„Registrační změny a citlivý výběr jednotlivých zvukových barev nástroje potvrzuje Laubeho mistrovství a nevšední zvukovou představivost.“

„Na závěr koncertu zařadil efektní Finale, závěrečnou část cyklu Nedělní hudba skladatele Petra Ebena.“

„Nathan Laube přistupoval k interpretovaným dílům s velikou pokorou a bez prvoplánové okázalosti, čímž dostál pověsti umělce nejvyššího renomé.“

V neděli 8. října se konal předposlední koncert třetího ročníku festivalu Varhanní Vysočina. Tentokrát organizátoři posluchače přilákali do kostela sv. Martina v Třebíči, kde se nachází mechanický třímanuálový nástroj z varhanářské dílny Kánský a Brachtl z roku 2014. Koncert festivalu s podtitulem Královský nástroj v mistrovských rukou patřil zahraničnímu hostu Nathanu Laubemu, americkému interpretovi a pedagogovi řadícímu se mezi přední varhanní virtuosy své generace.

Nathan Laube v současnosti působí jako pedagog na Eastman School of Music v Rochestru (USA) a rovněž zastává místo konzultanta na britské Royal Birmingham Conservatoire. V rámci své koncertní kariéry vystupuje po celém světě. Jeho návštěva České republiky však není premiérou, v minulosti již vystoupil na Mezinárodním varhanním festivalu v Olomouci.

Pro nadšené třebíčské publikum, které zaplnilo celé prostory kostela, připravil program sestávající z převážně barokních skladeb autorů Georga Muffata, Johanna Sebastiana Bacha a Dietricha Buxtehudeho, což vychází z povahy nástroje, jehož dispozice k takovémuto výběru vybízí. Mimo to uvedl i vlastní transkripci díla Variations Serieuses, op. 54 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a na závěr koncertu zařadil efektní Finale, závěrečnou část cyklu Nedělní hudba skladatele Petra Ebena. V průběhu celého koncertu měli posluchači možnost sledovat varhaníka v akci. Hra byla snímána a přenášena na plátno umístěné v přední části kostela, návštěvníci tak mohli nahlížet interpretovi přímo pod prsty a sledovat jeho virtuózní hru.

V úvodu koncertu zazněla Toccata Septima skladatele Georga Muffata. Tato v pořadí sedmá toccata pochází ze sbírky Apparatus Musico-Organisticus z roku 1690, která patří k pilířům barokního varhanního odkazu. Vedle častěji uváděných dvanácti toccat sbírka obsahuje i ciacconu, passacaglii a árii s osmi variacemi. Toccatu Septimu tvoří množství kontrastních částí, které jsou řazeny za sebou. Každá část má svůj charakter, vlastní tempo a hudební obsah s prvky italské a francouzské hudby. Laube velice vkusně využil možnosti nástroje a barevně odlišil jednotlivé části tak, aby podtrhl rozmanitost a pestrost skladby. Jeho hra působila velice uvolněně a posluchačsky zajímavě.

Následovala skladba Concerto in d, BWV 596 Johanna Sebastiana Bacha, kterou Nathan Laube přednesl zpaměti. Dílo je transkripcí Vivaldiho koncertu d moll pro dvoje housle, violoncello, smyčce a basso continuo. V úvodním Allegru interpret použil decentní a umírněnou registraci, dynamickým střídáním hlavního stroje a positivu vytvořil echo efekt a tím zdařile vytvořil dojem instrumentálnosti. Tato působivá a průzračná část byla vystřídána závažnými a dynamicky výraznějšími akordy části Grave, které byly na akustický prostor kostela snad až příliš krátké a méně napínavé. Následovala Fuga, která opět přinesla zvukovou průzračnost s využitím umírněné registrace. Interpret předvedl jistotu hry a rytmickou přesnost. Hra vytvářela přirozenou pulsaci až tanečního charakteru. Všeobecně známá pomalá věta Largo e spiccato přinesla lyrickou jednohlasou melodii a akordický doprovod. Tato část umožňuje hráčům jistou dávku improvizace obohacením melodie vlastními ozdobami, čehož Nathan Laube vkusně a s elegancí využil. Závěrečná věta Allegro přinesla hravost a veselost. Opět střídmá registrace nechala vyniknout drobným artikulačním a agogickým nuancím a podtrhla tak celkovou lehkost hry.

Skladba Magnificat Primi Toni, BuxWV 203 Dietricha Buxtehudeho uzavřela barokní část koncertu. Toto rozsáhlejší dílo zpracovávající mariánský chvalozpěv Velebí duše má Pána patří spíše k méně uváděným skladbám autora. Dílo je tvořeno množstvím dílčích charakterově odlišných částí, které vybízejí k registračním změnám. Interpret využil této struktury díla a nebál se nápaditých zvukových kombinací.

Zajímavým a originálním počinem bylo uvedení vlastní transkripce skladby Variations Serieuses, op. 54 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Dílo bylo původně napsáno pro klavír. Přestože jsou třebíčské varhany nástrojem univerzálním, vhodným spíše pro hru starší literatury či skladeb 20. století, Nathan Laube si s dispozicí poradil výborně. Celá skladba působila velice kompaktně. Jednotlivé barevné plochy a gradace působily velice přirozeně a naprosto nenásilně. Registrační změny a citlivý výběr jednotlivých zvukových barev nástroje potvrzuje Laubeho mistrovství a nevšední zvukovou představivost. Skladba byla vrcholem koncertu a posluchači byla po právu vřele přijata.

Závěr festivalového koncertu patřil českému autorovi Petru Ebenovi. Finale z cyklu Nedělní hudba je jednou z nejuváděnějších skladeb tohoto autora. Nathan Laube předvedl přesvědčivý výkon. Úvod tvořený rychlými běhy, nad nimiž vystupuje zvuk jazykových rejstříků, klade nároky na rytmickou přesnost a ostrost. Hybné pasáže se střídají s klidnými až meditativními plochami, jež si interpret obzvlášť vychutnal. Střední díl začíná v tichém zvuku sólového pedálu, který se postupně zrychluje a vyvolává v posluchači dojem pochodu za zvuku trubek. Rychlá staccata, technické pasáže a rytmická ostrost gradují do vrcholu celé části, poté přichází zeslabení a uklidnění. Následuje závěrečný díl, který připomíná úvod celé skladby za rytmické podpory pedálu. Tato část graduje do střídavých akordů v plném zvuku a ústí do samotného závěru, ve kterém autor cituje gregoriánský motiv Salve Regina. Nathan Laube skladbu provedl s lehkostí a brilancí sobě vlastní bez přehnané rytmické dramatičnosti a většího napětí.

Mistrovství a virtuozita amerického varhaníka Nathana Laubeho sklidily od publika zasloužený potlesk vestoje. Interpret si sympatie posluchačů získal nejen svým vynikajícím výkonem, ale i svou pozitivní energií, přirozeností a laskavostí. Celý program koncertu byl umně vystavěn. Nathan Laube přistupoval k interpretovaným dílům s velikou pokorou a bez prvoplánové okázalosti, čímž dostál pověsti umělce nejvyššího renomé.

Foto: Daniel Jäger