„Ve francouzské hudbě zmiňovaného období je tento překrásný cit recipientovi podáván krásně křehce a zároveň s vášní.“

„Je obrovskou devizou každého dirigenta, dokázat mluvit očima a rukou zřetelně vyjadřovat i ty nejhlouběji skryté odstíny svého nitra a nahlížení na konkrétní dílo.“

„Celý večer plynul k brilantnímu baletu Pták Ohnivák, ale vrcholem koncertu byla Chaussonova Poéme de l´amour et la mer.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu nazval abonentní koncert zařazený na 11. března Francouzské inspirace. Dirigoval Marek Šedivý, zazněla tři díla z přelomu 19. a 20. století. Orchestr publiku nabídl ve Faurého a Chaussonově hudbě subtilní a negacemi nedotčenou atmosféru a ve Stravinského Ptáku Ohniváku virtuozitu a zvukovou kompaktnost. Úvahy o tom, jak někdy přicházíme na koncert nastaveni určitým způsobem, ale opouštíme ho pozměněni, a to v emocích i v názoru, formuluje po svém pondělním prožitku a zážitku mladý skladatel Daniel Chudovský.

„L´air est plein d´une odeur exquise de lilas Qui fleurissant du haut des murs jusqu´au bas, embaument les cheveux des femmes…“  Není divu, že má reflexe na koncert s názvem Francouzské inspirace, kterého jsem se účastnil v Rudolfinu, začíná tímto citátem ze sbírky Poéme de l´amour et de la mer od francouzského básníka Maurice Bouchora. Volným překladem začátku této bizarně trpké básně do češtiny by bylo: „Vzduch je prosycen jemnou vůní šeříků, jejichž květy pokrývají zdi odshora až dolu a provoňují ženám vlasy…“ Zřejmě takový pocit jsem totiž nabyl v tento kouzelný večer, který byl opravdovou inspirací nejenom pro mne, ale věřím, že také pro četné publikum v Dvořákově síni Rudolfina. 

Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Marek Šedivý a mezzosopranistka Jennifer Johnston uvedli tři skladby, dramaturgicky propojené konkrétním tématem večera – francouzskou inspirací. Jakožto skladatel jsem těsně před koncertem uvažoval nad samotnou dramaturgií a hledal různá propojení skladeb Gabriela Faurého, Ernesta Chaussona a Igora Stravinského. Možná trochu opovážlivě – ale s tím větším zájmem – jsem tuto dramaturgickou skutečnost velmi živě analyzoval a s obrovskou zvědavostí si posléze své prvotní dojmy ověřoval, případně přehodnocoval. Není divu, že zde při pohledu na francouzskou hudbu počátku 20. století nalézáme tyto tři autory – Fauré, ředitel pařížské konzervatoře a neuvěřitelně vlivná osobnost umělecké sféry konce 19. století, Chausson – žák Masseneta a Francka… a finálně Stravinskij, ikona a barvitá osobnost počátku 20. století. Dva první autoři s tendencí tak nesmírně křehce „malovat hudbu“ a na druhé straně temperamentní rebel a mistr instrumentace Stravinskij. Ačkoliv jsem spojení těchto osobností sám v sobě nehodnotil příliš šťastně, něco v koutku duše mne o přestávce koncertu přinutilo si přímo žádat Stravinského jiskřivou hudbu. Ano – právě Stravinskij se pro mne osobně stal daným rozporem, který pramení z mé počáteční úvahy. Upřímně rád ale musím konstatovat, že i v tomto jsem se mírně pletl…

Není mým úkolem sdělovat své subjektivní soudy a estetická pole mně vlastní: rád bych se ale pozastavil nad dramaturgii z hlediska kompatibility a určitého časového rámce. Odezněla proslulá Faurého Pavana z roku 1888, dále Chaussonova Poéme de l´amour et de la mer z roku 1882 a Stravinského balet Pták Ohnivák z roku 1910. Dalo by se říct, že tato díla vznikla v poměrně stejném období, přičemž se ale estetika Stravinského hudby  v určitém úhlu pohledu výrazně liší. A na tomto místě mne napadlo ono jablko sváru v mém přemýšlení – a to konkrétně slovo „konstrast“.

Při opětovném přehodnocování dojmů jsem narazil ve svém nitru na myšlenku samotného kontrastu (ve smyslu kompoziční techniky) ve francouzské hudbě přelomu 19. a 20. století. S dávkou mírného zjednodušení bych řekl, že markantní kontrastnost v této hudbě přílišně nenalézáme. Určitý nános impresionistických tendencí této doby především stavěl na „jemnosti“ a emocionální pestrosti neposkvrněného lidského nitra. Ona finální emoce – dnes již kolikrát zapovězena v hudbě  – ten nejvyšší cit, totiž láska, zde hraje tu nejdůležitější roli. I přesto, že dnešní mírně prohnilá společnost může tuto hodnotu považovat už jen za jakýsi vedlejší produkt, mám za to, že ve francouzské hudbě konkrétně zmiňovaného období je tento překrásný cit recipientovi podáván krásně křehce a zároveň s vášní. Rád používám v souvislosti s polemikou o francouzské hudbě přelomu století srovnání Debussyho oper a oper Richarda Wagnera. Na jedné straně stojí Wagner, který větu „miluji tě!“ staví do roviny „dlouhého výkřiku a výtrysku emocí“, na straně druhé Debussy, který tuto větu uplatňuje v nejnižší dynamice, šeptem a bez doprovodu orchestru. A to pouze jako intimní záležitost dvou lidí, ostatním tak rafinovaně skrytou, protože je jen jejich – jen jim známá…

Dramaturgie první poloviny koncertu ve mně vyvolala tyto pocity. Očekával jsem zpočátku v rámci koncertu mírné odbočení do jiné etapy francouzské hudby, ale nakonec jsem se s tímto složením skladeb smířil, a to s opravdovým potěšením. Myslím, že složení děl večera bylo správné.

Přibližně před deseti lety jsem jako mladý student AMU v Praze potkal svého kolegu v ročníku Marka Šedivého, mírně zasněného, ale energického člověka se zápalem hudbu opravdu prožít. Marek Šedivý se již během studií etabloval do role pozoruhodného umělce a brilantně pilného dirigenta. Se zápalem jsem očekával jeho výkon za dirigentským pultem. Schopnost dirigentsky vyjadřovat myšlenky takovým způsobem, jak činil v tento večer Marek Šedivý, se tak často nevidí. Rád tyto momenty popisuji jako dirigování emocemi. Myslím, že je obrovskou devizou každého dirigenta, dokázat mluvit očima a rukou zřetelně vyjadřovat i ty nejhlouběji skryté odstíny svého nitra a nahlížení na konkrétní dílo. Dle mého názoru se nemusí jednat pouze o vyzrálé dirigenty s řadou zkušeností, ale naopak – toto „umění“ dokáže velmi čistě „vykouknout“ i z duše mladého člověka. Výše jsem již zmiňoval jakousi nasáklost tohoto repertoáru nejvyššími morálními hodnotami a city – přesně s touto esencí Šedivý vystavěl první polovinu koncertu.

Není divu, že subtilní a „negacemi nedotčená“ atmosféra byla umocněna i zvukovostí, kterou SOČR s Šedivým jaksi dali posluchačstvu ovonět. Hovořím nyní o první skladbě večera: Pavana od Faurého. Kompozice se nesla v duchu velmi jemných odstínů v ne příliš výrazné dynamice. To bych shledal za jediný mírně rozporuplný (ale opět ryze subjektivní) dojem z provedení skladby: absence větší výrazové a dynamické zvlněnosti. Na straně druhé je ale potřeba určitě brát v potaz simplicitu této kompozice. Velmi průzračně na mne působilo detailní zacházení se zvukem této povahy, kterým SOČR opět potvrdil, že se jedná o vysoce špičkové těleso. Velmi bych chtěl ocenit zejména sekci dechových nástrojů.

Ačkoliv celý večer plynul k závěrečnému brilantnímu baletu Pták Ohnivák Igora Stravinského, myslím, že vrcholem koncertu byla skladba Poéme de l´amour et la mer z pera Ernesta Chaussona. Toto nemírně překrásné dílo interpretovala mezzosopranistka Jennifer Johnston. Byl jsem svědkem zrání emocí, magického momentu absolutního naplnění mého nitra každou jednou emocí, kterou sólistka hudbou sdělovala. Tato výrazově nesmírně obtížná kompozice je niterným voláním, které dokonale symbolizuje Bauchorův text. Velmi „jemným štětcem“ navozuje atmosféru lásky a zklamání, touhy a intimity, ale zároveň tichého křiku a pláče nad rozloučením a ztrátou. Emocionálně vypjatá povaha tohoto díla se nesnaží křičet, nýbrž staticky vyprávět. Nevolá touhou politování, mluví ale o „Smrti lásky“. Tyhle „vůně“ orchestr dokonale vystihl a Jennifer Johnston každou větu prožila mimikou a dokonale přesvědčivým výrazem.

Zkušenost z poslechu této skladby a interpretačního výkonu mne hluboce zasáhla. Byl to jeden z momentů, který rad hodnotím slovy: jedinečně zamrzlý v okamžiku celé věčnosti, kterou chci žít – a nepřeji si, aby skončila. Závěrečná šestá báseň a píseň celého cyklu Le temps des lilas je rezignovaným žalozpěvem nad ztrátou a „smrtí lásky“. Způsob, jakým orchestr a sólistka tento úsek provedli, ve mně zanechal pocit velmi hlubokého dojetí a emocionálního zasažení.

Efektním závěrem a kontrastním vyvrcholením večera byl balet Pták Ohnivák ruského skladatele Igora Stravinského. Opět se budu vracet k významu pojmu „kontrast“. Tato výrazově bohatá skladba v určitém smyslu může reprezentovat četné zvukové paralely se dvěma předešlými skladbami, jedná se ale o dílo zařazené do takzvaného ruského období autora. Mnohé folklórní nápěvy jsou toho živým důkazem. Úvod kompozice sice svým výrazovým světem plynule navázal na Faurého a Chaussona, vzápětí byl však posluchač svědkem propracovaných a efektních míst. Ryze baletní hudba, komponovaná v duchu značné dávky popisnosti (což je samozřejmě pro baletní hudbu určitou podmínkou)  dospěla ke grandióznímu závěru a maximálnímu zvukovému i náladovému kontrastu. Orchestr předvedl fantastickou virtuozitu a zvukovou kompaktnost. Rovněž kontrastní díly skladby v nejnižší dynamice působily velmi přesvědčivě. Zejména díky četným sólovým vstupům některých nástrojů. Opět bych moc rád na tomto místě vzdal mou poklonu sekci dechových nástrojů, která byla častokrát v prostoru dislokována. Právě tyto prostorové proporce díla přispěly k ještě větší zvukové homogenitě celého orchestrálního tělesa. Je mou milou povinností neobejít ani interpretační výkon sekce bicích nástrojů.

Koncert Francouzské inspirace byl pro mne důkazem mnoha známých věcí, ale co je snad důležitější, především objevováním něčeho nového. Tento závan dávky romantiky, ale i smutku, křehkosti duše, byl přetaven do vynikajícího interpretačního výkonu. Budu moc rád pamatovat na okamžiky se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu 11. března. Velmi rád se budu na koncerty tohoto tělesa vracet. Moc rád bych upřímně vzdal hold dirigentovi Marku Šedivému a sólistce Jennifer Johnston.

„Ach radostné a sladké jaro, které jsi nás…přišlo ozářit slunečními paprsky…“

Foto: Filip Jandourek