„Musikaliche Exequien i Israels Brünnlein jsou vokální hudbou zařazující se do kontextu období vzpomínání na zesnulé.“  

„Z koncertů v kapli Italského institutu neobytně zůstává pocit, že přece jen nejde o prostor akusticky ideální ani pro posluchače nadprůměrně inspirativní.“

„Přesto koncert s mnoha krásnými místy a celkově v soustředěném klidu a vyzařování.“

Poslední program Collegia Vocale 1704 byl téměř dušičkový, kdyby nešlo trochu o protimluv. Zněla hudba německých luteránů a takzvané Dušičky, druhý listopadový den, patří modlitbami za zemřelé spíše do římskokatolické církevní tradice, než do té reformační. Ale nic to nemění na věci, že Schützovy Musikalische Exequien i Scheinova Israels Brünnlein jsou vokální hudbou vesměs závažnější až smuteční, hlubokou, kontemplativní. Hudbou zařazující se na začátku listopadu – ať už ze strany pořadatelů záměrně, nebo nezáměrně – do kontextu období vzpomínání na zesnulé.

Koncert v kapli Italského kulturního institutu v Praze na Malé Straně nabídl ve čtvrtek mimořádně monotematický vhled do barokní tvorby a výrazně také připomněl vlivy, které bez ohledu na rozdíly mezi různými křesťanskými vyznáními měla italská (katolická) hudba na hudbu (protestantskou) německou. Václav Luks vedl komorní soubor o pěti instrumentalistech a osmi zpěvácích v důstojných tempech k soustředěnému a vážnému výrazu. Hodinový program vzácně kroužil v rámci jednoho kulturního okruhu kolem jednoho tématu.

Musikalische Exequien Heinricha Schütze jsou třídílnou kompozicí určenou pro pohřební slavnost navazující v roce 1636 na úmrtí Heinricha II., hraběte z Reuss a Gery. První díl odpovídá formě dobové evangelické bohoslužby a exponuje německé texty, které pro tento účel šlechtic už předem shromáždil; druhou částí je moteto s německým textem, třetí díl pak oslavnou skladbou s alegorickým textem a se záměrem zpodobnit nanebevzetí. Za dílem stojí teologické východisko, podle něhož smrt není ničím hrozivým, ale spíše branou do lepšího světa; a s ohledem na dobu vzniku uprostřed třicetileté války možná i autorův vzkaz, že smrt jako odchod z pozemského „slzavého údolí“ může být i vysvobozující.

Heinrich Schütz, dvorní kapelník saského kurfiřta, byl zcela jistě prvním velkým skladatelem kultury německé reformace. Musikalische Exequien jasně dávají najevo, že si přivezl ze studijní cesty do Itálie řadu tvůrčích podnětů, především kompoziční dovednosti v rámci stylu prostorové vícesborové hudby podle benátského vzoru. Tedy podle Giovanniho Gabrieliho a pak i Claudia Monteverdiho. Postupné přizpůsobování těchto znalostí německému reformačnímu prostředí začíná samozřejmě u používání vlastního jazyka místo latiny. Všechny tyto historické nuance nemusí posluchač znát, ale přesto může být zasažen krásou raně barokního repertoáru a v něm skrytým napětím mezi starým a novým, jižním a severním. A rozdíly mezi liturgií spoutanějším repertoárem římské církve a reformací uvolněným duchovním světem zaalpské církve evangelické.

Od Schützova současníka Johanna Hermanna Scheina (působícího sto let před Bachem na místě kantora Tomášského kostela v Lipsku) zazněly duchovní madrigaly (v překladu Studánky izraelské) komponované více méně v italském stylu, ale s německými starozákonními texty. A v harmoniích značně progresivní. Oproti nadpisu koncertu i oproti tištěnému průvodnímu slovu přišel po krátké Schützově skladbě na řadu nejprve právě Schein a jeho Israels Brünnlein, teprve potom Schützovy Musikalische Exequien. Alespoň zpívané texty v zadní části tištěného programu byly však uvedeny v aktuálním pořadí a posluchače tedy naštěstí provedly koncertem spolehlivě. Ostatně, o porozumění textů jde v luteránské hudbě, směřující víc a víc k osobní zbožnosti, hodně.         

Collegium Vocale 1704 se tento večer nevyhnulo několika nedotaženostem či drobným „nehodám“, na které nejsme u nich zvyklí. Také vedení Václava Lukse se tentokrát zdálo vzhledem k charakteru hudby a minimální velikosti provozovacího aparátu až zbytečně naléhavé. Navíc z koncertů v kapli Italského institutu neobytně zůstává pocit, že přece jen nejde o prostor akusticky ideální a ani pro posluchače nadprůměrně inspirativní. Trochu rušivě na tak malém pódiu působilo i neustálé střídání pozic a sestav hudebníků. Nic to ale nemění na skutečnosti, že šlo i tentokrát o koncert s mnoha krásnými místy, ať už ve stahované dynamice, v neustálých výrazových nárazech, neokázalých ztišeních, nebo v celkovém soustředěném klidu a vyzařování. A jedinečná byla v kontextu pražského hudebního dění dramaturgie večera.

Foto: Archiv Collegium 1704