Je Rok české hudby. Letopočet končící „magickou“ čtyřkou přináší významná výročí českých komponistů Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Josefa Suka; půlkulatá řádka let navíc uplývá od úmrtí Bohuslava Martinů – autora, který uzavírá pětici tuzemských patrně největších. Pod drobnohledem na zmíněné však může být nesprávně zapomenuto na ty, kteří si připomínku také zaslouží. Bez ambice na úplnost výčtu, o které jde v týdnu od 15. do 21. dubna?

Václav Jan Tomášek (1774–1850)

Ve středu 17. dubna „oslaví“ přesně dvousté padesáté narozeniny Václav Jan Křtitel Tomášek. Byl velkou osobností české hudby první poloviny 19. století. Jako hudebník i pedagog měl velký vliv na vývoj moderní písně s českými i německými texty. Založil dokonce hudební ústav zaměřený na výuku klavíru a skladby, který ve své době konkuroval pražské konzervatoři i varhanní škole.

Dobu Václava Jana Křtitele Tomáška si lze představit v souvislostech: generačně byl následovníkem W. A. Mozarta, působil v období národního obrození a byl přítelem mnoha básníků a literátů. Jako skladatel vycházel z hudebního klasicismu, obdivoval Glucka, Haydna i mladého Beethovena. Jeho hudba nesla ale vždy také české znaky a je tedy přímým předchůdcem nejslavnějších českých romantických skladatelů. Jeho klavírní a písňová tvorba je zásadní. Kromě klasických forem, sonát a variací na témata vlastní i svých současníků získal největší úspěch drobnějšími skladbami. Jeho poetické skladby pro klavír byly velmi oblíbené, písně pak komponoval i na texty slavných autorů, např. J. W. Goetha, F. Schillera nebo A. S. Puškina. Napsal písně také na texty Rukopisu královédvorského a básně obrozeneckých básníků Václava Hanky, J. K. Chmelenského a dalších autorů. Patřil mezi stěžejní postavy tuzemské hudební scény první poloviny 19. století, dokonce se mu přezdívalo „pražský hudební papež“. Je mimo jiné autorem dvou oper a několika mší a requiem. Před smrtí publikoval také vlastní životopis, který je autentickým svědectvím o událostech doby.

Kompozičnímu odkazu Tomáška se významně věnuje soubor Musica Florea. Ale nejen on.

Zdeněk Chalabala (1899–1962)

Na konci předminulého století se narodil Zdeněk Chalabala. Klavírista, houslista, hudební publicista, pedagog a významný operní dirigent během svého života působil v Praze, Ostravě, Brně, Bratislavě a v Moskvě. 125. výročí jeho narození připadá na den 18. dubna.

Po absolutoriu na brněnské konzervatoři (klavír, kompozice) pokračoval kompoziční mistrovskou třídou Leoše Janáčka. Během svých studií založil spolek Hudební svaz vysokoškolského studentstva. Od roku 1921 pak na brněnské konzervatoři sám vyučoval. S dirigováním na veřejnosti začal již v roce 1919, v roce 1924 spoluzaložil se svými přáteli Slováckou filharmonii. V roce 1925 odešel dirigovat operu do Brna. V roce 1929 se stal prvním dirigentem tamější opery, později zde působil i jako její hlavní dramaturg. V té době započal také svoji spolupráci s Českou filharmonií. Od roku 1936 pod vlivem dirigenta Václava Talicha odešel do Prahy, kde působil jako dirigent opery Národního divadla. Během svého působení v Praze pracoval také jako publicista. Jeden rok (1952) byl šéfdirigentem opery v Bratislavě, načež se v roce 1953 vrátil do Národního divadla v Praze jako šéfdirigent jeho opery. Po úspěšném zájezdu Národního divadla do Moskvy v roce 1955 dostal nabídku dirigovat v moskevském Velkém divadle, kde působil od roku 1956 až do roku 1959. Od počátku 60. let až do své smrti v roce 1962 pak opět působil jako šéfdirigent opery Národního divadla.

Jan Klusák (*1934)

Jan Klusák, původním jménem Jan Filip Porges, je český hudební skladatel. Ve čtvrtek 18. dubna oslaví devadesáté narozeniny. Studoval u Jaroslava Řídkého a Pavla Bořkovce na pražské HAMU v oboru skladba. Poté již působil jako skladatel, příležitostně herec a literát – od počátku své kariéry ve svobodném povolání. Podle svých slov vlastně „neví, proč píše hudbu…“ Jan Klusák se vyznačuje tvůrčí originalitou a ignorováním dobových tendencí, poplatných režimu. Byl ovlivněn neoklasicismem, ale později se přiklonil ke kompozičním technikám avantgardy – Druhé vídeňské školy a poválečné „darmstadtské“ Nové hudby, k atonalitě, dodekafonii a serialismu. Výrazných úspěchů dosáhl jak v koncertním repertoáru, tak jako autor scénické, filmové a televizní hudby. Od 60. let se uplatňoval i ve filmu a v Divadle Járy Cimrmana, a to nejen jako skladatel, ale i jako herec. Za husákovského režimu byl takzvanou politicky nežádoucí osobou… Po sametové revoluci se stává opět veřejně činným. Byl zvolen předsedou hudebního odboru obnoveného spolku Umělecká beseda, místopředsedou České hudební rady i do umělecké komise mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro.

Za zásluhy o stát v kultuře a umění byl v roce 2006 při příležitosti státního svátku vzniku samostatné Československé republiky oceněn Medailí Za zásluhy III. stupně z rukou prezidenta Václava Klause.

……………………

Na okraj je dobré připomenout dnešních rovných sto let od narození anglického dirigenta a houslisty, zakladatele komorního souboru Akademie svatého Martina v polích Nevilla Marrinera. Velkou pozornost mu o víkendu věnuje rozhlasová stanice D-dur.

Wikipedie / Antonín Machek / volné dílo, archiv ND / Jaromír Svoboda, archiv Klasiky+