„Volba Marka Šedivého jako hlavního hostujícího dirigenta orchestru byla rozhodně volbou dobrou.“

„Druhá píseň byla vygradována do strhujícího závěru tak, že se z prvních řad ozval spontánní potlesk.“

„…publikum soustředěně naslouchalo a jistě popouštělo uzdu své symfonické fantazii až do závěru třetí věty.“

První koncert  hlavního hostujícího dirigenta Symfonického orchestru Českého rozhlasu, nazvaný Symfonické fantazie Marka Šedivého,  byl zároveň třetím koncertem letošního ročníku Dnů Bohuslava Martinů.  Jedním z přání před nástupem Marka Šedivého do nové funkce bylo, aby hráče inspiroval a aby společně dokázali tvořit. A právě toho jsme poslední listopadové pondělí ve Dvořákově síni Rudolfina byli svědky.

Bludný Holanďan, tedy předehra ke stejnojmenné opeře Richarda Wagnera, se vydal v úvodu večera na plavbu s velkorysým zvukem a nasazením, které publikum usadilo do pohodlných křesel. Měkká subito piana, která se vynořovala z velkých přeznívajících ploch forte, byla velice efektivní a vytvářela velkou dynamickou plastičnost, která po chvíli opravdu evokovala plavbu na rozbouřeném moři, kde vynikaly barvy jednotlivých nástrojových skupin.

Dirigent tančil a jeho frak s ním. Zároveň bylo ale jeho gesto přesné, plné hudby a hlavně jasné představy o tom, jak by měla znít. K čemu by ale byla dirigentovi představa, kdyby ji neuměl vnuknout orchestru?! Gesto Marka Šedivého strhávalo svou energií hráče k velkému zaujetí a ponoření se do skladeb. Stejně jako úsměv a interakce s jednotlivými hráči, vždy však v mezích profesionality, která neruší umělecký výkon, ale dodává příjemný lidský rozměr.

U nás nepříliš hraný cyklus Šest písní s orchestrem Arnolda Schönberga (k mé radosti ze skladatelova tonálního období) byl druhým číslem večera. Zajímavostí je, že se první uvedení tohoto díla konalo v roce 1914 v Praze a až devět let po jeho dopsání.  Schönberg zvolil pro své písně texty Petrarcových sonetů, básníka Harta a výběr ze sbírky Chlapcův kouzelný roh, známý z písní Gustava Mahlera. Krásný znělý hlas německé sopranistky v červených šatech Melanie Diener tvořil symbiózu s mohutným zvukem orchestru a přinášel do textu potřebné emoce, takže nebylo ani třeba číst si překlad textů v programu. Druhá píseň byla vygradována do strhujícího závěru tak, že se z prvních řad ozval spontánní potlesk, publikum zapomnělo mezi písněmi kašlat a pěvkyně se shovívavě usmála směrem k aplausu. Každá z písní ukázala jiný odstín zvuku orchestru a hlasu Melanie Diener, který se neztrácel pod instrumentální složkou velkého tělesa, a každá z písní byla zvukově i obsahově vypointovaná. Hned v úvodu první části, jako by trubka předznamenala svým půltónovým postupem, co bude následovat v druhé polovině večera – Šestá symfonie (Symfonické fantazie) Bohuslava Martinů.

Celková dramaturgie večera byla, dle mého, velice vydařená jak hudebně, tak co do kontextu skladeb. Jednou ze spojnic bylo i uvedení prvních dvou skladeb na scéně Nového německého divadla v Praze. Symfonické fantazie Bohuslava Martinů se dramaturgicky řadily k programu právě probíhajícího festivalu Dny Bohuslava Martinů a v jednom z rozhovorů Marek Šedivý prozradil, že patří mezi jeho nejoblíbenější díla už od dětství. Skladba, kterou napsal Martinů pro svého přítele Charlese Muncha a Bostonský symfonický orchestr, byla vrcholem večera a právem se řadí mezi výjimečné kompozice české hudební literatury světové úrovně.

Atmosférický úvod první věty byl rozsvícen suverénním nástupem trubky a podtržen měkkým dirigentským gestem, které jako by malovalo hudbu a ta volně plynula. Nástrojové skupiny si předávaly téma a s jistotou se potýkaly s nelehkou rytmikou skladby. Škoda malého přehmatu v jinak krásném tónu houslového sóla, naopak je třeba vyzdvihnout kvalitu tónu a nástupy trubek, které byly bez jediného zaváhání. I druhá věta rytmicky pulsovala až do posledních pultů orchestru, publikum soustředěně naslouchalo a jistě popouštělo uzdu své symfonické fantazii až do závěru třetí věty.

Měla jsem pocit, jako bych se dívala a hlavně poslouchala jiný orchestr než před dvěma týdny. Volba Marka Šedivého jako hlavního hostujícího dirigenta orchestru byla rozhodně volbou dobrou. Je škoda, že programové brožury často přinášejí jen informace typu „studoval, vystupoval, vyhrál, spolupracuje“, myslím, že nikdo z publika nepochybuje o kvalitách umělců, a když, tak ne kvůli nízkému počtu vítězství v mezinárodních soutěžích. Takovýto výčet se, alespoň pro mě, stává anonymním seznamem a myslím, že by si každý z nich zasloužil víc.

Na některých koncertech různých orchestrů je občas cítit, že hráči „si to přišli odehrát“, členové Symfonického orchestru Českého rozhlasu si však včera přišli zahrát a dirigent i publikum si to užili s nimi.

Foto: Filip Jandourek