KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Michael Weinius: Písně z Gurre jsou gigantickým dílem english

„Waldemar je role, která přináší velké nároky. Obsahuje velký milostný duet i vyjádření králova hoře.“

„Tristanův příběh je však celý nešťastný. I tím, nejen celkovým rozsahem, je asi nejnáročnější.“

„Ale čekají mě i písňové recitály, to je úplně jiné zpívání – což je dobré a zdravé střídání pro můj hlas.“

Švédský tenorista Michael Weinius, který zpívá v hlavních evropských divadlech vedle Brittena, Strausse či Šostakoviče i několik hlavních wagnerovských postav, je majitelem neunaveného a sebejistého hlasu. Poté, co nadchl v dubnu publikum v Praze při koncertním provedení prvního dějství Wagnerovy opery Tristan a Isolda, vrací se k Symfonickému orchestru Českého rozhlasu znovu, teď jako jeden z hlavních sólistů ojedinělého provedení Písní z Gurre Arnolda Schönberga. Monumentální skladba z počátku dvacátého století, završující impozantním způsobem styl pozdního romantismu, zazní pod taktovkou Petra Popelky v neděli na festivalu Smetanova Litomyšl a v úterý na koncertě v pražské Státní opeře. Pěvec v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz srovnává obě skladby.

Písně z Gurre reprezentují jiného Arnolda Schönberga – ne toho novátora, který přišel s dodekafonií a jehož hudby se publikum trochu obává, ale jako rané dílo ho ukazují coby skladatele říkajícího poslední slovo k pojmu romantismus. Máte osobně rád obě jeho umělecké podoby?

Vlastně ano, ale k setkání s tou druhou, obvyklejší, modernistickou, jsem jako zpěvák ještě nedostal příležitost. Nicméně i z mého pohledu je samozřejmě poloha, kterou představují rané Písně z Gurre, interpretačně i posluchačsky přístupnější. Pro lidi vstřícnější.

A setkal jste se už jako interpret s Písněmi z Gurre?

Ano, jednou. Před asi pěti lety ve Stockholmu s dirigentem Esou Pekka-Salonenem. Jde o dílo, které potřebuje velký orchestr, sbory, šest sólistů… Gigantické dílo.

Baladická dvouhodinová kompozice zpracovává původně dánskou středověkou ságu, v níž žárlivá královna nechá zabít svou sokyni, dívku Tove. Zpíváte part krále Waldemara, který v žalu prokleje Boha a za trest musí až do soudného dne se svou družinou v podobě nočních přízraků při pekelných jízdách šířit děs. V závěru nicméně démoni mizí a zpívá se o vycházejícím slunci… Co všechno je obsahem vašeho partu?

Král se zamiloval, a tak úloha obsahuje velký milostný duet, i když obě postavy nezpívají společně; obsahuje však i vyjádření králova hoře. Je to role, která přináší velké nároky.

Podobné jako Wagnerův Tristan?

Ano. Srovnatelné s Wagnerovými postavami, jako jsou Siegfried nebo Siegmund. Tristanův příběh je však celý nešťastný. I tím, nejen celkovým rozsahem, je ještě náročnější, asi nejnáročnější.

Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu jste na jaře v Praze účinkoval v koncertním provedení Tristana a Isoldy. Dává smysl rozdělení opery, i když je jako tato enormně dlouhá, na tři večery, každý v jedné sezóně, tedy na tři roky?

Ale ano. Je to asi jediná možnost, jak koncertně Tristana prezentovat. Zažil jsem to tak, po dějstvích, například už i v Los Angeles.

Pro vás je to samozřejmě snadnější úkol než celé dílo v jednom večeru v divadle.

Ano i ne. Pokud se týká absolutní délky role, výdrže, tak ano. Ale na druhou stranu, když se na Tristana připravuju, chystám a cvičím pochopitelně celou roli. Vcelku, s jejím vývojem. A teď si představte, že přijdete na pódium, máte zpívat třetí dějství – a nemáte čerstvý prožitek z těch dvou předchozích. Není snadné se v té chvíli přesně vcítit do okamžiku, kterým poslední jednání začíná…

Příští rok vás poprvé čeká Tannhäuser, ale v dalších Wagnerových operách v posledních letech zpíváte už často…

Možná už padesátkrát jsem zpíval Siegmunda, mnohokrát jsem zpíval Siegfrieda, nejméně čtyřicetkrát Tristana…

A Schönbergovy Písně z Gurre, zřídkakdy uváděné, jsou dílem, se kterým se jako sólista máte naopak šanci setkat opravdu jen jednou či dvakrát za život?

Odhaduji, že opravdu ne více než pětkrát.

Z Litomyšle a z Prahy se pak vracíte k nějakým běžnějším úkolům?

Ano, zase to bude Tristan, Siegfried… Ale čekají mě i písňové recitály, to je úplně jiné zpívání – což je dobré a zdravé střídání pro můj hlas. A v zimě cestuju, i s rodinou, do Japonska k provedení Mahlerovy písně o zemi. Vánoce v Tokiu…!

———

O koncertním provedení Tristana a Isoldy v sezónách SOČR čtěte ZDE.

Foto: Facebook M. Weiniuse, Michal Fanta, Khalil Baalbaki, Tomáš Vodňanský

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky