„V každém taktu je něco zvláštního, Dmitrij Šostakovič prosvětluje v partituře opery Lady Macbeth Mcenského újezdu všechny postavy.“

„Z pohledu efektního akustického znění bylo pro mne nutné citlivě v průběhu zkoušek naslouchat proměnám celistvého zvuku.“

„Především mne velmi zaujal emocionální přístup operních interpretů, zejména po stránce pěveckých a hereckých ztvárnění různých charakterů.“

Ve Státní opeře v Praze debutuje 24. a 26. listopadu v opeře Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Šostakoviče německý dirigent Hermann Bäumer, dlouholetý generální hudební ředitel Státního divadla Mainz a šéfdirigent Filharmonického státního orchestru Mainz. Dříve byl jedenáct let pozounistou Berlínských filharmoniků. V Praze jsme hovořili nejen o jeho spolupráci s Národním divadlem, ale i o jeho kariéře a vztahu k české hudbě.

Jak se vám líbí Šostakovičova opera Lady Macbeth Mcenského újezdu?

Opera se mi velmi líbí. Hrál jsem mnohé Šostakovičovy skladby na pozoun v orchestru a v minulých letech jsem řadu z nich také dirigoval. Mám jeho kompozice opravdu rád. Operu Lady Macbeth Mcenského újezdu jsem hudebně nastudoval k premiéře až pro její uvedení ve Státní opeře v Praze, jsem si vědom, že patří k jeho nejvýznamnějším dílům. Pro skladatele měla skutečně velký význam, nejen proto, že byla dlouho ve své historii svého provozování zakázána, ale i kompozičně po stránce stylové.

Šostakovičova opera Lady Macbeth Mcenského újezdu je obtížná ve vnímání a interpretaci nejen psychicky, ale i technicky. Z jakého úhlu pohledu jste ji významově a pozorněji vnímal s ohledem na její náročnost ve svém přístupu k dílu?

Ano, máte pravdu. Dílo je skutečně nesmírně náročné nejen z pohledu tragického příběhu a po psychické stránce vnímání opery, ale i technicky v provedení pro interprety. Pro každého orchestrálního hráče je velkou výzvou, protože je neuvěřitelně obtížná. Opera je značně dlouhá i na poslech a disponuje i četnými mezihrami. Ostatně už její předloha, stejnojmenná novela Nikolaje Leskova, kterou se libretista Alexander Preis inspiroval, je velmi napínavá. V díle je mnoho brutálních, tragických a neskutečně mnoho smutných momentů, které však i v současnosti mohou rezonovat. Podíváme-li se více na geopolitickou situaci ve světě, nemusíme se bohužel ani tak ohlížet za historickým pozadím díla, aby nám stačilo operu vnímat s větší citlivostí. – Když se podíváme blíže na operu Modesta Petroviče Musorgského Boris Godunov, kterou Dmitrij Šostakovič zinstrumentoval, můžeme si všimnout řady paralel, například ve způsobu pestré palety používání barevných a dynamických rejstříků s častou specifikací hluboce znějících smyčcových skupin a dechových sekcí, mnohdy ovšem i s extrémně vyhraněnou rytmickou stránkou. Šostakovič Musorgského obdivoval, což je znát i v detailech obou oper.

Kde vidíte v partituře opery světlé momenty?

V každém taktu je něco zvláštního, Dmitrij Šostakovič prosvětluje v partituře opery Lady Macbeth Mcenského újezdu všechny postavy. V partituře je mnoho pasáží, které zhudebňují rovněž dlouhé brutální scény. Dílo ostatně bylo řadu let ve vlasti skladatele zakázáno. Při nastudování opery jsem přirozeně hledal velký významový oblouk. V kompozici jsou po emocionální stránce četné neuvěřitelné změny, které jsou často velmi rytmické, motorické a plné síly. V elegických místech najdeme i okamžiky vtipné až ironické, vedle řady tragických momentů v jiných částech opery. Zajímavé jsou různé významové linie. I když po uplynutí zákazu díla byla opera hrána v nové úpravě pod názvem Katěrina Izmajlova, ve Státní opeře v Praze vycházíme z původního znění opery, protože se skutečně jedná o mistrovské dílo.

Jak jste spokojen s Orchestrem Státní opery, pěveckým obsazením a se Sborem Státní opery?

Spolupráce s orchestrem je úžasná. Hudebníci sice nehráli všechny skladatelovy symfonie, i když možná někteří z nich ano, ale vůči dílu byli vnímaví a mnoho detailů v interpretaci díla pochopili velmi rychle. Obsazení pěvecké považuji za skvělé, v týmu ztvárnění postav zpívají mnozí i své debuty v dané roli. Sbor Státní opery se mi také líbí. Bavilo mne, když jsme během zkoušek museli hledat a najít společné porozumění, protože každý umělec měl své představy o interpretaci díla a bylo nutné vše názorově a interpretačně sjednotit. Na divadelní profesi mi připadá nesmírně krásné, jak všichni v týmu hledají a musí najít cestu k úspěšnému provedení dané opery.

Jaká byla vaše spolupráce s režisérem Martinem Čičvákem?

Velmi dobrá. Více než rok jsme společně průběžně hovořili o našich představách a domnívám se, že jsem měl v Praze velké štěstí na celý tým. Diskuse o díle a výměny názorů mně velmi vyhovovaly, protože jsem cítil ze vzájemné spolupráce s různými interprety opery respekt a opravdu příjemné profesní vztahy. Skutečně, velmi pěknou práci jsem dosud v divadle prožil během zkoušek. Domnívám se, že koncepce režiséra je citlivá vůči příběhu, ale inscenace není příliš moderní.

Akustika je pro vás dobrá ve Státní opeře?

Ano, dobrá. Z pohledu efektního akustického znění bylo pro mne nutné citlivě v průběhu zkoušek naslouchat proměnám celistvého zvuku. Zejména tehdy, když se zvukově mění na scéně různé situace. Samozřejmě, že na vše jsem potřeboval určitý čas.

Co na vás zapůsobilo z profesního pohledu v Praze nejvíce?

Navštívil jsem řadu operních představení v Národním divadle, ve Státní opeře i ve Stavovském divadle. Velmi na mne zapůsobili nejen pěvci, ale i sbor a orchestr Národního divadla, a samozřejmě i sbor a orchestr Státní opery. Především mne velmi zaujal emocionální přístup operních interpretů, zejména po stránce pěveckých a hereckých ztvárnění různých charakterů.

Ve své kariéře jste byl v letech 1992 až 2003 členem Berlínských filharmoniků. Z jakých důvodů jste se rozhodl po čase změnit svou uměleckou dráhu?

Víte, v mém životě bylo mnoho podobných situací, kdy mi lidé v mém okolí nejdříve říkali, že jsem špatný hudebník, a po čase se stalo, že jsem se začal setkávat se zcela odlišnými názory. V dětství jsem se chtěl stát pozounistou, ale nebyl jsem prý dobrý, tak jsem se rozhodl vydat na pedagogickou dráhu. Když jsem postupně dirigoval různé neprofesionální orchestry, všiml jsem si, že mne práce velmi baví a dělá mi opravdu velkou radost. Navzdory všem protichůdným názorům jsem chtěl studovat hru na pozoun a po čase i dirigování. Po dlouhé době se na mne usmálo štěstí a nastoupil jsem k Bamberským symfonikům, kde jsem hrál pět a půl roku. Během sezón mne ovšem kolegové začali pozvolna vybízet k pokusu odejít do Berlína a zkusit obstát u Berlínských filharmoniků. A skutečně, měli pravdu. Odešel jsem z Bamberku do Berlína, vyhrál konkurz a byl jsem jedenáct let členem Berlínských filharmoniků. A opět se stalo, že mi lidé v mém okolí začali z různých stran tvrdit, že mám opravdu nadání řídit orchestry, což mne velmi těšilo. A když jsem po určité době dostal šanci být ve vedení těles v Osnabrücku a poté v Mainzu, v Mohuči, byl jsem neskutečně šťastný. Mé současné povolání se mi moc líbí, jistě má mnoho svých pěkných, ale i stinných stránek, jako ostatně každá profese.

Ve vaší představě je možná i dodnes krásný ideál zvuku Berlínských filharmoniků v kontaktu s dalšími orchestry…

Ano, jistě. Určitě je důležité, mít pevnou představu o zvuku orchestru. Dirigent ovšem musí citlivě vnímat a vyzdvihnout individuální kvality orchestrálních hráčů, aby každý z nich a celý orchestr podali na koncertě nebo představení krásný výkon.

V letech 2004 až 2011 jste zastával post generálního hudebního ředitele Osnabrückého symfonického orchestru, se kterým jste nahrál i symfonie Josefa Bohuslava Foerstera, obdržel jste také cenu Echo Klassik. Jak se vám líbí česká hudba?

Symfonie Josefa Bohuslava Foerstera jsou krásné, velmi nás potěšila s Osnabrückým symfonickým orchestrem i cena za nahrávky. Jeho díla jsou neprávem opomíjená, domnívám se, že je velmi důležité stále je zařazovat častěji na koncertní repertoár. Rád jsem dirigoval četná díla Antonína Dvořáka i Bedřicha Smetany, lákalo by mne poznat ještě širší spektrum jejich tvorby.

Od sezóny 2011/2012 jste dlouholetým generálním hudebním ředitelem Státního divadla Mohuč a šéfdirigentem tamního Filharmonického státního orchestru. Co se vám líbí na vašem orchestru a co bylo pro vás důležité v průběhu let ve vedení tělesa?

Ve vedení divadla a orchestru jsem již v Mainzu třináctou sezónu. Líbí se mi, že Filharmonický státní orchestr je lidsky velmi příjemný, hráči jsou hluboce zainteresováni do naší společné práce a současně velmi empatičtí. Rádi studují a provádějí i náročná soudobá díla. V průběhu let jsem se snažil zkvalitnit zvuk tělesa. Stále se snažíme pečlivě dbát na všechny nutné záležitosti, které interpreti potřebují ke svému neustálému rozvoji. Pro mne je rovněž důležité, abychom uváděli pestrý program a častěji zařazovali na repertoár i symfonických programů také méně známá díla.

Na jaké své operní projekty či koncerty byste rád diváky pozval do Německa?

Hned po Novém roce budou vrcholit mé přípravy v Mainzi na premiéru opery Pasažérka sovětského skladatele polského původu Mieczysława Weinberga, která se uskuteční 23. ledna 2024. Poté se zaměřím více na hudební nastudování Verdiho opery Othello, jejíž premiéra se bude konat 21. dubna 2024. Plánujeme řadu symfonických koncertů. V čele orchestru i divadla setrvám do roku 2025.

—————

Německý dirigent Hermann Bäumer (*1965, Bielefeld) debutuje v letošní sezóně v pražské Státní opeře nastudováním opery Dmitrije Šostakoviče Lady Macbeth Mcenského újezdu.

Ve své kariéře byl pozounistou Bamberských symfoniků a Berlínských filharmoniků. Postupně a nejdříve začal být v Německu velmi uznáván za své úsilí spolupracovat s mládežnickými orchestry. V letech 2004 – 2011 byl generálním hudebním ředitelem Osnabrückého symfonického orchestru, se kterým nahrál všechny symfonie Josefa Bohuslava Foerstera. Natočil řadu klasických děl a obdržel i cenu Echo Klassik.

Od sezony 2011/2012 je generálním hudebním ředitelem Státního divadla Mainz a šéfdirigentem Filharmonického státního orchestru Mainz. Od sezony 2016/2017 je rezidenčním dirigentem Hofského symfonického orchestru. Z německých a zahraničních těles dirigoval například v Komické opeře Berlín, Německé opeře Berlín a Norské státní opeře či Bamberské symfoniky, Saskou státní orchestr v Drážďanech, Ensemble Resonanz a Ensemble Modern, Tokijský symfonický orchestr a další

V sezóně 2018/2019 obdržel cenu Německého svazu hudebních vydavatelů za nejlepší koncertní program sezóny s Filharmonickým státním orchestrem Mainz. Z operní tvorby v Německu hudebně nastudoval například opery Mistři pěvci norimberští Richarda Wagnera, Malíř Mathis Paula Hindemita, Antikrist Rueda Langgaarda, Al gran sole carico d’amore Luigiho Nona, Die Eroberung von Mexico Wolfganga Rihma. Ve spolupráci s režisérem Janem-Christophem Gockelem připravil koncept pro film Beethoven – Ein Geisterspiel (2020), který byl natočen v kooperaci se Státním divadlem Mainz pro ZDF/3sat.

Foto: Felix Broede, Zdeněk Sokol, Facebook Státní opery