„Tři strany tvoří ochozy se zbožím, čtvrtou zabírají varhany.“

„Peter Richard Conte je titulárním varhaníkem obchodního domu od roku 1989.“

„Při nákupu můžete slyšet klasiku, ale ve varhanním symfonickém hávu třeba i melodie z operet a muzikálů.“

Je poledne. V obchodním domě Macy´s v centru velkoměsta se neděje nic mimořádného. Lidé obhlížejí zboží, nakupují. Náhle se však hlavní dvoranou obrovské historické filadelfské budovy ozve tichá, nevtíravá hudba. Začíná pravidelný varhanní recitál. Jako každý den, vyjma neděle. Bez přerušení od roku 1911. Dvakrát denně.

Zvuk varhan patří v křesťanském světě k neděli stejně neoddělitelně jako zvuk zvonů. Amerika je plná kostelů a varhany znějí při bohoslužbách i při různých koncertech na tisících míst. Jedno z nich však zcela vybočuje. Hned vedle radnice s věží 167 metrů vysokou, ve světě druhou nejvyšší zděnou stavbou, do roku 1908 dokonce vůbec nejvyšší budovou na světě, je ukryt další rekord největšího města Pensylvánie. Největší funkční píšťalové varhany. Nikde, alespoň mimo chrámový prostor, neexistují větší. Obchodní dům postavený na začátku dvacátého století filadelfským podnikatelem a politikem Johnem Wanamakerem, pionýrem marketingu, je ovšem dodnes mezi obchody v přeneseném slova smyslu skutečným chrámem. Má úctyhodné rozměry, řadu prostor a uprostřed nich dvoranu sahající do výšky několika pater. Tři strany tvoří ochozy se zbožím, čtvrtou zabírají varhany. Zlacený prospekt tvoří němé píšťaly, ty znějící jsou skryty. Část stěny teď na podzim už navíc zakrývá vánoční strom s červenou hvězdou na špici a skoro zbytek adventní iluminace. Na zvuku se ale nic nemění. Je neuvěřitelný.

Peter Richard Conte, který je titulárním varhaníkem obchodního domu od roku 1989, zdůrazňuje skutečnost, že tento nástroj má stovku rejstříků zvaných smyky, které napodobují smyčcové nástroje, na rozdíl od obvyklých kostelních varhan, kde takových bývá jen pár. A stejně jako v orchestru, i zde tvoří vrchol trubky – rejstříky napodobující zvuk žesťových nástrojů. Nikoli mixtury, jak říká. Nástroj známý jako Wanamaker Organ je proto typickým příkladem symfonických varhan. Na počátku dvacátého století byly hodně oblíbené a varhaníci si přepisovali a aranžovali velké množství symfonického repertoáru. Hrávali takovou hudbu i tam, kde třeba orchestr ve městě ani neměli. Později, v šedesátých letech, se zájem odklonil jinam, k barokní hudbě a k varhanám vhodným pro její interpretaci, ale dnes je orchestrální hudba ve varhanní podobě už zase docela v módě.

Peter Richard Conte k tomu přispívá – sám už upravil a také hraje mnoho symfonických děl nebo úryvků z oper, počínaje Dukasovým Učněm čarodějem, Musorgského Nocí na Lysé hoře nebo Elgarovými variacemi Enigma a konče Wagnerovou hudbou nebo suitou z Růžového kavalíra Richarda Strausse. Varhanami byl fascinován odmalička, v kostele na ně hrál od devíti, kdy sotva dosáhl na pedály. Ve městě působí také v Longwood Gardens na Kennett Square, kde jsou rovněž pozoruhodné varhany, a dlouhá léta je varhaníkem a sbormistrem v městském kostele Saint Clement. Koncertuje po celé Americe, vyučuje. Na konci října ho bylo možné slyšet v koncertním prostředí jednak v jedinečném projektu, kdy na varhany doprovázel němý film The Haunted House, jednak při spoluúčinkování s Philadelphia Orchestra v předvečer Halloweenu. Varhany v sále Verizon Hall, kde společně hráli, mají 111 rejstříků a sedm tisíc píšťal. Jméno nesou po mecenáši, filadelfském klenotníkovi Cooperovi, amatérském varhaníkovi. Instalovány byly v sále k jeho otevření v roce 2001. Mají v plénu silný, temný zvuk. O koncertě psala KlasikaPlus v článku Happy Halloween! Philadelphia Orchestra a klasika s varhanami. Na koncert navázala v rámci projektu Organ Experience ještě možnost užít si zvuku nástroje a jím vyvolaných vibrací přímo na pódiu… Můžete sledovat i video.  

U Wanamakerových varhan je Peter Richard Conte v pořadí teprve čtvrtým titulárním varhaníkem v jejich stoleté historii. Střídá se samozřejmě s dalšími, které může pověřit, ale velký podíl na každodenním provozu leží na něm. Není divu, že nemůže hrát denně totéž a že hledá a nalézá další a další čísla. A totéž dělají ostatní. A tak je možné slyšet při nákupu nejen „klasickou klasiku“, třeba Trumpet Voluntary, jehož autorem je Jeremiah Clarke, ale ve varhanním symfonickém hávu třeba také melodie z oper, ze Sullivanových operet a nebo dokonce hity z novodobých muzikálů.

V době digitálního přístupu k jakékoli hudbě je analogový zvuk varhan v obchodním domě skutečně něčím nevídaným a neslýchaným. V Americe, která nemá příliš mnoho historických budov, a přesto mnohé už odstranila, případně alespoň důkladně zakryla mrakodrapy, je to nevídané a neslýchané tím spíš. Také zmíněný obchodní dům za uplynulé století vystřídal různé provozovatele. Po Wanamakerovi přišel jeho soupeř, po něm zase někdo jiný. Nyní je to velká společnost Macy´s. Patrně se během desetiletí různě měnil i sortiment. Nyní můžete poslouchat varhany v přízemí mezi pulty s obuví nebo mezi košilemi a pulovry, případně v druhém podlaží mezi dámským a dětským zbožím, nebo ještě i o patro výš mezi podprsenkami a kalhotkami. Můžete procházet mezi stojany s ramínky a mezi regály, ale můžete se naopak také zastavit a strávit pětačtyřicet minut jen a jen poslechem hudby. Z protější strany – z volného prostoru ponechaného mezi zbožím, u nízkého zděného zábradlí, do výše ramen chráněni plexisklem před případnou závratí – můžete krásně sledovat varhaníka.

Sedí na vyvýšeném ohrazeném místě, zády ke kovanému zábradlí. Má k dispozici nástroj z počátku minulého století, postavený roku 1904 pro Světový veletrh v St. Louis – celkem šest manuálů, 464 rejstříků a bezmála 29.000 píšťal. Hrací stůl podle toho vypadá – pomalu jako řídící pracoviště nějakého hodně velkého provozu. V přepočtu na dnešní ceny stály tehdy tyto varhany skoro tři miliony dolarů. Po výstavě pět let ležely ladem, než je pro svůj obchodní dům koupil John Wanamaker. Rozezněly se v něm poprvé před 107 lety. V červnu, dvaadvacátého, přesně v okamžik, kdy byl v Anglii korunován král Jiří V.

Je po poledni. V obchodním domě se neděje nic mimořádného. Lidé obhlížejí zboží, nakupují. Nad jejich hlavami však hlavní dvoranou obrovské historické budovy zní hudba. Není jen úplně tichá. Během pětačtyřiceti minut se vystřídá řada zvukových poloh, nespočet barev. Ve dvou číslech z Griegovy suity Peer Gynt, mimořádně vynalézavě rejstříkovaných, jich je snad nejvíc. Varhaník neustále střídá manuály, každý kousek melodie nebo fráze dostává nový podnět. Pak přichází poslední číslo a s ním efektní plnější zvuk, zatím nejplnější. I tak ale nezní hudba ohlušujícím nebo příliš agresivním způsobem, prostor bez dozvuku vyplňuje decentně. Barvy rejstříků jsou stavitelem varhan a nyní i varhaníkem voleny tak, aby nakupující tak úplně nerušily… Končí pravidelný recitál. Jako každý den, vyjma neděle. V podstatě bez přerušení od roku 1911. Jednou v poledne a pak v pět hodin odpoledne znovu.  

Foto: Friends of the Wanamaker Organ, Veronika Paroulková, Petr Veber