středa, 30 leden 2019 08:14

Čajkovského zakázaný Eugen Oněgin s Rostropovičem

Autor:

„Tím hlavním je vysoká umělecká úroveň, podtržená osobitým pojetím dirigenta; ale vedle toho má nahrávka ještě zvláštní osud.“

 „Ruská edice po emigraci manželů Rostropovičových v roce 1974 bryskně zmizela.“

 „Asi nejtypičtějším rysem Rostropovičova pojetí jsou výrazně pomalejší tempa lyrických částí.“

 

Ongin-Rostropovi-R-9902599-1488232380-1541

 

Málokterá opera slovanského repertoáru se může pochlubit co do počtu i umělecké různorodosti tolika nahrávkami jako Čajkovského Eugen Oněgin. Tím obtížnější je zvolit zodpovědně a s čistým svědomím takzvanou referenční nahrávku – a to i v situaci, chceme-li vybírat z nahrávek pouze ruské provenience.

Oněgin se hojně natáčel i ve světě. Jmenujme alespoň namátkově a zcela nezávazně z těch stále snadno dosažitelných kompletů Jamese Levina z Drážďan (Deutsche Grammophon), George Soltiho z Londýna (Decca) či Semjona Byčkova z Paříže (někdejší Philips). Znalci Čajkovského operního repertoáru v katalogu oficiální ruské firmy Melodija často upřednostňují nahrávku Borise Chajkina z roku 1956, nedávno znovu vydanou v reedici. Přesto, že je ještě ve verzi mono, umělecky je na vysoké úrovni a koncepcí stále vzorová. Často bývá zmiňována i ještě starší nahrávka Alexandra Orlova z roku 1948 a samozřejmě i alba novější.

 

Ongin-752cba3c442e9650ca58420ed6b3d34e021c77c2

 

Možná proto leckoho překvapí má volba – ale vybírám komplet, který shledávám jako zvláště zajímavý hned z několika hledisek. Samozřejmě tím hlavním je jeho vysoká umělecká úroveň, navíc ještě podtržená osobitým pojetím dirigenta Mstislava Rostropoviče. Vedle toho má tato nahrávka ještě zvláštní osud, díky němuž se o ní dnes ví velmi málo - a v záplavě dnešních nabídek ji na trhu nenajdeme. Důvody jsou ryze mimohudební a my, neznalí tehdejších formulací smluv a mnoha jiných úředních zádrhelů, o nich můžeme pouze spekulovat. Rostropovičův Oněgin byl pořízen v roce 1970 v Paříži, kdy byl celý ansámbl moskevského Velkého divadla na zájezdě v západní Evropě. Objevil se s etiketami Melodije, ale také v jiném vydání s logem EMI. Ona ruská edice po emigraci manželů Rostropovičových v roce 1974 bryskně zmizela. Je ovšem úsměvné, že téhož roku ještě stačil „na poslední chvíli“ díky svému prozíravému vedení toto album v licenci vydat náš Supraphon pro svůj Gramofonový klub. Díky tomu tyto LP desky dodnes vlastní u nás mnoho sběratelů.

V tehdejším Sovětském svazu ovšem najednou byli bez Oněgina a sáhli po tehdejší běžné praxi, nad níž dnes už jenom zůstává rozum stát. Natočili Oněgina znovu se všemi hlavními protagonisty Rostropovičova týmu, ale pod taktovkou Marka Ermlera. Nahrávka vyšla v roce 1981. A ještě do třetice! Ve stejném obsazení jej natočil v roce 1984, avšak s dirigentem Gennadijem Čerkasovem, moskevský rozhlas (na deskách jej vydala firma A-Tempo/Aquarius, v licenci potom i Alto a naše Gramofonové závody).

 

Ongin-Rostropovi-R-10912295-1506585135-1857

 

I přes tyto nové nahrávky s nepochybně vynikající uměleckou kvalitou je dle mého názoru původní Rostropovič nejzajímavější a nejosobitější. Ještě před natáčením nastudoval Oněgina koncem šedesátých let minulého století pro moskevské Velké divadlo. Tato inscenace se tehdy stala velkou senzací. V Rostropovičově důslednosti a umělecké odpovědnosti jakoby zůstávalo cosi z Václava Talicha, s nímž kdysi natáčel jako violoncellista Dvořáka a v němž spatřoval svůj velký umělecký vzor. Navzdory vážným provozním i ekonomickým problémům Velkého divadla požadoval tvrdě dvanáct závěrečných zkoušek a to i za cenu, že při nesplnění této podmínky svůj operní dirigentský debut odřekne. Jak se dozvídáme od pamětníků, doslova se prokousával každým taktem, což bylo pro soubor s důvěrnou znalostí základního díla ruské národní hudby jistě nemalým oříškem a důvodem k vzniku napjatých situací.

 

Ongin-oba-2-164590-050-634B6A2E

 

Studiová nahrávka, kterou dnes sledujeme, je jakýmsi vyústěním jeho snah. Pomineme-li drobné nuance v interpretaci vokálních i instrumentálních partů, už od samotného začátku nás překvapí asi nejtypičtější rys Rostropovičova pojetí – výrazně pomalejší tempa lyrických částí, a to už od samotného začátku předehry. Legato typické ruské lyrické šíře podpořené pomalým tempem se objevuje i v některých pasážích dopisové scény, v ariózu Lenského hned v 1. dějství, o árii před soubojem nemluvě… ale i v místech nečekaných. Neobvykle pomalé slavnostní tempo v refrénu Triquetovy árie (včetně uvádějících horen) dodává tomuto přípitku hlubokou opravdovost. Oproti mnoha nahrávkám je pomalá i polonéza, což je i vůči tanečnímu ztvárnění naprosto správné.

 

Ongin-Vinvsk118551534

 

Velká lyričnost a citovost každého detailu však přináší i určitá úskalí. Například závěr celé opery, kdy se rozhoduje zásadní otázka další Oněginovy životní cesty, ztrácí při tomto pojetí dramatičnost. Ta u obou aktérů – Taťány v podání Galiny Višněvské a Oněgina v podání Jurije Mazuroka – sice nechybí, ale orchestr je dirigentem příliš „ukázňován“ a nepřináší rozhodně koncovku, na jaké jsme zvyklí. Naopak zcela úchvatnou gradací orchestr uzavírá obraz s dopisovou scénou.

Sólisté jsou excelentní. Kromě zmíněných dominuje Vladimir Atlantov v roli Lenského, respektující skvěle i dramatické prvky své role, v níž úspěšně potlačuje svůj hrdinský témbr a je skutečně introvertním nešťastným smolařem. Jevgenij Něstěrenko je u Ermlera i Čerkasova hlasově přesvědčivější kníže Gremin než poněkud temný a dnes rovněž světoznámý Alexander Ognivčev u Rostropoviče; ten v druhé sloce své árie dokonce až překvapuje nepříjemnou dikcí. Podobně jako orchestr Velkého divadla je výtečný i jeho sbor. Zazáří už v úvodní scéně vesničanů, dirigentem perfektně vystavěné, podobně jako ve valčíku či ansámblových pasážích. V každém případě se jedná o snímek umělecky osobitý, plně ve službách důvěrně známé hudby.

 

Ongin-Rostropovi-DSC2195-2

 

Foto: archiv autora, Petr Veber

Bohuslav Vítek

Hudební publicista, dramaturg, pedagog a rozhlasový redaktor.

Rodák z Litomyšle stejně jako Bedřich Smetana, celoživotní příznivec jeho hudby, ale i hudby dalších českých klasiků, sběratel a mimořádný znalec nahrávek klasické hudby, autor nesčetných textů o hudbě, její zasvěcený popularizátor. Vyučoval na pardubické konzervatoři. Jako absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě byl dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Komorní filharmonie Pardubice, kterou několik let vedl také jako ředitel a na jejíž dramaturgii doposud spolupracuje. Dlouhá léta působil v rozhlase, kde byl vedoucím hudební redakce stanice Vltava a dodnes je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.