„Ztvárnění režisérky Jany Andělové Pletichové a dirigenta Marka Prášila učinilo z díla klasiku, ovšem za cenu nezachycení opravdu strhujících emocí.“

„Sopranistka Tereza Kavecká dosahuje zejména v závěru opery, v monologu i v posledním setkání s Borisem, značné intenzity.“

„Kátě Kabanové dává výrazovou sílu teprve skutečný symfonismus. A toho v sotva čtyřech desítkách muzikantů lze docílit jen stěží.“

Hned první večer Festivalu hudebního divadla Opera byl logickým převisem z Roku české hudby 2024. Slezské divadlo Opava přivezlo do Prahy svou inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové. Představení, zprvu nepříliš vzrušivé, vygradovalo nakonec k působivému vrcholu.

Loňská opavská inscenace Káti Kabanové, jak ji operní soubor Slezského divadla prezentoval 29. ledna v pražském Stavovském divadle, je příkladem toho, jak lze Janáčka nabídnout i takovým divákům, kteří se ho ještě stále trochu bojí. Ztvárnění režisérky Jany Andělové Pletichové a dirigenta Marka Prášila s převážně regionálními pěvci učinilo z mimořádně lyrického i mrazivě tragického díla neopakovatelně svérázného českého modernisty docela obyčejnou krotkou klasiku. Ovšem trochu paradoxně – za cenu nezachycení opravdu strhujících emocí. Třebaže jsou v příběhu i v hudbě k dispozici. Právě ty pak ovšem dělají z Janáčkových oper to, co obdivuje svět a čeho se kdovíproč i sto let po jeho odchodu obává tuzemské publikum.

Konzervativnější inscenační přístup bez experimentů a bez násilné aktualizace, navíc výtvarně nezastírající v kostýmech ruské prostředí z literární předlohy, je v době dnešních často až agresivních režijních koncepcí příjemný. Umožňuje klasické operní herectví s opatrným hledáním výstižné věrohodnosti v psychologii postav, na nevelké scéně logicky spíše v komorních konturách. Sopranistka Tereza Kavecká je v Opavě spolehlivou operní, operetní a muzikálovou sólistkou už více než dvě desetiletí. V titulní roli Janáčkovy Káti, se kterou se loni dostala do nominací na cenu Thálie, dosahuje zejména v závěru opery, v monologu i v posledním setkání s Borisem, značné intenzity.

Její spoluhráči na scéně se snaží o totéž. Katarína Jorda Kramolišová jako její tchyně Kabanicha i Juraj Nociar v roli milence Borise jsou pěvecky i herecky solidní. David Szendiuch v roli primitiva Dikoje není proti obvyklému pojetí postavy opilecky obhroublý; Jakub Rousek (Kátin slabošský manžel Tichon) a Vít Šantora (Varvařin přítel, učitel Kudrjáš) ničím nadstandardně výrazným nezaujmou. Vedle Terezy Kavecké vynikla nakonec během večera především Anna Moriová coby bezstarostná a dívčí Varvara.

Z inscenace vychází jako podstatný prvek v podstatě zdařilé vykreslení tří podob partnerské lásky: bezvýchodně nešťastné, tedy romantické, hravě mladistvé a hrubě věcné. S tím jsou v prvním případě spojeny Kátiny výčitky svědomí, v druhém nekomplikované Varvařino štěstí a ve třetím morální pokrytectví Kabanichy. Janáček téma Káti na základě Ostrovského hry Bouře silně osobně prožil a i díky tomu geniálně ztvárnil. Opavské zachycení jeho díla není nevydařené, není však ani strhující. Zůstává u průměru.

Opava do svého repertoáru zařadila dubnovou premiérou v roce 2024 – jako vůbec první divadlo – novou verzi opery v úpravě Eberharda Klokeho, vydané tiskem jen o rok dříve. Zásahy spočívají zejména v pozměněných zvukových poměrech v rámci instrumentace: tak, aby se díla mohly v komornějších rozměrech zmocnit i operní soubory s menším orchestrem a orchestřištěm. Jak se ukázalo, je to cesta, která něco stojí. Kátě Kabanové totiž dává opravdovou a největší výrazovou sílu teprve skutečný symfonismus. A toho v sotva čtyřech desítkách muzikantů lze docílit jen stěží. Opava tedy přivezla kompromis, omezenou informaci o velkém díle operní literatury. Snad takové projekty dávají alespoň v regionálních podmínkách nějaký smysl.

Foto: Daniel Jäger / FB festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp