Michael Weinius: Písně z Gurre jsou gigantickým dílem
„Waldemar je role, která přináší velké nároky. Obsahuje velký milostný duet i vyjádření králova hoře.“
„Tristanův příběh je však celý nešťastný. I tím, nejen celkovým rozsahem, je asi nejnáročnější.“
„Ale čekají mě i písňové recitály, to je úplně jiné zpívání – což je dobré a zdravé střídání pro můj hlas.“
Švédský tenorista Michael Weinius, který zpívá v hlavních evropských divadlech vedle Brittena, Strausse či Šostakoviče i několik hlavních wagnerovských postav, je majitelem neunaveného a sebejistého hlasu. Poté, co nadchl v dubnu publikum v Praze při koncertním provedení prvního dějství Wagnerovy opery Tristan a Isolda, vrací se k Symfonickému orchestru Českého rozhlasu znovu, teď jako jeden z hlavních sólistů ojedinělého provedení Písní z Gurre Arnolda Schönberga. Monumentální skladba z počátku dvacátého století, završující impozantním způsobem styl pozdního romantismu, zazní pod taktovkou Petra Popelky v neděli na festivalu Smetanova Litomyšl a v úterý na koncertě v pražské Státní opeře. Pěvec v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz srovnává obě skladby.
Písně z Gurre reprezentují jiného Arnolda Schönberga – ne toho novátora, který přišel s dodekafonií a jehož hudby se publikum trochu obává, ale jako rané dílo ho ukazují coby skladatele říkajícího poslední slovo k pojmu romantismus. Máte osobně rád obě jeho umělecké podoby?
Vlastně ano, ale k setkání s tou druhou, obvyklejší, modernistickou, jsem jako zpěvák ještě nedostal příležitost. Nicméně i z mého pohledu je samozřejmě poloha, kterou představují rané Písně z Gurre, interpretačně i posluchačsky přístupnější. Pro lidi vstřícnější.
A setkal jste se už jako interpret s Písněmi z Gurre?
Ano, jednou. Před asi pěti lety ve Stockholmu s dirigentem Esou Pekka-Salonenem. Jde o dílo, které potřebuje velký orchestr, sbory, šest sólistů… Gigantické dílo.
Baladická dvouhodinová kompozice zpracovává původně dánskou středověkou ságu, v níž žárlivá královna nechá zabít svou sokyni, dívku Tove. Zpíváte part krále Waldemara, který v žalu prokleje Boha a za trest musí až do soudného dne se svou družinou v podobě nočních přízraků při pekelných jízdách šířit děs. V závěru nicméně démoni mizí a zpívá se o vycházejícím slunci… Co všechno je obsahem vašeho partu?
Král se zamiloval, a tak úloha obsahuje velký milostný duet, i když obě postavy nezpívají společně; obsahuje však i vyjádření králova hoře. Je to role, která přináší velké nároky.
Podobné jako Wagnerův Tristan?
Ano. Srovnatelné s Wagnerovými postavami, jako jsou Siegfried nebo Siegmund. Tristanův příběh je však celý nešťastný. I tím, nejen celkovým rozsahem, je ještě náročnější, asi nejnáročnější.
Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu jste na jaře v Praze účinkoval v koncertním provedení Tristana a Isoldy. Dává smysl rozdělení opery, i když je jako tato enormně dlouhá, na tři večery, každý v jedné sezóně, tedy na tři roky?
Ale ano. Je to asi jediná možnost, jak koncertně Tristana prezentovat. Zažil jsem to tak, po dějstvích, například už i v Los Angeles.
Pro vás je to samozřejmě snadnější úkol než celé dílo v jednom večeru v divadle.
Ano i ne. Pokud se týká absolutní délky role, výdrže, tak ano. Ale na druhou stranu, když se na Tristana připravuju, chystám a cvičím pochopitelně celou roli. Vcelku, s jejím vývojem. A teď si představte, že přijdete na pódium, máte zpívat třetí dějství – a nemáte čerstvý prožitek z těch dvou předchozích. Není snadné se v té chvíli přesně vcítit do okamžiku, kterým poslední jednání začíná…
Příští rok vás poprvé čeká Tannhäuser, ale v dalších Wagnerových operách v posledních letech zpíváte už často…
Možná už padesátkrát jsem zpíval Siegmunda, mnohokrát jsem zpíval Siegfrieda, nejméně čtyřicetkrát Tristana…
A Schönbergovy Písně z Gurre, zřídkakdy uváděné, jsou dílem, se kterým se jako sólista máte naopak šanci setkat opravdu jen jednou či dvakrát za život?
Odhaduji, že opravdu ne více než pětkrát.
Z Litomyšle a z Prahy se pak vracíte k nějakým běžnějším úkolům?
Ano, zase to bude Tristan, Siegfried… Ale čekají mě i písňové recitály, to je úplně jiné zpívání – což je dobré a zdravé střídání pro můj hlas. A v zimě cestuju, i s rodinou, do Japonska k provedení Mahlerovy písně o zemi. Vánoce v Tokiu…!
———
O koncertním provedení Tristana a Isoldy v sezónách SOČR čtěte ZDE.
Foto: Facebook M. Weiniuse, Michal Fanta, Khalil Baalbaki, Tomáš Vodňanský
Příspěvky od Petr Veber
- Haasův Šarlatán jako zdravé hudební divadlo
- Marek Velemínský: Hodiny s kytarou? Přibližně většina života…
- Česká hudba je super, říká vítěz karlovarské pěvecké soutěže
- Adam Plachetka: Aby zpěvák nebyl jako slon v porcelánu
- Josef Špaček a Bohuslav Martinů v rozhlase