„Nikdo zatím nepodtrhl místního genia loci tak jako Elisabeth Plank se svou harfou.“

„Kostel se proměnil ve zvukovou laboratoř, Plank ve světové premiéře skladby Margarety Ferek-Petrić posunula zvukové možnosti nástroje za hranici naší představivosti.“

„Chvíli jsem měla pocit, jako bych se ocitla v pohádce, kde kontrastovala romantická melodie, elegance a křehkost interpretky se syrovostí kostelních lavic, loupající se omítky a torzem varhan.“

Je slunný, teplý podvečer sobota 8. července. Těsně před osmnáctou hodinou se pár kilometrů za Broumovem, na kopci před Šonovem u kostela sv. Markéty scházejí svátečně odění lidé. Všichni míří na druhý z koncertů osmnáctého ročníku festivalu klasické hudby Za poklady Broumovska. Sólistkou večera je dvaatřicetiletá rakouská harfistka Elisabeth Plank.

Harfu si vybrala už ve čtyřech letech, i přesto, že jí rodiče nabízeli klavír nebo flétnu; hrát na ni začala v sedmi. A udělala dobře, odstartovala tak totiž svou hvězdnou kariéru. Mezi koncerty ve Vídni a Estonsku si odskočila právě do Šonova. Z jejích četných úspěchů a koncertů po celém světě od Mexika po Japonsko zmíním, že byla po dva roky rezidenční umělkyní Wiener Konzerthaus v sérii „Great Talent“, vydala tři sólová CD a to poslední s názvem „musings“ byl nominováno na cenu Opus Klassik 2023.

Výkonná ředitelka festivalu Tereza Kramplová přivítala v úvodu večera publikum společně s novou starostkou Šonova Monikou Hornychovou. Hlavním dramaturgickým tématem letošního ročníku festivalu je „Dech jako fenomén“, v jeho duchu se nesl i zahajovací koncert festivalu, na kterém se v sobotu 1. července „tajil dech“ při gospelovém koncertě The Jeremy Winston Chorale v kostele sv. Máří Magdalény v Božanově.

Pro pravidelné festivalové publikum nebyla harfa novinkou. Vloni se s tímto královským nástrojem setkalo hned několikrát, a to v podání rezidenční umělkyně festivalu Kateřiny Englichové. Přístupem k nástroji harfy, jejímu repertoáru a zvukovým možnostem však bylo vystoupení Elisabeth Plank novinkou i pro ně. Slyšela jsem od začátku festivalu (v roce 2006) v prostorách mého oblíbeného šonovského kostela už celou řadu krásných koncertů v různých obsazeních, ale nikdo zatím nepodtrhl místního genia loci tak jako Elisabeth Plank se svou harfou (vypůjčenou z Filharmonie Hradec Králové). Program koncertu si interpretka složila sama, jak mi později řekla, má ráda, když má dramaturgie nějakou spojovací linku, na tomto koncertě to byli skladatelé spojení s Vídní, odkud sama pochází, kde studovala a kde nyní učí a vede Vienna Harp Days.

Prvním z pěti skladatelů večera byl málo známý Alfred Zamara (1863–1940) a jeho Romance z Mes premières pensées, název by se dal přeložit jako „Mé první myšlenky“. Už první tóny působily v prostoru elektrizujícím dojmem a Plank se hudbou dokázala svou k posluchačům opravdu přiblížit. Chvíli jsem měla pocit, jako bych se ocitla v pohádce, kde kontrastovala romantická melodie, křehkost interpretky se syrovostí kostelních lavic, loupající se omítky a torzem varhan.

Ve Variacích pro sólovou harfu, Variations sur l’air „Je suis encore dans mon printemps“ op. 36 Louise Spohra (1784–1859) zaujala harfistka svou brilantní technikou, její drobné ruce se pohybovaly po strunách i přes velkou rychlost a křížení s naprostou přesností. Tato technická stránka skladby ale nebyla na úkor kvality zvuku, zaujala mě barevnost připomínající smyčcové kvarteto a také citlivé dynamické přechody tónorodů.

Jedinou známou skladbou v programu byla harfová verze Adagietta ze Symfonie č. 5, Wie ich dich liebe, du meine Sonne Gustava Mahlera (1860–1911). Interpretka představila svou vlastní aranž této věty, pro kterou je zvuk harfy typický. Začíná harfovým rozkladem a proznívá celou větou. Tento kus patřil mezi posluchačsky náročnější, a to i svou délkou, nabídla však až meditativní ponor do zvuku harfy ve akustice šonovského kostela.

Největším překvapením byla světová premiéra skladby chorvatské skladatelky a kurátorky působící ve Vídni Margarety Ferek-Petrić (*1982): Mind Control (No Major Tom). Skladbu napsala skladatelka pro Plank přímo pro tento koncert a divákům koncertu přinesla zážitek z úplně nových zvukových možností harfy. Interpretka skladbu sama uvedla, řekla, že inspirací pro její vznik je píseň Davida Bowieho Space Oddity z roku 1969, kde se v prvních dvou verších zpívá „Ground control to Major Tom“. O hudbě své kolegyně mluvila Plank jako o „analogové elektronice“ – měnění zvuku nástroje bez použití elektroniky, ale za využití různých pomůcek. Tento bohatý arsenál pomůcek pak harfistka publiku představila, šlo o trsátko, ladící klíč, gumovou kuličku na tyčce, elektrikářské krokosvorky, kousek použité struny, které tak dala druhý život stejně jako žíním z violového smyčce.

Kostel se proměnil ve zvukovou laboratoř, Plank posunula zvukové možnosti nástroje za hranici naší představivosti. V této skladbě bylo patrné rozdělení diváků na dva tábory (jak už to tak u soudobé hudby bývá) – na ty konzervativnější, kteří s nervozitou sledovali, co se to děje, a ty, co společně s harfistkou objevovali nové zvuky nástroje a užívali si zvukovou koupel v barokním prostoru. Staré žíně udělaly z harfy smyčcový nástroj, kousek struny vsunutý mezi napnuté harfové struny vyvolal až éterické chvění a gumová kulička na tyčce proměnila harfu ve zpívající velrybu. Umím si tuto skladbu představit i na předních festivalech soudobé hudby a o to větší překvapení bylo slyšet ji ve venkovském kostele v česko-polském pohraničí. Velmi oceňuji, že soudobá hudba tvoří jeden z pilířů dramaturgie festivalu, a to nejen v podobě rezidenčních skladatelů. V minulosti to byli například Tomáš Ille nebo Kryštof Marek, letos Jan Kučera.

Poslední skladbou, kterou Plank zvolila pro svůj koncert, se vrátila do posluchačsky vděčného repertoáru romantismu. Scény z mého mládí – Velká fantazie pro harfu op. 75. od anglického skladatele a harfisty Eliase Parishe Alvarse (1808–1849), který ve své době posouval hranice nástroje tak, jako to dnes dělá třeba výše zmíněná Margareta Ferek-Petrić. Hector Berlioz o něm řekl, že je „Lisztem harfy“. I tuto skladbu interpretka okomentovala a přiblížila posluchačům obsah tří vět: I. Andantino, ve kterém autor představuje zemi, ze které pochází; II. The Gipsies March s přirovnáním ke kočujícím hudebníkům a III. My Lodging Is on the Cold Ground, což je původní irská lidová píseň, ze které převzal Alvars melodii a doplnil ji efektními rozklady.

Tato závěrečná skladba byla důkazem toho, že harfa je zvukově plnohodnotný sólový nástroj schopný budovat dramatické gradace. Svým vrstvením zvuku a prací s dynamikou v obou rukách mi v některých místech připomínal zvuk klavíru a jeho sazbu. I když Plank působila ve stříbrných šatech s ušlechtilým strunným nástrojem jako zjevení, ukázala, že harfa zdaleka není nástrojem pouze andělským. Symbióza s nástrojem, prostorem a publikem byla jedinečná. Pro mě to byl zatím jeden z největších hudebních zážitků této sezóny. Hodinu trvající koncert sklidil nadšený aplaus a odměnou divákům byly ještě dva přídavky: Fire Dance současného amerického harfisty a skladatele Davida Watkinse a tradiční rakouský tanec ve valčíkovém rytmu.

Když srovnám dramaturgii jiných festivalů podobné velikosti, nebo dokonce větších, s festivalem Za poklady Broumovska, ten broumovský vyniká svou interpretační originalitou a zároveň vysokou uměleckou úrovní. Některé z koncertů jsou vysílány (ČRo Vltava, TV Noe) a některé jsou přes Český rozhlas nabízeny i v rámci mezinárodní rozhlasové výměny Eurorádia (EBU). Vloni byly broumovské poklady také součástí projektu ČT „Česko tleská“ podporující regionální kulturní dění. Festival v kostelích na Broumovsku tak přesahuje hranice regionu. I díky festivalu se broumovská skupina kostelů spjatá s prací Dientzenhoferů, barokních architektů, zviditelňuje a v loňském roce se tento světový unikát konečně dočkal zapsání na seznam Národních kulturních památek s nejvyšší ochranou.

Foto: Za poklady Broumovska / Michal Sedláček