„Hlavně jsme se chtěli vymanit z kategorie ´netradičních souborů´. Po těch čtyřiceti letech snad mohu říci, že se to podařilo.“

„Zatímco v prvních letech jsme hráli hodně staré hudby, v současné době je těžiště spíš v hudbě dvacátého a jednadvacátého století. Trochu se mi po Vivaldim stýská.“

„Je to dost náročné a musí se to pořád pěstovat.“

Pražské kytarové kvarteto si v září 2024 koncertem připomnělo čtyřicet let. Bylo založeno v roce 1984 na Pražské konzervatoři a první vystoupení mělo pak 9. ledna 1985 v tehdejším Domě umělců, dnešním Rudolfinu. Virtuozita členů a široké výrazové schopnosti souboru během let inspirovaly řadu českých i zahraničních skladatelů ke zkomponování děl přímo pro kvarteto. Soubor má v repertoáru i vlastní transkripce skladeb různých stylových období. Historii PGQ psali mimo jiné Khaled Arman, Jiří Voborský, Marek Janda, Jiří Mrhal, Jan Tuláček, Martin Sauer a do loňska rovněž Václav Kučera. Marek Velemínský, umělecký vedoucí, v něm hraje od počátku. Jako zakladatel už jediný. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz bilancuje a také opatrně hledí kupředu.

Čtyřicet let je úctyhodná doba. Plánoval jste to tak v roce 1984?

To jsem určitě neplánoval, ale na druhou jsem soubor nezakládal se záměrem ho po pár sezónách rozpustit. Jen jsem nepřemýšlel o těch desetiletích. My jsme v prvním propagačním materiálu vymysleli větu: „…Původní experiment brzy přerostl v trvalý zájem o toto netradiční pojetí komorní hudby…“ – a jak se ta věta objevovala přetištěná v programech koncertů, začala nás brzy pěkně štvát a byla zdrojem mnoha žertíků. Když se na to ale zpětně podívám, tak to vlastně bylo docela výstižné. Hlavně jsme se pak chtěli vymanit z kategorie „netradičních souborů“. Tehdy se netradiční vnímalo spíš jako podezřelý. Po těch čtyřiceti letech snad mohu říci, že se to podařilo… Dnes už kvarteto čtyř kytar můžeme vnímat jako tradiční a jejich počet ve světě to jen potvrzuje.

Už jste teď v kvartetu spolu dokonce učitelé a žáci, že…

Teď už ne. Poté co nás před rokem navždy opustil náš kolega Václav Kučera, šestatřicet let profesor Pražské konzervatoře, skvělý kantor, už to neplatí. On v kvartetu skutečně hrál se svými bývalými žáky. Ale co platí stále, je fakt, že všichni tři mí současní kolegové – Eliška Holá, Matěj Freml a Patrick Vacík – jsou Václavovými absolventy.

Proměnil se za léta obvyklý repertoár spíše plíživě, nebo v nějakém zásadnějším okamžiku?

Spíše plíživě. Zatímco v prvních letech jsme hráli hodně staré hudby, v současné době máme těžiště spíš v hudbě dvacátého a jednadvacátého století. Trochu se mi po tom Vivaldim stýská, ale třeba se repertoár plíživě posune v budoucnu zase někam jinam.

Proměnila se odbytiště, ve smyslu destinací ? V tuzemsku, v cizině…?

Ten poměr je asi pořád stejný, tedy ve prospěch tuzemských koncertů. Spíš odbytišť ubývá… Nebo možná přibývá hudebníků, kteří chtějí hrát? Pokud by tomu tak bylo, tak by to pro svět vlastně byla dobrá zpráva.

A ve smyslu sálů, míst konání koncertů?

To bude asi pořád stejné, vždycky je radost hrát v krásném, akusticky příznivém prostředí. Když sál hraje s námi a ne proti nám. A není to vždy jen o tom, jestli je to sál v historické budově, nebo v moderní… Všichni bychom si určitě rádi zahráli v sále Vltavské filharmonie.

Co je na souhře čtyř kytar nejtěžší?

Tón kytary je velmi konkrétní, je nejsilnější v prvním okamžiku a pak poměrně rychle slábne. Takže je důležité, aby k souzvuku čtyř kytar došlo právě v té chvíli, kdy je tón nejsilnější, aby se zvuk dobře propojil. Ze stejných důvodů je jakákoliv nesouhra hodně slyšet. Je to dost náročné a musí se to pořád pěstovat.

Hrajete někdy s někým dalším – tedy kvintety a podobně?

V minulosti jsme občas hrávali se zpěvem nebo s houslemi, ale jen příležitostně. Možná je to dobrý podnět…

A jak často s orchestrem?

V repertoáru máme Koncert pro čtyři kytary a orchestr od španělského skladatele Joaquína Rodriga – Concierto Andaluz. Příští rok v dubnu ho budeme opět hrát, tentokrát se Severočeskou filharmonií Teplice. Už se na to moc těšíme.

Jak vypadá nebo by vypadal ve vašem případě crossover?

V našem repertoáru mají místo i skladby, které přesahují i do jiných žánrů. Skladby Milana Tesaře, některé skladby Johna Duarta, George Gershwin… Ale vyslovený crossover, jaký myslíte, to asi není. Rozhodně bych se tomu do budoucna nebránil, mohlo by to být zajímavé zpestření.

Máte k výročí k dispozici nějaké statistiky?

Zhruba tisíc pět set koncertů doma i v zahraničí. Více než sedm hodin nahrané hudby na sedmi albech, dnes k dispozici na streamovacích službách. Opravdu hodně nahrávek pro rozhlas a televizi… Hodiny prosezené v autě se spočítat nedají. Hodiny prosezené u kytary také ne, ale přibližně je to většina života.

A nastaly někdy opravdu nezapomenutelné a sváteční okamžiky, nebo je každý den všední?

Není každý den všední, svátečních okamžiků bylo mnoho. Obzvlášť vydařený koncert, krásný sál, setkání se skvělým publikem, spolupráce s výborným orchestrem a mnoho dalších…

Říkával jste, že jste byli jedni z prvních, teď už je kytarových kvartet po světě řada. Komu šlapete nejvíc na paty, nebo kdo vám?

V době, kdy jsme začínali, opravdu mnoho kytarových kvartet nebylo a kontakt ze světem byl minimální. Takže jsme museli hledat vlastní cestu, což bylo dobře. Našli jsme ji. Dnes vznikají kytarová kvarteta jako houby po dešti, ale nevnímám to nějak konkurenčně nebo soutěživě.

Například Smetanovo kvarteto skončilo a pod tím jménem už nikdo nepokračuje. Ale jsou i jiné případy. Třeba České noneto… Hraje už sto let. Počítáte s tím, že jednou zůstane jméno souboru a budou v něm úplně „cizí lidé“?

Obě možnosti přicházejí v úvahu. Dovedu si představit, že se existence Pražského kytarového kvarteta uzavře, i to, že bude pokračovat beze mne. Záležet bude na konkrétní konstelaci v konkrétním okamžiku.

Se souborem počítáte čtyři desetiletí života. Kolik dalších aktivních let je pro vás reálných?

To opravdu nevím. S kolegou Václavem Kučerou jsme si plánovali, kdy asi tak odejdeme na odpočinek. Bohužel nám to nevyšlo. Po jeho náhlém úmrtí jsem zvažoval, zda neskončit, ale nakonec jsem se rozhodl pro restart kvarteta. Takže jsem nyní v tomto módu – a na konec tolik nemyslím. Člověk si může něco plánovat, ale všechno může být druhý den jinak.

Foto: Facebook a archiv kvarteta