„Koncert nabídl poměrně široké spektrum možností náhledu na hudbu valčíku.“

„Lyrická sóla klarinetu Petra Vaška se klidně a majestátně nesla nad doprovodem malého souboru.“

„Zvuk historického kladívkového klavíru byl sice raritou tohoto koncertu, svou hlasitostí však orchestru nestačil.“

Umění bylo, je a vždy bude nejen nositelem estetické hodnoty, ale i společenským tmelem či důležitou hybnou silou v oblasti politiky. A právě tuto myšlenku představil posluchačům pondělní koncert festivalu Concentus Moraviae s titulem Mission possible – Vídeňský valčík a jeho diplomatická mise. Talichův komorní orchestr společně s řadou sólistů (Barbarou Marií Willi, Janem Ostrým a Petrem Vaškem) rozezněli prostory zámku v Moravském Krumlově v tanečním duchu, stejně jako učinili už o den dříve ve Valticích. Zazněla díla od Strausse st., Salieriho, Webera, Lannera, Pamera, ale zároveň i Debussyho a Schönberga.

Jak je na první pohled z volby autorů patrné, koncert nabídl poměrně široké spektrum možností náhledu na hudbu valčíku, polonéz či pochodů. Večerem tedy provázely nejen všeobecně známé skladby v „klasickém“ pojetí Johanna Strausse – Valčík Freuden Grüsse a zejména pak Radeckého pochod, op. 228; orchestr naopak představil i jiný pohled skrz zasněné provedení impresionismu v podobě La plus que lente (Valčíku víc než pomalého) Clauda Debussyho a expresivního přepracování Straussova Císařského valčíku Arnoldem Schönbergem. S přesahem do jiné roviny uvažování zazněla i skladba Concertino da camera pro flétnu a smyčce Antonia Salieriho. Ten byl svou osobností a životem v souvislosti s danou tematikou představen coby propojení hudby a byrokracie. Večer dále doplnili Joseph Lanner výběrem pasáží z Hofballtänze (Dvorských plesových tanců), Michael Pamer rovněž s výběrem z Dvanácti valčíků pro komorní orchestr a kladívkový klavír a v neposlední řadě Carl Maria von Weber druhou větou Klarinetového kvintetu B dur op. 34, který se ale konceptu lehce vymyká.

I přesto však oné Fantasii není ani v nejmenším možné upřít obohacení koncertu o půvab melancholické atmosféry. Lyrická sóla klarinetu Petra Vaška se klidně a majestátně nesla nad doprovodem malého souboru. Nálada táhlých ladných legát nebo naopak rychlých a dynamicky kontrastních běhů prováděla bezchybně světem iluzí a fantazie. Spojením osobitého výrazu, krásné syté barvy tónu a rovněž skvěle zvládnuté techniky si sólista zasloužil patřičný obdiv. Se stejnou noblesou se ve svých sólech čtyřvěté Salieriho skladby představil i flétnista Jan Ostrý. Hravá lehkost a virtuozita jeho vystoupení ve stěžejních pasážích dobře vynikla. V místech dynamicky vypjatější orchestrální souhry ale flétnistův part pro posluchače mírně zanikl, k čemuž ovšem v nemalé míře přispěla i akustika sálu. Se stejným problémem se potýkala také Barbara Maria Willi. Zvuk historického kladívkového klavíru byl sice raritou tohoto koncertu, svou hlasitostí však orchestru nestačil. S touto skutečností však sama interpretka počítala. Klavír tedy působil spíše pro dotvoření výsledné barvy souzvuku celého orchestru. Barbara Maria Willi rovněž z pozice dramaturgyně letošního ročníku festivalu doprovodila koncert přátelským průvodním slovem.

V neposlední řadě nelze opomenout houslistku a koncertní mistryni Helenu Jiříkovskou, a to nejen kvůli hudebnímu projevu, ale rovněž kvůli vedení celého Talichova komorního orchestru, napříč všemi skladbami. Společně tak s naprostou přesností překonali mnohá úskalí změn metrorytmiky a tempa u výběrů ze skladeb Josepha Lannera a Michaela Pamera. Díky své souhře si například v gradujícím unisono završení Dvanácti valčíků připravili cestu k závěrečnému Radeckého pochodu. Ten však v souhře lehce narušilo doprovodné tleskání ze strany publika v průběhu jeho pravděpodobně nejznámějšího motivu. Nicméně tyto drobné chyby vynahradila pohlcující nastolená atmosféra. Výjimečný um předvedlo hudební uskupení v plné míře v dílu La plus quo lente Clauda Debussyho. Na jeho ladných tónech hudebníci vnesli do sálu jemnou snovost a poetiku impresionismu. Sóla a vyhrávky houslí společně s violami v naprosté souhře střídaly jemné avšak znělé pizzicato kontrabasu a violoncell.

Jednalo se o koncert estetických hudebních kvalit, který zároveň bezesporu potvrdil a demonstroval jednu z hlavních myšlenek letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae, a to vzájemné sblížení za pomoci umění – ať už hudby či tance – v jakémkoli období naší historie.

Foto: Jiří Sláma