„Rusalku vykládá maďarský režisér Mundruczó z pohledu sociální nerovnosti.“

„V inscenaci se vyskytovaly nelogičnosti.“

„Pěvci měli se svými rolemi problémy.“

Berlínská Státní opera Unter den Linden nastudovala a uvedla světově nejznámější operu Antonína Dvořáka. V Rusalce v roli Prince v účinkoval i český tenorista Pavel Černoch, který patřil ke světlým místům jinak chabého představení.

Antonín Dvořák svými orchestrálními, kantátovými a komorními díly dosáhl již za svého života světové proslulosti. Toužil ovšem také po tom, aby se i jeho opery hrály na světových scénách. Za jeho života byla v zahraničí nastudována pouze opera Šelma sedlák v Drážďanech (1882), Hamburku (1883) a ve Vídni (1885), přičemž v roce 1892 hostovalo s Dimitrijem pražské Národní divadlo ve Vídni. Přestože se o Rusalku živě zajímal Gustav Mahler, mocný šéf Vídeňské dvorní opery, nakonec ve Vídni zazněla až po Dvořákově smrti.

Dnes Rusalku objevují a uvádějí světové operní scény (Paříž, Salcburský festival, Metropolitní opera, La Scala v Miláně, Brusel, Madrid, Stuttgart, Glyndebourne, Vídeň, Mnichov aj.). Dvořák by byl jistě rád, že si jeho pohádková opera našla cestu na světová operní jeviště, patrně již méně by byl spokojen s tím, jak se „venku“ uvádí (inscenace řeší dospívání mladé dívky v ženu, vycházejí z učení Sigmunda Freuda, Rusalka bývá i prostitutkou, chromou baletkou nebo zneužívanou dcerou Josefa Fritzla), ale kdo ví. V nejnovější inscenaci ve Státní opeře v Berlíně je Rusalka vykládána maďarským filmovým režisérem Kornélem Mundruczem z pohledu sociálních nerovností společnosti. Celý děj bez přírodní romantiky je situován do jednoho berlínského činžáku, kde v jednom bytě bydlí Rusalka s Vodníkem a žínkami, přes chodbu pak Ježibaba, v horním patře v luxusním bytě, který kontrastuje s ubohým bytem Rusalčiným, bydlí Princ. Z terasy jeho bytu vidíme berlínskou televizní věž a spolu s ním v bytě žije i Cizí kněžna, Hajný a Kuchtík, resp. jakási velice dobře oblečená paní. Oba byty jsou postaveny nad sebou, nemusí tedy být žádná přestavba, protože ten, ve kterém se právě hraje, vyjede nebo sjede na úroveň jeviště. Pro třetí jednání, resp. jeho druhou část, se hraje ještě ve sklepě, který také vyjede na scénu a představuje absolutní špínu a ošklivost.

V inscenaci se, bohužel, vyskytovaly i nelogičnosti, např. v prvním jednání, kdy Rusalka na svou slavnou árii Měsíčku na nebi hlubokém vyleze z vany a jde ji zpívat na rampu, po árii zase zpátky vleze do vany, a když za ní přijde Ježibaba, po které chce, aby ji proměnila v člověka, najednou nemůže chodit. Vodník přijde v druhém jednání za Rusalkou do Princova bytu, což by si určitě v tomto posunutém ději nemohl dovolit. V této inscenaci totiž není nadpřirozenou bytostí. S Princem se Rusalka seznámí na schodech činžáku, ale protože je v této inscenaci třetí jednání ve sklepě, přijde tam Princ hledat Rusalku a zpívá „Tady to bylo“, přičemž to setkání bylo na schodech a nikoli ve sklepě. A Cizí kněžna už chodí za Princem do jeho bytu již v prvním jednání, kde s ním bydlí.

Důležitým scénickým prvkem v bytě Rusalky a Vodníka je záchod. Vodník do něj nejprve v prvním jednání zvrací a ve třetím jednání z něj Ježibaba vytáhne pro Rusalku šaty a všudypřítomné hady (?), kterými se, zejména ve třetím jednání, scéna jen hemží. V této inscenaci je jasné, že se Rusalka nemůže ve třetím jednání proměnit v bludičku. Vyleze z vany s dlouhým černým ocasem, vypadá jako dlouhý červ, a od té doby se pouze po jevišti plazí, v závěru opery Prince omotá a on zemře (nikoli v jejím náručí, ale omotán dlouhým ocasem, což patřilo k nejpůsobivějším místům celé inscenace).

Ještě nikdy jsem ovšem nezažil v tomto předním světovém operním domě tak hudebně špatné představení, jako byla Rusalka 8. února 2024. Pěvci měli se svými rolemi problémy, nejlépe z nich vyšel ještě Pavel Černoch v roli Prince a Clara Nadeshdin jako Kuchtík. Pěvci často zpívali jiný rytmus i jiné noty (o české výslovnosti raději pomlčím), chybělo legato. Christiane Karg měla pro titulní roli potřebné charisma. V druhém jednání zcela nahradila balet, když tancovala nejprve s polštářem, později s lahví, hrála i s obrazem na stěně (trochu to připomínalo tanec Salome). Obdivoval jsem její hereckou kreaci v závěru opery, kdy se plazila po jevišti, ale její hlas zněl subretně, s tremolem a s velice nevyrovnanými vokály. V její biografii čteme, že zpívá role Zuzanky, Sofie, Musetty, nicméně Rusalka byla evidentně nad jejím oborem. Anna Samuil v roli Cizí kněžny neměla vůbec znělou nižší polohu a výšky zněly ostře a rozbitě. Vodník Miky Karese ze všech sólistů nejvíce distonoval, Anna Kissjudit jako Ježibaba houkala a také distonovala, z některých tónů se vyloženě vylhávala. Solidně zpívaly tři žínky (Regina Koncz, Rebecka Wallroth a Ekaterina Chayka-Rubinstein), zejm. ve třetím jednání, kdy ovšem jen zcela staticky ve sklepě stály a zpívaly, alespoň v první části jejich ansámblu, bez jediného pohybu. Nejlépe tak vyšel sbor (sbormistr Gerhard Polifka), který ovšem vůbec nebyl na jevišti a všechno zpíval přes mikrofon za scénou. Kladl jsem si otázku, jak je možné tak špatné představení i po hudební stránce. Robin Ticciati, který operu nastudoval a řídil, je přece velice dobrý dirigent a Staatskapelle Berlin světově proslulý orchestr. Přišli do orchestřiště úplně jiní hráči, než se kterými dirigent zkoušel? Nebo to byla zcela nepovedená první repríza po premiéře (4. února 2024), která tradičně patří k nejhorším představením? Proč orchestr hrál falešně, nastupoval nepřesně, proč hráči často hráli jiné noty (za všechny např. harfa ve třetím jednání), dokonce kiksali?

Problém byl i s přestávkou. Dnes je tendence hrát všechno na jednu pauzu, ovšem tříaktové opery se tomu často brání, protože spojení prvního a druhého jednání nebo druhého a třetího je pak nesouměrné. Tak se to často řeší uměle vytvořenou pauzou zhruba v polovině druhého jednání. Že toto napadne často hudebně nevzdělaného režiséra pochopím, ale že s tím souhlasí dirigent, je nad mé chápání. Většina dobrých oper graduje nejen na konci obrovskou katarzí, ale i jednotlivá jednání jsou vystavěna tak, že vrcholí v samém závěru. Udělat násilně přestávku po Rusalčiných slovech „Běda, běda“ v druhém jednání je opravdu necitelné barbarství (navíc do konce jednání zbývalo něco málo přes deset minut). Ovšem toto známe i z našich scén, kde se takto některé opery násilně přerušovaly či přerušují.

Radost z Rusalky v německé metropoli tak byla zkažena jejím neprofesionálním uvedením.

Foto: Berlínská Státní opera / Gianmrco Bresadola