„Když začal zpívat, z jistoty jeho hlasu i celkového projevu bylo zřejmé, že je na podiu jako doma.“

„Patří přesně k těm zpěvákům, kteří by se dali poslouchat celý večer už jen kvůli hlasu samotnému.“

„V písních publikum přesvědčil, že dokáže skladby přednést s vlastním zaujetím, vnitřním porozuměním a nad to zajímavým a pro posluchače poutavým způsobem, který si udrží jejich pozornost, zájem i radost z poslechu až do konce.“

Pro umělecké a interpretační kvality a zároveň obohacující hudební zážitek není třeba vždy chodit daleko nebo pokaždé vyhledávat ty největší sály. Není třeba vzhlížet jen ke zkušeným a již řadu let slavným hvězdám. Vysoké kvality lze také očekávat a nalézt i v řadách mladých začínajících umělců například na akademické půdě. Tadeáš Hoza, mladý brněnský barytonista, jehož jméno už má rozhodně zvuk, nás 16. dubna v rámci absolventského koncertu svého magisterského koncertu na Janáčkově akademii múzických umění pozval na pestrou hudební cestu písněmi a áriemi napříč několika stylovými obdobími. Vydařeným recitálem zakončil svou studijní pěveckou pouť, ale také dokázal, že akademie vychovává skutečné osobnosti velkých pěveckých kvalit i se smyslem pro humor…

Tadeáš Hoza je mladším bratrem již proslulého barytonisty Romana Hozy, kterého známe jako sólistu operního souboru Národního divadla Brno a zároveň jako hostujícího sólistu operních scén v Praze, Ostravě i v evropských městech. A že mají hudbu v rodinné krvi i v srdci a jako dar do vínku dostali krásný hlas v hrdle, i jeho mladší bratr se rozhodl pro profesionální operní dráhu a jde zrovna tak úspěšně v jeho šlépějích. Přitom to není nevraživá konkurence, která by oba bratry motivovala dosáhnout umělecké špičky. Ale je to upřímný vztah k hudbě a láska ke zpěvu, co z obou bratří vyzařuje a oba je spolehlivě vede a vzájemně spojuje už od dětství, kdy mimo jiné založili například i vlastní pop-rockovou kapelu. Tadeáše jsme mohli v posledních letech slyšet mimo jiné v roli Maršálka nebo Čerta vrátného v opeře Čert a Káča (2016), v roli Narumova v Pikové dámě (2018) nebo jako Vypravěče v Kocourovi v botách (2018), které nastudoval v opeře Národního divadla Brno. Pozitivních ohlasů se dočkalo ale také například studentské nastudování Gluckova Orfea a Eurydiky v Divadle na Orlí (2016), kde se brněnskému publiku představil v roli Orfea. Na JAMU studuje pod vedením doc. Zdeňka Šmukaře od roku 2014 a v rámci svého bakalářského studia získal také cenné zkušenosti během půlroční stáže ve Vídni na Universität für Musik und darstellende Kunst u profesora Antona Scharingera. S ním objevil mimo jiné i bohatství německé písňové tvorby zejména v tvorbě Johannesa Brahmse či Gustava Mahlera, které si rovněž oblíbil, jak jsme mohli poznat i ze sestavení programu jeho magisterského recitálu. Na něm totiž kromě vyžadované ukázky operního repertoáru a jejích slavných představitelů Mozarta, Belliniho, Wagnera či Smetany zazněly i celé písňové cykly dvou pozdně romantických skladatelů Ralpha Vaughana Williamse a Ericha Wolfganga Korngolda.

Absolventské koncerty hudební akademie se vyznačují slavnostní přátelskou atmosférou, v níž absolvující umělec nechce jen dokázat pedagogům a spolužákům svůj interpretační um nebo předvést mistrné ovládnutí technických aspektů svého oboru. Jde také o to sdílet radost z tohoto slavnostního momentu dovršení jedné etapy uměleckého vývoje. Po interpretovi se vyžaduje přednést reprezentativní vzorky různých slohových období, aby tak dokázal porozumění jednotlivým kompozičním stylům, a zároveň během jediné hodiny dokázat přítomným, že akademie připravila a nyní pouští do světa dalšího kvalitního umělce.

Již od příchodu Tadeáše Hozy do sálu však bylo zjevné, že na podiu stojí zpěvák, který již má s uměleckým světem četné profesní zkušenosti. Když začal zpívat, z jistoty jeho hlasu i celkového projevu bylo zřejmé, že je na podiu jako doma a koncertní či operní sály jsou jeho svět. A ačkoliv Aula Hudební fakulty JAMU zřejmě nebyla tím největším a nejslavnějším sálem, ve kterém Tadeáš vystoupil, přesto šel interpret svým projevem i hlasovým vydáním do každé skladby tak naplno, že mohli mít přítomní pocit, jako by se právě oni všichni stali důležitými či vlivnými osobnostmi nebo hudebními kritiky, kteří si zaslouží slyšet jen to nejlepší.

Tadeáš Hoza zahájil večer originálním způsobem. Posluchače přivítal s úsměvem a vtipem, čímž je uvedl do živé a nekonvenční nálady, s níž se potom nesl celý koncert. Na úvod zazněla Rheinlegendchen (Rýnská legenda) z písňového cyklu Gustava Mahlera Chlapcův kouzelný roh. Tadeáš začal již tento první zpěv večera s rozhodností a jistotou v hlase a zároveň s neskrývaným nadšením, ze kterého se všichni přítomní mohli dovtípit, že tento večer se neponese jen v tradičním a často závažném duchu absolventských recitálů, ale že si tento večer chce se svými posluchači skutečně užít. Program koncertu sestavil tak, aby v něm zazněly skladby a autoři, kteří jsou mu nějakým zvláštním způsobem blízcí a zároveň dobře pasují charakteru, barvě a možnostem jeho hlasu i jemu samotnému. Svoje osobní zaujetí pro vybraný repertoár vyjádřil i tím, že k programu připojil vlastní překlady písní. Tadeáš Hoza patří přesně k těm zpěvákům, kteří by se dali poslouchat celý večer už jen kvůli hlasu samotnému, neboť je příjemný ve všech polohách, barvách, tvarech či intenzitě, které během večer předvedl. Přesto všichni byli jistě vděční, že mohli být přeloženým textem lépe vtaženi do přednášeného obsahu.

Po Rýnské legendě, která je humorně laděným vyprávěním o tom, jak prstýnek vhozený do řeky doputuje až k vyvolené milé, byl zařazen písňový cyklus Ralpha Vaughana Williamse Songs of Travel (Písně o cestách). Tím jsme byli pozváni nahlédnout do pocitů poutníka, který cestuje po anglické a skotské krajině a setkává se s nekonečnou krásou světa, s nadějí a touhou, ale zároveň s osamoceností, odloučeností, zármutkem či tesklivou vzpomínkou. Jeho příběh se odvíjel podle pořadí jednotlivých písní: Vagabund, Ať krása se probouzí, Oheň u cesty, Mládí a láska, Ve snech, Nekonečná zářící nebesa, Kam musím bloudit, Zvuk krásných slov a Kráčel jsem kopci nahoru a dolů. Už ze samotných názvů lze dobře vyrozumět emoční ladění, vyjádřené hudbou velmi sugestivně. A nad to právě také díky interpretační vyspělosti Tadeáše Hozy a Marty Vaškové, která celý večer podpořila citlivým klavírním doprovodem a sólistovi vytvořila hudební prostor, ve kterém se mohl cítit naprosto jistě. Oba byli po celý večer do detailů výborně sehraní a hudebně sepjatí, čímž umožnili posluchačům nechat se jen tak prostě a bez obav vtáhnout do atmosféry písní. Ukázalo se, že písňový cyklus interpretovi sluší a jde dobře na míru jeho hlasovým, výrazovým i interpretačním možnostem zkušeného operního pěvce, který je zvyklý vždy přijmout svou roli naplno a do hloubky procítit každou emoci či situaci postavy. Ačkoliv se celkový charakter cyklu nesl spíše v poetickém až melancholickém duchu, kterému primárně sluší přednes citlivý a něžný, bylo možné dobře v projevu interpreta zaslechnout a ocenit právě ono pohotové přenesení se z jednoho odstínu emoce do druhého mezi jednotlivými písněmi. Vedle toho mohl na této ploše zároveň dobře předvést své hlasové a dynamické možnosti. Jeho forte byla silná, nosná a sytě zvučná, avšak nikdy ne nepříjemným způsobem, a velmi krásnou barvu a možnosti projevil i v pianech, které vždy nechal dlouze, čistě a přirozeně lehce doznít a s precizní výslovností v závěru pak ukončil každou frázi.

Druhá polovina koncertu měla, co se týče volby repertoáru, poněkud klasičtější ráz. Zpěvák v ní nejprve přednesl výběr několika známých árií s převahou stylu romantického, což je pole, kde se každý pěvec může po všech stránkách dobře předvést a kde se Tadeáš Hoza zjevně cítil jako doma. V árii „Hai già vinta la causa“ z Mozartovy Figarovy svatby se náhle proměnil v žárlivého a pomstychtivého hraběte Almavivu, což byl skvělý kontrast výrazu vzhledem k předchozím skladbám, kterým uvedl publikum do zcela jiné a živé nálady. Nutno podotknout, že Mozart i následující buditelský duet sirů Ricarda a Giorgia „Ricardo! Ricardo!“ z opery I Puritani Vincenza Belliniho, byly zazpívány po technické i výrazové stránce přesvědčivě a za hlasově exponované obtížnější Belliniho pasáže si spolu se spoluúčinkujícím Robinem Červinkem vysloužili nadšený dlouhý potlesk. Následovaly dvě lyricky až sentimentálně laděné árie „O du, mein holder Abendstern“ z Wagnerova Tannhäusera a „Jen jediná mé ženy krásná tvář“ ze Smetanovy Čertovy stěny. V nich opět dokázal ve svém hlase zdařile obsáhnout city vřelé, láskyplné a zamilované, od kterých poté záhy uhnul opět k písňovému cyklu, harmonicky, melodicky, obsahově a celkově hudebně rozmanitějšímu.

V pozdně romantickém cyklu Fünf Lieder brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda opět Tadeáš Hoza dokázal, že přednes písňového cyklu patří mezi jeho umělecké přednosti. V písních Přání štěstí, Nemocný, Stará španělská píseň, Stará anglická píseň a Oči mé milenky totiž opět publikum přesvědčil, že je nejen výborným a hlasově dobře vybaveným barytonistou, ale že dokáže skladby přednést s vlastním zaujetím, vnitřním porozuměním a nad to zajímavým a pro posluchače poutavým způsobem, který si udrží jejich pozornost, zájem i radost z poslechu až do konce. Zejména velmi trefně, zábavně a energicky byla zazpívaná Stará anglická píseň o slavných nelítostných bojích lorda z Essexu se Španěly u Cádizu. Posluchači se při jejím poslechu bavili zrovna tak dobře, jako interpreti na pódiu. Večer byl zakončen v modu jemnějším a niternějším v písni Celebranta „Simple Song“ ze Mše Leonarda Bernsteina. Tímto důstojně završil pěvecky velmi náročný večer, který byl oceněn dlouhotrvajícím potleskem. Ale že se jeho pěvecké síly zdály nevyčerpatelné a chuť publika poslouchat dál trvala, přidal spolu s Michaelem Robotkou a Robinem Červinkem na závěr komicky ztvárněné trio „Hou hou hou, stojí měsíc nad vodou“ z Dvořákovy Rusalky, čímž publikum nadchl a uvedl do opravdového veselí a radostného dojmu z celého večera.

Foto: Archiv Tadeáše Hozy, Marek Olbrzymek, Vojtěch Kába