aristokratů či církevních hodnostářů. Jejich skladby mnohdy leží zaprášené v hudebních archivech. Přišlo mi to líto, a tak jsem se začal věnovat hudebněbadatelské práci a na základě vlastních objevů jsem vypracovával spartace zapomenutých skladeb, realizoval jejich novodobé premiéry i nahrávky. Jako jeden příklad za všechny vždy uvádím díla Antonia Cartellieriho (1772–1807), lobkovického kapelníka, který působil na zámku Jezeří v severních Čechách, zemřel ve čtyřiatřiceti letech a napsal skvělé koncerty pro klarinet či komorní divertímenta pro dechovou harmonii. Byl vizionářem nastupujícího romantismu, složil například opery Vyvolávání duchůRübezahl, tedy Rýbrcoul, česky Krakonoš, a to dlouho před Carlem Mariou von Weberem a jeho slavným Čarostřelcem. Cartellieri byl zapomenut zcela neprávem. Na jeho příkladu vidíme, že čas, který rozhoduje, co má v hudbě přetrvat a co zapadnout, je někdy nespravedlivý. A jsou tu další krásná díla, například vánoční Missa pastoralis Jana Antonína Koželuha pro sóla, sbor, orchestr a varhany, jakýsi antipod Rybovy České mše vánoční. Tu jsem rekonstruoval pro svého přítele Petra Kolaře, regenschoriho na Petrově.

Jakou hudbu hrajete nejraději? Máte oblíbený styl? 

Nejraději hraji hudbu, která má myšlenku, obsah a kvalitu. Období, slohy a styly v tom nehrají roli. 

Jak vás oslovuje soudobá hudba?

Donedávna jsem patřil mezi velmi frekventované interprety soudobé hudby, mám za sebou desítky premiér skladeb českých i zahraničních autorů. Mnozí mi své skladby také dedikovali. Jako interpret jsem se vždy poctivě snažil novému dílu pomoci, zdůraznit jeho nejlepší kvality a předat je obecenstvu. Hudba je odrazem stavu světa. Jestliže jsem v posledních letech přibrzdil, tedy proto, že já sám nenacházím onu hledanou rovnováhu, vyrovnanost, řešení krizí a dilemat současného světa. 

Nemálo k mému postoji přispělo přesycení současnou hudbou, k němuž jsem byl vystaven a doslova dotlačen jako člen našeho orchestru, jehož dramaturgie je velmi progresívní a náročná. Důsledkem je, že mám příliš často na pultě příliš mnoho povrchní soudobé hudby. Zejména té americké. Nepochybuji o nutnosti hrát současné světové autory, ale mrzí mě, že se (kromě tradicionalistického Jana Nováka) zapomíná na naše současné české a moravské skladatele. 

Jste oproti běžným hudebníkům i člověk pera. Jak to jde dohromady? 

Nevím, jestli to jde dohromady, ale je pravdou, že jsem autorem spousty textů v programech Českého spolku pro komorní hudbu v Praze, Spolku přátel hudby v Brně a dalších pořadatelů koncertů. Roku 2015 jsem začal psát fejetony pro portál OperaPlus, které jsem rozmnožil v době covidové, až z toho byla knížka s názvem Jak se žije v orchestru. Je to třicet nevážných fejetonů o vážné hudbě, kterými poodhaluji lehkým tónem život v té podivné sestavě rozhádaných individualit, zvané orchestr. Jakmile dirigent zvedne taktovku, tyto osobnosti dokáží společně hrát, tvořit, cítit, dýchat… Knížka mi vyšla v roce 2021 jako publikace Spolku přátel hudby. Měla velký ohlas a ptají se mě, zda bude pokračování. Nápady mám, ale nevím…

Je mi rovněž velkou ctí, že jsem o rok později převzal funkci předsedy Spolku přátel hudby po paní profesorce Aleně Veselé. Přineslo mi to velké množství nové, zejména administrativní práce, ale stojí to za to. Spolek přátel hudby je v Brně „top“ pořadatelem komorních koncertů se skvělým kreditem, dramaturgií a návštěvností.

Jaké bude rozloučení s kolegy filharmoniky?

Ve středu 15. května v Besedním domě chystám koncert na rozloučenou. Zvolil jsem komorní koncert s mým souborem Sonata a tre, při kterém s mojí manželkou a komorní partnerkou Danou Drápelovou a s koncertní mistryní Filharmonie Brno Marií Petříkovou zahrajeme skladby pro housle, klarinet a klavír. Název koncertu je výmluvný: Emile, děkujeme… Snad to nebylo myšleno jako Děkujeme, odejděte. Mě totiž k odchodu vůbec nikdo nenutil, naopak mi skoro všichni vynadali! 

A co na to rodina?

Se svou báječnou manželkou jsem toho odehrál opravdu hodně a ona sama nejlépe ví, jakou za to platím cenu – únavu, nervové vypětí, zhoršené zdraví… Takže mi to schvaluje. Naše dvě děti mají již své vlastní rodiny. Máme tři vnoučata, kterých si chci užít také proto, že své vlastní děti jsem si neužil tak, jak bych býval chtěl. Táta byl pořád na zájezdě, na kšeftě někde v tramtárii, musel cvičit na koncert, soboty a neděle v háji… Zato být dědou je úžasné! Má to jednu podstatnou výhodu: když vás ti caparti unaví, prostě je předáte jejich rodičům a jdete relaxovat, což jako rodič dost dobře nemůžete. Chci zvelebovat chalupu, přebudovat zahradu, chci podnikat manželské výlety po naší krásné vlasti; sice jsem projel svět, ale mnohdy nevím, co je za bukem.

Foto: archiv Emila Drápely

Karla Hofmannová

Hudební a divadelní publicistka, novinářka, kulturoložka

Pochází z Brna, kde žije a pracuje. Vystudovala pěveckou konzervatoř v Brně a kulturologii v Praze. Pracovala na různých pozicích v kultuře, jako zpěvačka, pedagožka, působila v marketingu a managementu kulturních institucí, což ji přivedlo ke kulturní politice a k žurnalistice. V současné době je v důchodu a působí jako nezávislý novinář, píše recenze především na opery a koncerty klasické hudby a realizuje rozhovory se zajímavými lidmi, kteří se profilují v oblasti kultury. Zajímá se o historii a cestování a jejím velkým koníčkem a relaxací jsou malá vnoučata.



Příspěvky od Karla Hofmannová



Více z této rubriky