„Petr Popelka se postavil za nápad uvést na pokračování Wagnerova Tristana a Isoldu s veškerou vehemencí, která k jeho projevu patří, i se zázemím zkušeností, které má z působení v Semperově opeře v Drážďanech.“

„Snad se s těmito pěvci počítá i pro další sezóny, ve kterých má podobně koncertně dojít i na druhé a pak na třetí dějství opery.“

„Tristana rozvrhl SOČR jako běh na dlouhou trať. Budou to tedy ve výsledku tři osamocené koncerty.“

První dějství Wagnerovy opery Tristan a Isolda jako koncertní program vypadá sice na první pohled nezvykle a ne zcela obvyklý takový projekt v našich končinách opravdu je, ale jde o osmdesátiminutovou hudební báseň, která upoutá a nepustí. Zvláště když ji za dirigentským pultem náruživě modeluje a posunuje někdo jako Petr Popelka. Pondělní večer rozhlasových symfoniků v pražském Rudolfinu vyzněl strhujícím způsobem.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu získal pro uvedení Tristana a Isoldy skvělé pěvce, kteří by ozdobili podobný koncert i v případě, že by se neodehrál v běžné sezóně, ale byl součástí toho nejambicióznějšího z mezinárodních hudebních festivalů. Michael Weinius a Elisabeth Teige v titulních rolích, ale i Christoph Pohl a Christina Bock jako doplňující postavy a v epizodní úloze Petr Nekoranec, ti všichni zazářili vhodnými, nosnými a pěknými hlasy i výrazem a výdrží. Snad se s nimi počítá i pro další sezóny, ve kterých má podobně koncertně dojít i na druhé a pak na třetí dějství opery.

Tristan a Isolda je pojem. Horečnatě intenzivní romantický příběh, novátorsky a vizionářsky ztvárněný Richardem Wagnerem do pomalu plynoucí, sugestivní legendy, je v dějinách hudby a opery milníkem. Že jde o běh na dlouhou trať, je posluchači jasné od prvních tónů předehry. Skladatel do ní vstupuje způsobem, který nenechává na pochybách: hudební a divadelní čas tady nebude uspěchaný, spíše naopak – díky jeho zpomalenému plynutí se dávný milostný příběh o osudovém nápoji lásky ani tak nebude vyprávět, jako se o něm spíše bude básnit. Však také stopáž této opery patří k absolutně nejdelším, čistý čas hudby přesahuje čtyři hodiny.

V opojných harmoniích, které Wagnera zavedly až k okraji tonality, hledí Tristan a Isolda daleko kupředu. Ani se nechce věřit, že jde o dílo z poloviny devatenáctého století, ze stejné doby, jako je třeba Verdiho Traviata, Gounodův Faust a Markétka nebo Smetanova Prodaná nevěsta, Rossiniho Malá slavnostní mše nebo Griegův Klavírní koncert…

Petr Popelka se postavil za svůj nápad uvést v Praze na pokračování Wagnerova Tristana s veškerou vehemencí, která k jeho projevu patří, i se zázemím hudebních zkušeností, které má s německým repertoárem z působení v Semperově opeře v Drážďanech. Odtamtud ostatně určitě pocházejí i jeho tipy na pěvce. Švédský tenorista Michael Weinius, majitel neunaveného a sebejistého hlasu, zpívá v hlavních evropských divadlech vedle Brittena, Strausse či Šostakoviče i několik hlavních wagnerovských postav, stejně jako mladá norská sopranistka Elisabeth Teige, která už se etablovala dokonce i na wagnerovském festivalu v Bayreuthu. I ona nadchla dostatečně dramatickým, přitom ještě mladistvým projevem. Pražské publikum ji zná z loňské inscenace Bludného Holanďana, ke které s ní čtěte tehdejší RozhovorPlus. Provedení prvního dějství Tristana vedle skvělých hlavních představitelů impozantním způsobem doplnil evropsky rozkročený německý barytonista Christoph Pohl v roli Kurwenala, po několik sezón člen souboru Semperovy opery a nadále její vítaný host.

Wagnerova hudba po celých osmdesát minut plynula ve velkých plochách a ve vlnách, rozvrásněná, s intenzivními uzly a vrcholy, plynula s velkou intenzitou a podmanivým kouzlem. Petr Popelka s využitím mohutně znějící mužské části Pražského filharmonického sboru vygradoval pak závěr celého dějství do energií nabité scény. Hlasy námořníků ohlašují příjezd do cornwallského přístavu, tamní král očekává příjezd nevěsty. Tristan s Isoldou však nevědí o světě, jen na sebe nekonečně dlouho hledí. Místo očekávané smrti se osudově a nevratně zamilovali. Nevypili totiž jed, ale nápoj lásky…

Projekt rozhlasových symfoniků a jejich šéfdirigenta hovoří o tom, že druhé dějství čeká posluchače za rok a třetí pak ještě za další rok. Měřeno televizními seriály by to byl nesmysl. Ale i z hudebního hlediska to nedává úplně ideální smysl. V divadle se celá opera odehraje během jednoho dlouhého podvečera a večera. Aby se tomu koncertní záměr přiblížil, muselo by jít alespoň – což je ovšem samozřejmě nereálné – o tři pondělky po sobě… Svého Tristana SOČR rozvrhl jako běh na dlouhou trať. Budou to tedy ve výsledku tři osamocené koncerty. Ale i tak díky za ně.

*******

Foto: Vojtěch Brtnický