„Žádné zvučné jméno nezaručuje samo o sobě výborného pedagoga s potřebnými diagnostickými, metodickými a psychologickými schopnostmi. A zase naopak, mnohý takzvaně ‚bezejmenný‘ pedagog může překvapovat vynikajícími pedagogickými schopnostmi, tím i hmatatelnými výsledky.“

„Na špičce večera byl zřetelně barytonista Radek Martinec, jehož školitelem byl klavírista a pěvecký pedagog Ahmad Hedar.“

„Ale to je ostatně cílem – inspirovat, poradit, přispět novým úhlem pohledu, rozvinout dřímající dispozice ve schopnosti a posílit rozhled u adeptů uměleckých oborů.“

Pražský hudební institut pořádal v Českém Krumlově ve spolupráci se Základní uměleckou školou Český Krumlov šestý ročník Letních interpretačních kurzů. Byl jsem návštěvníkem závěrečného koncertu účastníků těchto kurzů dne 22. července v koncertním sále školy. Koncerty účastníků byly ovšem tři, po týdnu intenzivní práce. Uvedu nejprve všechny zásadní informace ohledně interpretačních kurzů, poté se zmíním formou reflexe o sledovaném závěrečném koncertu.

Město Český Krumlov se ve druhé polovině července stalo centrem interpretačních kurzů již pošesté! Podstatou těchto kurzů jsou vždy kvalifikovaní a pedagogicky přitažliví umělci a pedagogové, za nimiž stojí hmatatelné výsledky a jsou tím zajímaví i pro žáky, studenty, absolventy uměleckých škol či umělce na počátku kariéry. Rozptyl věkový, tím logicky i stupeň pokročilosti, jsem pozoroval značný. Smysluplnost interpretačních kurzů zajišťovali a instrumentální kurzy vedli Peter Toperczer a Marek Kozák v oboru klavír, Martin Škampa v oboru violoncello a Marie Kocián Mátlová pracovala s adepty houslového oboru. Ve Studijním centru na prvním zámeckém nádvoří probíhaly kurzy pěveckointerpretační pod vedením klavíristy a pěveckého pedagoga Ahmada Hedara. Klavírní doprovody zajistili Stanislav Bogunia a Jaroslav Škampa.

Každodenní práci posluchačů kurzů s pedagogy završily společné koncerty, vybraným účastníkům kurzů byly věnovány tři koncerty, osobně jsem byl svědkem třetího, závěrečného koncertu. Jak jsem byl informován, koncert závěrečný nebyl výběrem nejlepších účastníků, jak někdy bývá, všechny koncerty byly obsazeny bez zřetele na uměleckou úroveň. Byl jsem tedy přítomen jen malé výseči mnohem většího celku.

Tato forma práce je neobyčejně cenná. Sám jsem za časů studia moc oceňoval interpretační kurzy v německém Weimaru. Obvykle hledají v kurzu nové podněty již technicky v základech solidně vyzbrojení jedinci, nacházející si cestu na soutěže nebo již do hudební profese. Jindy to mohou být lidé s určitými technickými problémy, které se jim u vlastních učitelů nedaří vyřešit, tudíž hledají cestu, jak si pomoci z dané dílčí technické krize. Tyto případy jsou na školách všech stupňů časté, pro pedagogy zřejmě vždy nejobtížnější. Někdy opravdu pomůže až zázračně dobře formulovaný či předvedený podnět od někoho jiného než od vlastního kantora, jindy je týden ovšem příliš krátká doba na zvládnutí konkrétního problému, někdy již zafixovaného i nesprávným předchozím metodickým postupem. Tímto jen naznačuji spektrum různorodosti motivací daných jedinců na pracovních setkáních s osvědčenými pedagogy. Pokud nese kurz adjektivum interpretační, představuji si adepty již většinou technicky vyspělejší, pokročilejší, hledající podněty před vstupem do praxe hudebního světa. Sama hudební profese je vždy ryze tržního charakteru a uplatnění je vždy podmíněno veřejnými konkurzy. Jinak to ani nejde, na pódiu je adept uměleckého oboru vždy již zcela sám, nepomůže mu žádný vliv, protekce, přímluvy. Pomůže jen přesvědčivý výkon, technicky maximálně připravený v práci s dobrými pedagogy. Navíc ještě soustředěný – třeba na rozdíl od výtvarníků – do neúprosně vymezeného časového prostoru, kdy musím na jevišti právě tady a teď ze sebe vydat to nejlepší možné.

Určitý otazník může být na straně pedagogů. Žádné zvučné jméno z uměleckého světa nezaručuje samo o sobě výborného pedagoga s potřebnými diagnostickými, metodickými a psychologickými schopnostmi. A zase naopak, mnohý takzvaně „bezejmenný“ pedagog může překvapovat vynikajícími pedagogickými schopnostmi, tím i hmatatelnými výsledky. Je to trochu komplikovaný svět, jednoduchý se jeví jen ryzím laikům či adeptům na počátcích studia. Technický vývoj de facto nikdy nekončí, k tomu přichází skutečné interpretační momenty jako míra plastičnosti frázování, dynamické dovednosti, schopnost odlišit přísnou stylovou problematiku, tektoniku skladby, dosažení přesvědčivého výrazu… Kurzy mohou přispět zájemcům ve všech těchto složkách výrazným způsobem.

Byl jsem přítomen závěrečnému koncertu v akusticky příznivém prostředí Koncertního sálu ZUŠ Český Krumlov. Jak jsem již avizoval, koncerty byly tři za sebou. Abych mohl posoudit pokrok toho, kterého jedince, musel bych být přítomen i v průběhu kurzu a na všech veřejných produkcích. Na koncertu 22. července bylo možné vidět a slyšet poměrně velké rozdíly ve věku adeptů, tím logicky i značné rozdíly v ryze technické vyspělosti účinkujících. Někde se jedná o hledání správných základů pro zdárný technický vývoj per futurum, jindy jsem svědkem zdárného vývoje, ale také jsem mohl zaznamenat výkony, které již na sebe upozorní vyspělostí technickou i interpretační. Na špičce večera byl zřetelně barytonista Radek Martinec, jehož školitelem byl klavírista a pěvecký pedagog Ahmad Hedar. Martinec je mladý zpěvák, jenž má za sebou již účast na prestižní pěvecké soutěži v Karlových Varech. Měl jsem možnost ho vidět v květnu letošního roku ve Vysoké u Příbrami. Byl to pro mne jednoznačně pozitivní zážitek, který se mi nyní ještě posílil. Ukázka z tvorby Gioacchina Rossiniho – „L‘ ultimo ricorda“ – ukázala na rozvoj i pokrok nosného, barevného barytonu mladého interpreta v odvíjení plynulé kantilény a získávání jistoty v nejvyšších polohách operního barytonového rozsahu. Rovněž vyspělý výkon na technické bázi, s jistě pozoruhodnými dovednostmi mimickými i výrazovými předvedla Kristýna Kůstková ve skladbě The Telephone slavného skladatele 20. století – Giana Carla Menottiho – navazujícího na tradici opery buffy i veristů. U nás, škoda, málo hraného autora. Hezká herecká etuda v příjemné jevištní uvolněnosti, vtipně ztvárněná, postavená v duchu soudobé závislosti na elektronických přístrojích. Zmíněný Ahmad Hedar doprovázel své svěřence suverénně, to nebývá mezi hlasovými pedagogy vůbec častým jevem.

Na glosovaném večeru, jenž nechce býti recenzí koncertu, ba ani by to nebylo vhodné vzhledem k přílišné rozdílnosti ve vyspělosti projevu, bych zmínil u mladičkých účastníků rytmicky pozoruhodný projev Šimona Červeného v Jazzové etudě C dur (sólový klavír). Solidní perspektivu jsem pociťoval u mladičké Johany Vítové, která přednesla dvě Mazurky od Fryderyka Chopina s citem pro dynamiku i frázování. Ve výkonu mladé violoncellistky Lindy Martínkové jsem rád ocenil v poeticky provedené Písni beze slov Mendelssohna-Bartholdyho rýsující se zřetelnou, moc pěknou plastiku frázování, možná zrovna kurzem ovlivněnou, v tomto stupni vývoje málo slýchanou. Velmi pěkně, se sympatickou zainteresovaností, viditelnou koncentrací, zahrála Veronika Nováková na klavír Valse oubliée č. 1 Franze Liszta. Výkonů bylo v daném koncertním podvečeru plných patnáct, některé jsou na počátcích jistě slibného vývoje, při velmi dobrém metodickém vedení pedagogů.

Když připočtu další dva koncerty, podobně obsáhlé, tak se na interpretačním kurzu v Českém Krumlově adepti i pedagogové řádně „zapotili“. Ale to je ostatně cílem – inspirovat, poradit, přispět jinak modifikovaným pohledem, rozvinout dřímající dispozice ve schopnosti a posílit rozhled u adeptů uměleckých oborů. O přínosu kurzů nelze pochybovat, vždyť již samotný počet přihlášených adeptů, toužících po pokroku ve svém snažení, je více než výmluvný a pro pořadatele i zavazující. Pražský hudební institut vykonává těmito náročnými akcemi významnou a potřebnou činnost pro hudební praxi, již nelze dostatečně docenit.

********

Foto: Pražský hudební institut, Libor Sváček