KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Hudební večer plný kontrastů. Moravská filharmonie s Beethovenem, Prokofjevem i Tabakovou english

„Tvorba Dobrinky Tabakové je široce stylově rozkročená a kombinuje dědictví západu s kouzlem východu.“

„Z barevného obrazu zvuků vystupuje opět sólová viola, která se v rozervané bolestné atmosféře vyloženě nachází.“

„Slyšíme typicky prokofjevovský způsob komponování, kdy za něčím běžným cítíme jakýsi neklid, který postupně vyplouvá napovrch.“

Olomoučtí filharmonici se opět představili v příznivém světle. V rámci koncertu s názvem Od Beethovena k současnosti v pátek 10. ledna na prknech své domovské Reduty zahráli tři skvostná díla velmi různorodých autorů. Prvním z nich byl Beethoven, pokračovali se soudobou skladatelkou Dobrinkou Tabakovou a večer zakončili kontrastuplným a tentokrát vítězným Prokofjevem.

Večer uvedl Beethovenův Fidelio, přesněji řečeno předehra k němu. Troufám si tvrdit, že v Beethovenovi se nepodařilo naplno využít celý potenciál skladby. Zdál se docela opatrný, dynamicky malinko plochý. Jako by se bál kontrastů. Ke konci však získal větší sebedůvěru a jeho příběh byl rázem mnohem představitelnější.

Hravé klasicistně znějící melodie ukrývají klíčový motiv touhy po svobodě, celou operu totiž provází všudypřítomný duch revoluce. Předehra začíná hlavním orchestrálním motivem, naprosto bezprostředně, a hned vzápětí přichází na řadu zvolání lesních rohů jako druhý motiv. Postupně se proplétají celou ouverturou a staví se do symbiotického kontrastu stejně jako dvě podstatná témata celé opery – hrdinství a věrnost. Vzhledem k nedávnému spojení Moravské filharmonie Olomouc a Moravského divadla Olomouc je jasné, že obě tyto hodnoty jsou moravským filharmonikům vlastní. 

Po Beethovenovi se posluchači dočkali skladby od soudobé skladatelky bulharského původu Dobrinky Tabakové. Její tvorba je široce stylově rozkročená a kombinuje dědictví západu s kouzlem východu. Přesně tak její Suita ve starém stylu s podtitulem Dvorní šašek Amareu zní. Jako když se Rameau potká s Glassem, Schnittkem a tradiční bulharskou muzikou. Z popisu by se mohlo zdát, že se jedná o těžko uchopitelný mix stylů a hudebních přístupů, ale opak je pravdou. Dobrinka Tabakova je opravdu vynikající skladatelka, která naprosto přirozeně kombinuje nejrůznější hudební prvky. Suita ve starém stylu pro violu, cembalo a smyčcový orchestr je jedno z jejích tradičněji pojatých děl. Skladba z roku 2006 se minulý pátek v Redutě dočkala české premiéry v podání vynikajícího violisty Maxima Rysanova, jenž je svým hudebním projevem pro tuto skladbu kovaný.

První věta Suity uvádí posluchače do děje, jedná se o Předehru s podtitulem Fanfára z balkonu – Zpátky z lovu. Předtím než spustil violista své sólo zůstal stát na okraji pódia, aby obsloužil tympán, až poté předstoupil před orchestr stylem sólisty cimbálové muziky a předvedl své umění. Po úderném úvodu, nesoucím v sobě prvky dvorské renesance a který má evokovat příjezd urozeného šlechtice zpět na svůj dvůr se naplno rozezněly tóny violy. Maxim Rysanov rozšafným krokem za zvuků svého nástroje předstoupil před publikum a předvedl obdivuhodné sólo. Přinesl naprosto novou estetiku tradičního snad bulharského folklóru, na kterou následně navázal i s orchestrem v další části.  

Nutno říct, že kombinace smyčců a cembala působí opravdu mimořádně. Jednoduché harmonii smyčců zespoda podpořené cembalem jako basso continuo vévodí tklivá melodie violy. Její specificky špinavý tón skvěle doplňuje úderný jednorozměrný zvuk cembala. Druhá věta s názvem Přes zrcadlové chodby, působí skoro strašidelně – v dobrém slova smyslu! Orchestr se dostává do modernější polohy a svým skotačivým, uhýbavým, a přesto mírným krokem ztvárňuje patrně ztracení sebe sama v zrcadlových odrazech. Zastřený zvuk violy zde zní stejně plíživě jako krok klauna v očích těch, kteří mají coulrofobii, tedy strach z klaunů. Není divu, že Dobrinka Tabakova složila i hudbu k filmu, navodit atmosféru se její hudbě daří dokonale. Lze si představit člověka procházejícího nekonečnou chodbou plnou zrcadel a čím víc se blíží konci chodby, tím více netušených a neutěšených odrazů v zrcadlech nachází. 

Věta s názvem Růžová zahrada za svitu měsíce je v mých očích vrcholem celého díla. Emocemi nabitá, minimalistická, a přitom neuvěřitelně efektní skladba zní ambientně a intimně. Připomíná mi mimo jiné překrásnou aranži Petera Gabriela, který přepsal Bowieho klasiku Heroes do orchestrální podoby. Niterná, nekonečně se slévající hudební plocha smyčcových nástrojů působí vskutku opojným dojmem. Orchestr pod vedením dirigenta Stefana Veselky podává vynikající výkon, je znát, že se muzika dotýká srdcí všech přítomných. Z barevného obrazu zvuků vystupuje opět sólová viola, která se v rozervané bolestné atmosféře vyloženě nachází. Dobrinka Tabakova dokazuje, že tonalita není přežitek. Překrásná záležitost. 

Následuje poslední část s názvem Hádanka flašinetáře. Hravý až dravý motiv se pohybuje z orchestru k viole, od violy k violoncellům a od violoncell k cembalu. Společně tvoří promyšlený kontrapunkt s odkazem na Jeana-Philippa Rameaua. Člověk se rázem ocitá na francouzském dvoře „krále slunce“. Dojde však i na závažnější část, při níž viola jako by tančila sólo mezi ostatními orchestrálními tanečníky. Zda se podařilo hádanku flašinetáře uhádnout, je na posouzení každého posluchače. Celá suita se na konci vrací na začátek, k lovu. Smyčce zde za doprovodu pravidelných úderů bubnu uzavírají celou Suitu ve starém stylu Dobrinky Tabakové.

Po krátké pauze přišel vrchol večera v podobě Páté symfonie B dur od Sergeje Prokofjeva. Sám autor ji popsal jako symfonii o velikosti lidského ducha. Dodnes zůstává jedním z jeho nejhranějších a nejoblíbenějších děl. Moravská filharmonie se často prováděné skladby zhostila velice kvalitně a předala obecenstvu velkou dávku emocí v ní ukrytých. V porovnání s předchozí komorní skladbou má Prokofjevova Pátá poněkud mohutné obsazení. Mimo jiné přibyla harfa, klavír či bohatá bicí sekce. Jde o velmi intenzivní mnohovrstevnaté hudební vyjádření z pera jednoho z nejvýznamnějších ruských skladatelů, jejíž premiéra se konala téměř na den přesně před osmdesáti lety – 13. ledna 1945. Prokofjev ji komponoval v době, kdy se na bojištích rozhodovalo o osudu světa v době druhé světové války. 

První věta Andante zažíná pozvolna duem flétny a fagotu, k nimž se nenápadně přidávají ostatní nástroje. Zatím ve velmi spíše úsporné dynamice, jak to má být, se orchestr pohybuje kupředu. V každém hlase se objevuje spousta malých překrásných motivů a dohromady budují neopakovatelnou pro Prokofjeva charakteristickou melodickou bouři. K přiznaně veselému první tématu se připojuje druhé, velmi kontrastní. Prokofjev dává tušit, že to, co přichází není prvoplánově radostné. Smyčce hrají poněkud výstřední figuru v doprovodu ostrých skoků v base. Postupně se však znovu navrací k velkolepému optimismu, který znovu prokládá něčím imanentně zlověstným. Po lyrickém, ale intenzivním vývoji se úvodní melodie vrací v trubkách. Postupně všechny hlasy vedou k velkolepému závěru.

Allegro marcato čili druhá věta symfonie přichází se zvláštní žertovnou atmosférou. Jedná se o velice rychlou, údernou až maniakální scherzovou část. Přesná a ostrá muzika, která si chytře hraje s dynamikou, Moravská filharmonie podává vynikající výkon. Druhá věta je náročná pro celý orchestr, prim hrají chvíli žestě, jindy smyčce, ale nikdo se nenudí. V kontrastní střední části se objeví lyričtější melodie v dechových nástrojích. Návrat ke scherzu je znamenitý, v děsivě pozvolném crescendu hudba pomalu zrychluje a zesiluje.

Třetí věta je středobodem celé symfonie. Slyšíme zde typicky prokofjevovský způsob komponování, kdy za něčím běžným cítíme jakýsi neklid, který postupně vyplouvá napovrch. Orchestr se houpe na vlnách tonality z dur do moll a zase zpět. Objevují se expresivní vysoko položené melodie v houslích a po nich se zase propadáme pomocí hoboje a klavíru do niterných hloubek. Celá třetí věta je koncipována jako kontrast intenzivní lyriky, která se tříští v předtuše hrůzy. V poslední části věty pikola s klavírem nečekaně změní tóninu a estetiku skladby do překrásné bolestiplné změti melodií. 

Finální Allegro giocoso završuje symfonii kombinací žertovných motivů s podtónem šílenství z druhé věty a naprosté emoční vypětí třetí. Vrchol poslední věty udeří s obrovskou silou, div, že kolem hráčů nelétají jiskry. Brilantní závěr plný technických nepříjemností, s nimiž si filharmonie s chutí poradila. Moravští filharmonikové zkrátka umí.

Foto: MfO / Jančo atelier

Simona Stejskalová

Kytaristka, žurnalistka, učitelka

Studium klasické kytary na Konzervatoři Evangelické akademie u Petera Remeníka začala v roce 2016. Absolvovala roku 2022 a poté se rozhodla rozšířit záběr svých znalostí a dovedností na Univerzitě Palackého v Olomouci. Aktuálně studuje překladatelství a tlumočení angličtiny v kombinaci se žurnalistikou. Kromě studia vyučuje kytaru na ZUŠ Uničov a je lektorkou angličtiny při jazykové škole Lingua Centrum v Olomouci. Ve volném čase se věnuje sborovému zpěvu, čtení nebo cestování.



Příspěvky od Simona Stejskalová



Více z této rubriky